Článek
Po dlouhá desetiletí byl symbolem nadhledu, lidského pochopení a břitkého vtipu. Jen málokdo by dnes neznal jeho legendární hlášku, podle níž by měli všichni nevěrníci „zatloukat, zatloukat a zase zatloukat“.
Zakladatel první Linky důvěry ve východním bloku a autor populárních knih o manželském spolužití formoval pohled několika generací na vztahy a partnerské krize.
Po jeho smrti v roce 2010 však vyplula na povrch tvář, kterou veřejnost neznala. Legendární lékař měl být údajně jednou z klíčových figur, jejichž prostřednictvím tajná policie nahlížela pod pokličku pražské bohémy i politického disentu.
K podpisu jeho spolupráce s StB došlo v červnu 1961. Tajná policie našla v Plzákovi doslova zlatou žílu: z pozice uznávaného a důvěryhodného psychiatra, který se s oblibou pohyboval ve společnosti umělců a divadelníků ze Semaforu či Reduty, měl přístup k mnoha lidem, kteří byli v hledáčku StB.
V registrech a svazcích StB se Plzák dokonce objevoval pod několika krycími jmény - mimo jiné jako Profesor, Karel nebo Psychiatr. Působil jak v pozici agenta, tak důvěrníka.
Podle zjištění historiků jeho hlášení nebyla jen pouhým formálním plněním povinností; příslušníci StB si jeho postřehů velmi cenili pro jejich odborný psychologický vhled a přesný odhad lidských slabin.
Informace, které Miroslav Plzák předával tajné policii, se týkaly celé řady významných osobností tehdejšího kulturního i politického života: podle dochovaných zápisů z výslechů označoval Plzák pozdějšího prezidenta Václava Havla za „nejnebezpečnějšího ze signatářů Charty 77“. V hlášeních podrobně rozebíral jeho psychiku a předával informace o jeho zdravotním stavu i užívaných lécích.
Donášel i na známého spisovatele a disidenta Ludvíka Vaculíka, autora petice „2000 slov“, kterého charakterizoval jako „psychopata“. Z různých večírků, na kterých se setkával s umělci, podával StB detailní svodky o náladách v umělecké sféře. Ve zprávách zachycoval např. vyčerpaného Miloše Kopeckého a další osobnosti, které pod vlivem alkoholu či únavy mluvily otevřeněji, než měly.
Na rozdíl od jiných osobností, které po roce 1989 prošly sebereflexí nebo přiznaly selhání pod nátlakem, Miroslav Plzák jakoukoliv vědomou spolupráci s StB kategoricky popíral až do své smrti. Zkrátka se sám řídil vlastní radou - zatloukat, zatloukat, zatloukat.
V rozhovorech - například pro časopis Reflex v roce 2003 - opakovaně tvrdil: „Musím říci, že jsem nikdy nikomu z této organizace nic nesdělil a rovněž nepodepsal žádný vázací akt.“
Svůj vztah s tajnou policií zlehčoval s tím, že se jako primář velké kliniky s orgány státu z principu setkávat musel, ale že by jim cokoliv zásadního předával nebo na někoho donášel, to striktně odmítal. Dochované archivní dokumenty a rukopisné záznamy v jeho svazcích však potvrzují opak.
Spolupráce Miroslava Plzáka s komunistickou Státní bezpečností ukazuje, jak i vzdělaní lidé lavírovali mezi odborným posláním a službou totalitnímu režimu. Na jedné straně Plzák svými radami a založením Linky důvěry zachránil nespočet lidských životů a vztahů; na straně druhé však své hluboké znalosti lidské duše využíval k tomu, aby tajnou policii informoval o slabostech těch, kteří se postavili komunistické moci.
Jeho životní příběh tak zůstává pro novodobé české dějiny mementem ukazujícím, jak ničivě mohl komunistický režim zasáhnout do profesní etiky i těch nejuznávanějších osobností.
Anketní otázka: Omlouvá záslužná práce MUDr. Miroslava Plzáka (Linka důvěry, záchrana vztahů) jeho spolupráci s StB?
Anketa
Zdroje:
