Článek
Po jeho posledním koncertu v Brně jsme se večer v jakési kavárně začali bavit na téma, co je to vlastně hudba. Naše hádka začala poměrně nevinně, tím, že jsem navedl řeč na to, že hudba v podstatě vychází z matematických a fyzikálních zákonů.
Moje slova ho, coby uměleckými kruhy uznávaného klavíristu, nesmírně naštvala: „no jo, ty jsi technik, takže ty hudbě můžeš jen stěží rozumět“. To zase docela naštvalo mne. Jednak hudbu mám rád, sám od mala hraji na několik hudebních nástrojů, byl jsem v několika country kapelách, jedna dokonce vyhrála Portu (bohužel ale v době, kdy jsem byl na vojně), a myslím si, že něco málo znám i z dějin hudby. A tak jsem mu připomněl, že v minulosti se hudba považovala za součást matematických věd a že starověcí Řekové a Egypťané viděli v hudbě matematické vztahy a principy. Pythagoras například objevil matematické vztahy mezi tóny a jejich intervaly. Až v pozdějších dobách se hudba oddělila od matematiky a stala se samostatným uměleckým oborem.
Atmosféra u stolku začala houstnout. Jenže místo abych toho raději nechal, změnil jsem téma, a dnes fakt nevím, proč jsem se ho zeptal, jak může někdo poznat, zda se hraje klavírní skladba třeba od Mozarta nebo Smetany správně, když notový zápis je pouhá sada instrukcí (předznamenání, stupnice, dynamika, takt, noty, pomlky, atd) a nikdo z nás hrát živého Mozarta neslyšel? Každý klavírista, jak jsem mu řekl, přece může interpretovat skladbu podle sebe. A kdo pak rozsoudí, který klavírista ji hraje nejlíp? No to jsem tomu dal! Po těchto slovech výměna názorů mezi námi rychle skončila. Včera se mi zase na hodně podobné téma podařilo vytočit do běla manželku. Přitom jsem se jí jen zeptal, jak ona sama by definovala umění? Hluboce se zamyslela: „no, na umění musíš studovat, mít školy, musíš se tomu oboru, co děláš, odmala věnovat, a tak“. „Tak to máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Ale absolvování JAMU nebo DAMU z tebe výtečného zpěváka a nebo herce automaticky neudělá. A naopak, podívej se, jak třeba ten starý Homolka (v televizi právě běžel starý český film Hogo fogo Homolka), je to sice neherec, ale to, co předvádí, to je herecký koncert!“
Viděl jsem, že začíná rudnout, ale přesto mi to nedalo. „Víš, já si myslím, že s uměním je to jak s penězi.“ „Jak to myslíš?“ zeptala se. „Podívej, je to asi takhle. Bývaly doby, kdy hodnotu peněz určovalo zlato. Proto se třeba říkalo, že bankovky jsou kryté zlatem. Nominální ceně bankovky prostě odpovídalo určitě množství zlata. Ale od té doby, kdy bankovky už kryté zlatem nejsou, tak se hodnota měny určuje výhradně veřejným míněním. A úplně stejné je to s uměním. Takže jestli něco je nebo není umění, o tom rozhoduje veřejné mínění, přestože vnímání umění je subjektivní, a každý si ho může vykládat po svém. Takže tím chci jen říct, že pokud se větší část lidí shodne na tom, že je nějaké dílo, například obraz, socha, hudba, film nebo progresivní stavba, oslovuje, že v nich vzbuzuje nějaké emoce, pak se dá o takovém díle i říct, že patří k umění. Proč myslíš, že se třeba takový Vladimír Menšík stal národním umělcem? No, protože svým uměním dokázal oslovit ohromnou část naší populace. Umění je pro lidi. Ne pro pár lidí v nějaké komisi, která někde ta zavřenými dveřmi rozhoduje o tom, zda někdo je nebo není umělec!“
Mluvil jsem dlouho, snažil jsem se argumentovat, ale mám pocit, že zhruba od poloviny mé vzletné řeči mne už neposlouchala. Takže když jsem skončil, jenom řekla: „ty tomu nerozumíš!“ Holt, to je tak, když se člověk nějakým přičiněním osudu náhle ocitne v umělecké rodině.
Docela by mne zajímalo, jak byste definovali umění vy. Je umění elitářské? Je uměním to, co oslovuje jen úzkou skupinu lidí, odborníků, ale už ne obyčejné lidi? Kdyby to bylo tak, potom by to nabourávalo moji teorii, že umění je definováno veřejným míněním. Nutně potřebuji doplnit argumentační náboje do další diskuze.
Prosím, pomozte. Jinak se pokorně vrátím ke svěráku a rašpli, a slibuji, že do podobných diskuzí se příště pouštět raději nebudu.
