Článek
Kritici dialogických a komunitních směrů v duševním zdraví desítky let opakovali stejnou námitku: „Chybí vám velká randomizovaná kontrolovaná studie (RCT).“ O tomto bludném kruhu jsem psal v předchozím článku. Co se však stane, pokud se stane zázrak a podaří se takový výzkum po čtyřiceti letech od zavedení do praxe zrealizovat?
V prestižním vědeckém časopise The Lancet Psychiatry vyšly výsledky dlouho očekávané britské studie ODDESSI (Pilling et al., 2026). Jde o vůbec první velkou, rigorózní multicentrickou randomizovanou studii finského modelu Otevřeného dialogu (Open Dialogue). V tomto konkrétním výzkumu šlo o peery podporovaný Otevřený dialog (Peer-supported Open Dialogue – POD), kde byli členy týmů také lidé s vlastní zkušeností s duševní krizí. Ti prošli stejným výcvikem jako lékaři či psychologové a do síťových setkání vnášeli prvek naděje, rovnocennosti a sdíleného porozumění.
S čím byl Otevřený dialog srovnáván?
Před samotným popisem výsledků studie mám potřebu napsat, že Otevřený dialog dostal opravdu zdatného soupeře. Nebyl porovnáván s psychiatrickou péčí, jakou známe u nás. Byl postaven proti jednomu z nejrozvinutějších komunitních systémů na světě. Kontrolní skupina zahrnovala pro všechny zúčastněné snad tu nejlepší možnou péči, jakou si lze představit:
· Krizové domácí týmy (CRHTT): Intenzivní krizová intervence poskytovaná přímo v domácím prostředí za účelem odvrácení hospitalizace.
· Týmy včasné intervence (Early Intervention Services): Specializovaná péče zachycující první epizody obtíží.
· Asertivní komunitní týmy (Assertive Outreach Teams): Dlouhodobé provázení osob s nejzávažnějšími potížemi v jejich přirozeném prostředí.
· Komunitní týmy duševního zdraví (CMHT) a psychiatrické spojovací týmy (Liaison Teams) na urgentních příjmech nemocnic.
Je vůbec možné mít statisticky významně lepší výsledky než takto propracovaný systém?
Studie ODDESSI přináší tvrdá data o tom, že Otevřený dialog dokáže obstát i v té nejvyšší konkurenci a že rozhodně nejde o nereprodukovatelný model péče, který může fungovat snad jen v nějakém zapadákově na severu Finska. Všechna níže uvedená srovnání neodrážejí realitu v ČR, ale to, o kolik byl Otevřený dialog úspěšnější než jeden z nejpropracovanějších a nejkomplexnějších systémů na světě:
· Pouze 16 % osob potřebovalo hospitalizaci při vstupu do krize: Při akutním nástupu potíží (do 14 dnů) skončilo na lůžku pouhých 16 % účastníků v Otevřeném dialogu (oproti 32 % v britské kontrolní skupině).
· Více než 3× vyšší šance zůstat zcela mimo nemocnici: Během celého dvouletého sledování měly osoby zařazené v Otevřeném dialogu více než trojnásobnou pravděpodobnost, že nebudou hospitalizovány ani jednou.
· Celkově ani ne polovina hospitalizovaných za 2 roky: V Otevřeném dialogu bylo během celých 2 let kdykoli hospitalizováno pouze 21 % účastníků (oproti 44 % v britské komunitní péči).
· Výrazně méně opakovaných krizí: Šance na to, že dotyčný bude muset být znovu odeslán do akutní krizové péče, klesla na méně než polovinu.
Výsledky dotazníkových šetření přímo od účastníků péče navíc ukazují, že rozdíl nebyl patrný pouze v nemocničních statistikách, ale především v kvalitě jejich každodenního života. Lidé zařazení do Otevřeného dialogu vykazovali statisticky významně vyšší spokojenost s poskytovanou péčí a po celou dobu dvou let hodnotili svůj celkový zdravotní stav a kvalitu života podstatně lépe než ti v „běžné“ péči – u nás by se jednalo o naprostý nadstandard. Zásadní je také výrazný posun v dotazníku osobního zotavení, kde účastníci sami hodnotili svou schopnost znovu převzít kontrolu nad životem, budovat smysluplné vztahy a vnímat naději do budoucna. Otevřený dialog tak nefungoval pouhým utlumením nepohodlí, ale lidé v něm reálně prožívali větší respekt, bezpečí a vlastní posílení na cestě z krize.
Závěr pro systém péče o duševní zdraví v ČR?
Jaký rozdíl by asi vykazovali v těchto dotaznících lidé, kteří by srovnávali přístup Otevřeného dialogu s péčí, kterou zažívají u nás? Téměř žádné týmy krizové podpory, žádné včasné intervence – jen okamžitá hospitalizace. Pokud by kontrolní skupina v rámci této studie zahrnovala běžnou péči v ČR, pak by čísla v kolonce hospitalizace při vstupu atakovala hranici 100 %. Ve všech případech šlo o závažné akutní psychiatrické stavy, které vyžadují tu nejodbornější péči. Nepovažuji proto za přehnané napsat, že 8 z 10 psychiatrických hospitalizací u nás je zbytečných. Hospitalizace na psychiatrii přitom není žádná banalita, ale v mnoha případech hluboký zásah do integrity člověka, který si z ní nezřídka odnáší traumatické zážitky.
Samotná představa, že nejlepší pro lidi v akutní psychické krizi bude dát jich na jednu chodbu třicet dohromady a tvrdit, že se jedná o to nejlepší, co můžeme pro jejich psychické zdraví udělat, mi zní spíše jako vtip z hořkosladké komedie než standard na důkazech založené moderní psychiatrie.
Konec výmluv na „chybějící vědu“ a zelená peerům
Argument „moderní“ psychiatrie, že alternativní a komunitní přístupy nemají vědecké opodstatnění, s publikací studie ODDESSI v The Lancet Psychiatry definitivně padá. Otevřený dialog prokázal, že i v přísném formátu randomizované kontrolované studie dokáže zásadně snížit potřebu hospitalizací a dramaticky zlepšit prožívání péče ze strany samotných příjemců služeb. A to i díky peerům, kteří dokázali, že mohou být užitečnou součástí týmů krizových intervencí, a profesionálové nemusí mít obavu, že takovou práci lidé s vlastní psychiatrickou historií nemohou vykonávat.
