Článek
Provazochodci - Jindřiška Seidlová
Špičkou opatrně stoupnout na lano
a sledovat, cítit, jak se chvěje.
Život.
----------------------
Vysoko nad městem
v mlze opatrně špičkou našlapují.
Opatrně balancují,
aby nesvrhli se dolů do propasti.
Obezřetně kráčejí,
jak se zastřeným zrakem,
nevědomi si, co čeká
před i pod nimi,
jako zaslepenci, kteří nevědí,
v co jejich další krok vyústí.
----------------------
Kráčejí s nejistotou
před nimi mlha, pod nimi
propast, prázdné nekonečno,
bojí se, co spatří, okusí.
----------------------
S ustrašenýma očima
obezřetně učiní další krok,
a lano se houpe.
Znalí nerozvážných kroků v minulosti,
kdy s očekáváním spásy, zázraků a lásky,
si s těžkým srcem vybavují
zklamání a třesou se strachy.
----------------------
Vykřikni jméno! Zašeptej…
s větrem odletí slova
a nikdy se nevrátí.
Jako bumerang jsme je očekávali
s nicotným pocitem,
a rozbřesk nepřinesl nic.
S napětím jsme trnuli,
s úzkostí přivírali oči před planoucím
měsícem a hvězdami tak zářnými,
že i slepci si kryli oči.
----------------------
Kam kráčíš? Kam vedou kroky Tvé?
Vždyť neznámo kde, snad právě tam -
na druhé straně -
čeká přístav.
