Článek
Jsou chvíle, kdy člověk přestane mít potřebu někam spěchat. Přestane chtít všechno stihnout, všem něco vysvětlovat, na všechno reagovat a být u všeho, co se kolem něj děje. Ne proto, že by rezignoval na život. Možná právě naopak. Protože si konečně začíná uvědomovat, jak vzácný život vlastně je.
Poslední dobou stále častěji cítím, že se chci trochu uzavřít. Ne před lidmi, ne před světem, ale před tím nekonečným hlukem, který nás každý den obklopuje. Před spěchem, zbytečnými starostmi, cizími názory, očekáváními a potřebou neustále něco dokazovat.
Už mě tolik neláká být všude. Už nepotřebuji vědět o všem, komentovat všechno a účastnit se každé debaty. Zjišťuji, že některé věci je nejlepší prostě nechat být. Některé lidi nechat jít jejich vlastní cestou. A některé dveře už vůbec neotvírat.
Čím dál víc si uvědomuji, že skutečné štěstí není ukryté v nějakých velkých životních okamžicích. Často se schovává v úplně obyčejných věcech.
Nic totiž nenahradí ranní kávu vypitou na terase. Ten okamžik, kdy ještě není potřeba nikam jít, nikdo nic nechce a svět se teprve pomalu probouzí. Sedím, dívám se kolem sebe a mám pocit, že přesně takhle by měl začínat každý den. Bez plánu, bez tlaku, bez nutnosti někam se hnát.
A potom je tu oheň v krbu.
Dokázal bych se na něj dívat celé hodiny. Na plápolající plameny, které si žijí vlastním životem. Na praskání dřeva, na světlo, které se odráží v místnosti. Je v tom něco uklidňujícího, možná až léčivého. Člověk nemusí nic říkat, nic řešit. Jen sedí a dívá se. A najednou zjistí, že mu vlastně vůbec nic nechybí.
A pak je tu psaní.
Psaní bez omezení. Bez zadání, bez termínu, bez ohledu na to, co si kdo pomyslí. Psát o tom, co mě napadne, co mě těší, co mě trápí, co jsem zažil a co už možná nikdy nezažiju. Psát jen proto, že chci. Protože slova někdy dokážou vyjádřit věci, které člověk nedokáže říct nahlas.
Možná právě v tom nacházím novou svobodu. Nemuset se nikomu zpovídat. Nemuset nic obhajovat. Nemuset být tím, koho ode mě ostatní očekávají.
Je mi šedesát. A nechci z toho dělat žádné dramatické životní bilancování. Ale šedesátka člověku přece jen něco ukáže. Třeba to, že čas není nekonečný. Že spoustu věcí už není nutné dohánět. Že není potřeba každému dokazovat svou hodnotu. A že klid není známkou slabosti ani ústupu. Je to možná jedna z největších životních výher.
Neznamená to, že se vzdávám svých zájmů, nápadů nebo snů. Pořád chci tvořit, fotografovat, psát, poznávat a objevovat. Jen už to chci dělat jinak. Ve vlastním tempu. Podle sebe. S radostí, nikoliv z povinnosti.
Chci mít kolem sebe méně hluku a více ticha. Méně povinností a více okamžiků, na které se těším. Méně lidí, kteří něco očekávají, a více těch, se kterými můžu jen tak mlčet.
Nechci utíkat před životem. Chci si ho konečně začít pořádně užívat.
A tak se možná trochu uzavírám. Do svého světa, do svého klidu, do prostoru, kde nemusím nic předstírat. Kde můžu sedět na terase s kávou, dívat se do ohně v krbu a psát o čemkoliv, co mi právě běží hlavou.
A jestli to někomu připadá málo, mně to připadá jako docela hodně.
Protože možná největším luxusem, který si dnes můžeme dopřát, není mít víc. Ale konečně nic nepotřebovat.