Článek
Když chlap dospěje do kmetovského věku, obdařen ušlechtilými šedinami, impozantními vráskami, leckdo interesantním kontem v bance na jedné straně a nespavostí, senilitou, téměř těhotenským pupkem a pohyblivostí sádrového trpaslíka na straně druhé, trvá opravdu dlouho, než si uvědomí, že tyto atributy znamenají jediné. Blízkost něčeho o čem tak krásně zpíval herecký velmistr Miloš Kopecký ve filmu Limonádový Joe, neboli „sklapnutí paraple.“
Najednou, ale opravdu najednou, je vám šedesát, sotva lezete, rodině sloužíte velice úspěšně jako soukromý mistr Bean a už dávno nemáte před sebou minimálně ještě jednou tolik let, než kolik jste zatím stačili prožít, jak tomu bylo ještě nedávno.
V devětapadesáti pořád dobré, ale přeskočí ta následující mrcha a začíná klasický posun k hrůzostrašné sedmdesátce, což je číslo opravňující k hledání provazu a nejbližšího stromu. Deset let výhledově je doba dlouhá, ale zpětně kratší, než jak krásně říkala moje babička „pšouk bílé velryby“.
Přesto všechno mi moje „pinožení“ v dresu se šestkou na zádech přináší kupodivu pořád ještě oblíbené kratochvíle. Jednou z nich je pravidelná čtyřhra na tenisovém kurtu v Roztokách u Prahy s partou stejně starých, ale i podstatně starších a mladších kolegů.
Koukat se na nás aniž by si „čúrnul“ do trenek, dokáže asi jen opravdu hodně zdrženlivý fanoušek. Jsme totiž chodící učebnice nemocí pohybového a jiných ústrojí. Začnu - li u sebe. Výrůstky na páteři a tím pádem bolest, která je snesitelná jen když stojím mezi výměnami ohnutý do pravého úhlu a opírám se o raketu zabodnutou v antuce. Zároveň mám haprující pravé rameno a levé koleno. V neposlední řadě, jak se říká, nedomykavost srdeční chlopně, která občas plandá jako trenýrky atleta pokoušejícího se o světový rekord v běhu na sto metrů. Výsledkem je vcelku pochopitelně vysoký krevní tlak atakující při mých pověstných forehandových returnech hranici sto devadesát pět.
O dalších účastnících tenisových mejdanů raději jen v kostce. Pepa má po celoživotním zodpovědném tréninku problém s ledvinami a přísný zákaz alkoholu a tenisu. Filip byl půl roku kvůli pravému koleni mimo kurt. Po aplikaci devíti světově proslulých injekcí v ceně dvě stě sedmdesát tisíc se přihlásil do šachového klubu Einstein a už jsme ho nikdy neviděli. Jarda má nepohyblivou bederní páteř a operovaná kolena. Mezi gamy si nesmí sednout, protože pak už nevstane. Luboš je až na maličkosti zdravý, problematické výkony podává pouze v době, kdy na vedlejším kurtě hrají pohledné dorostenky. Milan měl levou lýtkovou kost do do oblouku, ale vše úspěšně vyřešila operace. Nyní opět udivuje dělovým servisem a nečekaně rychlým, na pohled esteticky velmi zajímavým přemisťováním, při němž se levou nohou téměř nedotýká kurtu. Vláďa má všechny nemoci, které existují, takže si až na nepodstatné výjimky tenis zakázal sám.
Absolutně nejzdravější je nejstarší z nás Honza. Ten má jen sporadicky srdeční arytmii. Já si myslím, že je způsobená po domácku vyrobeným lektvarem, kterým se občerstvuje při mačích a jehož zásadními ingrediencemi jsou osmdesátiprocentní slivovice a rum obohacené vším tekoucím, co najde doma. Podle známých škarohlídů nechybí okena, letní tekutina do ostřikovačů a nosní kapky. Název „Chrochtající ledvina“, který pro něj vymyslel, hovoří sám za sebe.
Jsme trosky, ale nedávno mě k smrti urazil můj drahý syn Jirka, který mi po zhlédnutí jednoho setu řekl, že mu na tenisovém kurtě připomínám sochu Josefa Jungmanna. Jak to myslel, netuším. Mé krokové variace, vůbec pohyb a výskoky s následnými smeči, byly toho dne ve vší skromnosti na minimálně šedesáté místo v žebříčku ATP.
Není divu, že po dvouhodinovém strašení na kurtě, rozebíráme v půlhodinové plamenné diskuzi možnost, jestli nemáme jet rovnou do nemocnice, ale nějak se dohodneme, že vydržíme do příštího úterka a pak se uvidí. Takhle to táhneme už asi pět let.
Tenis je prostě bezvadná záležitost. Pokouším se ho hrát celý život a už dávno jsem vzdal myšlenku, že se ho někdy alespoň trochu naučím. O to víc mě samozřejmě baví.
Raději zpátky k meritu věci. V letech, kdy člověk marně hledá mobilní telefon, aby když ho najde, netušil co s ním chtěl udělat a když si potom přece jen vzpomene a zavolá Jardovi, dávno neví, co mu to chtěl vlastně říct, je důležité zůstat za každých okolností nad věcí. Nepodat se neradostnému pohledu na kalendář a fungovat jako vždycky.Takže pořád a neustále, kromě hraní tenisu dělám svoje celoživotní povolání a koníčka - muziku. Nejenom, že zpívám, skládám a píšu texty, ale dokonce pořád ještě aktivně hraji s kapelou Parademarche. Fanoušci nás prý přejmenovali na „Domov důchodců“, ovšem já tuto nehoráznost považuji za ubohou pomluvu. Figury, které při koncertech předvádíme nadšeným a stále ještě čiperným padesátkám a šedesátkám, nezvládne leckterý hip hopový cucák.Opětovným návratem do této dejvické kapely s plzeňskou posilou skvělým zpěvákem Radkem se vracím na místo, kde ten hudební blázinec začal, do kalných vod bigbeatu. Dříve socialistického, nyní tržně ekonomického.
Mezi námi, za hovno to stálo tenkrát a za hovno to, úplně z jiných důvodů, stojí i teď.
Co napsat závěrem úvodní kapitoly? Přímo se nabízí přiznání k něčemu ještě nedávno absolutně nemyslitelnému. Jaká pohodička může panovat ve věku zkamenělého trilobita třeba při návštěvě Lídlu, kdy je vám úplně jedno, že jste si doma zapomněli falešné zuby, takže vypadáte jako kapr, který právě vytažený z vody lapá zoufale po dechu. Takové nepodstatné záležitosti vám najednou nezabírají vůbec žádný čas. O to víc vzpomínáte.
Já vzpomínám pořád a to tak intenzivně, že se nyní pokusím navázat na svojí první knížku „O mé rodině a přilehlém okolí“ knihou další, tentokrát s „nečistě“ hudební tématikou.
Na rozdíl od prvotiny chci v této druhotině psát s výjimkami především o sobě, čili o postavě téměř neznámé, nezajímavé, takže nezbývá, než dopad těchto zoufale nevirálních faktů nahradit svěžím, vytříbeným humorem, aby si oko a bránice laskavého čtenáře přišly na své.
Sice jsem se svého času dotknul rockových, popových i muzikálových „výšin“, ale výšiny bohužel nezareagovaly srdečným obětím, ale zřejmě mnohokrát vyzkoušenou a v mém případě zjevně hodně oblíbenou fackou.
Jakýsi moudrý básník v jedné básni napsal: „Vším čím jsem byl, byl jsem rád.“ Moje neméně moudrá babička, když jsem jednou básníkův optimistický životní postoj prohlásil za svůj, nesmrtelná slova okamžitě zjednodušila a zkonkretizovala: „Ty jsi byl vždycky debil.“
Mám - li ovšem doplnit babiččino bezpochyby výstižné a pravdivé hodnocení ještě jedním, stejně dokonale vystihujícím příčiny a důsledky všeho idiotského, co jsem se v životě navyváděl, nesmím zapomenout na památná slova mého kamaráda z doby lehce po pubertě, Tomáše Málka, který v náhlém, téměř nostradamovském osvícení, pronesl:
„Normální člověk do hovna šlápne, ty se v něm vyválíš.“ Jen kvůli objektivitě je třeba dodat, že se rok potom musel v osmnácti letech oženit.
