Šedá vláda A.Babiše, nechává Čechy uvízlé na Blízkém východě bez pomoci

Napsal: Bečvář Jiří-ml.

Zatímco se bezpečnostní situace na Blízkém východě dál zhoršuje a napětí v regionu přerůstá v otevřené konflikty, několik českých občanů zůstává v oblasti bez jasné perspektivy návratu domů. Místo rozhodného a srozumitelného postupu však z české strany přichází jen mlčení, váhavá vyjádření a odkazy na „monitorování situace“. Vláda vedená Andrejem Babiše zatím nepředstavila konkrétní plán, jak své občany z ohrožených oblastí dostat do bezpečí.

Role státu v krizových situacích by přitom měla být jasná: chránit své občany, a to i za hranicemi země. Nejde o gesto dobré vůle, ale o základní povinnost. Česká republika má s evakuacemi zkušenosti – v minulosti dokázala v krátkém čase organizovat návraty svých občanů z válečných oblastí, a to i za složitých logistických a diplomatických podmínek. O to víc zaráží současná nečinnost.

Ministerstvo zahraničních věcí sice opakovaně uvádí, že je s Čechy v regionu v kontaktu a že situaci „aktivně vyhodnocuje“, avšak bez konkrétních kroků tato slova zůstávají prázdná. Pro lidi, kteří se ocitli v oblasti s omezenou dopravou, rostoucím bezpečnostním rizikem a často i nedostatkem základních služeb, nemá pouhé ujišťování žádnou praktickou hodnotu. Potřebují plán, termíny a jasnou informaci, zda se na vlastní stát mohou spolehnout.

Právě zde se ukazuje slabina současné vlády – její šedost. Nejde o jeden konkrétní přešlap, ale o dlouhodobý styl vládnutí založený na vyčkávání, přehazování odpovědnosti a minimalizaci politického rizika. Pomoc občanům v zahraničí je přitom vždy citlivé téma: stojí peníze, vyžaduje rozhodnost a nese s sebou možnost kritiky. Jenže právě v takových chvílích se pozná skutečné vedení země.

Opozice i část odborné veřejnosti upozorňují, že prodlužující se nečinnost může vést nejen k ohrožení zdraví a životů českých občanů, ale také k poškození mezinárodní pověsti České republiky. Stát, který nedokáže ochránit vlastní lidi, vysílá nebezpečný signál – nejen svým občanům, ale i partnerům a spojencům.

Zarážející je i komunikační chaos. Zatímco jiné evropské země otevřeně informují o možnostech evakuace, krizových linkách a doporučeních pro své občany, česká strana působí dojmem, že doufá, že se problém „nějak vyřeší sám“. Jenže čas nehraje ve prospěch uvízlých lidí. Každý den bez rozhodnutí znamená vyšší riziko a větší nejistotu.

Nelze také přehlížet lidský rozměr celé situace. Nejde o anonymní čísla v tabulkách, ale o rodiny, jednotlivce, někdy i děti, kteří se ocitli v cizím prostředí v době krize. Pro ně je vědomí, že stát stojí za nimi, klíčové. Pokud tento pocit mizí, zůstává jen frustrace, strach a pocit opuštěnosti.

Otázka tedy nestojí, zda má Česká republika kapacity pomoci. Má. Otázka zní, zda má současná vláda dostatek politické vůle převzít odpovědnost a jednat. Mlčení a vyčkávání totiž nejsou neutrální postoje – v krizových situacích jsou samy o sobě rozhodnutím. A bohužel rozhodnutím špatným.

Pokud chce vláda ještě zvrátit dojem šedé správy bez empatie a odvahy, měla by okamžitě představit jasný plán pomoci a komunikovat jej otevřeně. Jinak zůstane v paměti nejen těch, kteří uvízli daleko od domova, ale i celé veřejnosti jako vláda, která v rozhodující chvíli selhala.