Biľak a zvací dopis: Role, která změnila rok 1968

Vasil Biľak byl jedním z pěti vysokých představitelů KSČ, kteří v létě 1968 podepsali takzvaný zvací dopis adresovaný sovětskému vedení. Existence dokumentu je doložena archivními materiály uloženými v českých i ruských archivech a podrobně ji popisuje například Ústav pro studium totalitních režimů. Z dochovaných kopií vyplývá, že autoři žádali o „internacionální pomoc“ proti údajným kontrarevolučním silám.

Tento text se stal jedním z klíčových argumentů, jimiž Moskva ospravedlňovala vojenský zásah v srpnu 1968.

Informace k článku byly čerpány také z archivních dokumentů zveřejněných Archivem bezpečnostních složek a z odborných studií historiků publikovaných v rámci projektu Paměť národa. Tyto zdroje potvrzují, že Biľak patřil mezi nejvýraznější představitele konzervativního proudu uvnitř vedení KSČ během pražského jara.

Ve stranickém aparátu zastával funkci tajemníka ÚV KSČ a měl na starosti ideologii i zahraničněpolitické otázky. Jeho pozice mu umožňovala přímý kontakt se sovětskými představiteli.

Tématu se dlouhodobě věnoval také iRozhlas potažmo web Radio Prague International, který na základě studia archivních materiálů uvádí, že zvací dopis byl sovětskému vedení předán ještě před samotnou invazí. Podle dostupných dokumentů jej podepsali kromě Biľaka také Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Antonín Kapek. Samotný text dopisu hovořil o údajné hrozbě kontrarevoluce a žádal o zásah spojeneckých armád. Historici se shodují, že dokument zapadal do širší komunikace mezi konzervativní částí československého vedení a Moskvou.

Biľak se narodil v roce 1917 v obci Krajná Bystrá. Do KSČ vstoupil po druhé světové válce a postupně se vypracoval do nejvyšších stranických struktur. V šedesátých letech patřil mezi loajální zastánce sovětského modelu socialismu. Reformní snahy spojené s Alexandrem Dubčekem vnímal jako nebezpečné oslabení vedoucí úlohy strany. Z archivních záznamů jednání předsednictva ÚV KSČ vyplývá, že Biľak opakovaně kritizoval uvolňování cenzury a rostoucí svobodu médií. Varoval před ztrátou kontroly nad veřejným prostorem a před posilováním občanských iniciativ. Jeho vystoupení byla zaznamenána ve stenografických zápisech, které jsou dnes dostupné badatelům. Tato svědectví ukazují konzistentní linii – důraz na ideologickou disciplínu a obavy z vývoje mimo dohled strany.

Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila vojska pěti států Varšavské smlouvy na území Československa, následky byly okamžité. Zemřely desítky civilistů, stovky lidí byly zraněny a reformní proces byl násilně přerušen. Oficiální sovětské zdůvodnění operace se opíralo o tvrzení, že zásah proběhl na základě žádosti části československého vedení. Právě zde získal zvací dopis zásadní význam.

Historici upozorňují, že rozhodnutí o invazi bylo přijato v Moskvě nezávisle na jediném dokumentu. Zároveň však zdůrazňují, že existence dopisu poskytla sovětskému vedení politické krytí. Biľak se po srpnu 1968 nestal obětí čistek, naopak si udržel vlivnou pozici. V období normalizace byl členem předsednictva ÚV KSČ a podílel se na upevňování nového kurzu.

Podle analýz zveřejněných Českou televizí v rámci dokumentárních cyklů o roce 1968 patřil Biľak mezi hlavní ideové opory normalizačního režimu. Podporoval personální čistky, obnovu přísné kontroly médií i potlačování opozice. Normalizační politika znamenala vyloučení stovek tisíc lidí ze strany a výrazné omezení občanských práv. Biľak tuto linii veřejně hájil jako nezbytnou obranu socialismu.

Po listopadu 1989 se otázka jeho odpovědnosti dostala do centra pozornosti. Česká justice jej obžalovala z trestného činu vlastizrady v souvislosti se zvacím dopisem. Soudní řízení však skončilo bez pravomocného odsouzení. Soud konstatoval, že se nepodařilo prokázat naplnění skutkové podstaty podle tehdejší legislativy.

Tento výsledek vyvolal rozporuplné reakce. Část veřejnosti jej vnímala jako selhání vyrovnání se s minulostí, jiní upozorňovali na právní limity zpětného posuzování historických činů.

Faktem zůstává, že Biľak nebyl za svou roli v událostech roku 1968 pravomocně odsouzen. Zemřel v roce 2014 ve věku 96 let.

Investigativní pohled na jeho působení ukazuje především kontinuitu jeho postojů. Od počátku pražského jara zastával konzistentní názor, že reformní proces ohrožuje stabilitu režimu. Jeho kroky nebyly náhlým obratem, ale vyústěním dlouhodobé ideologické orientace. Archivní dokumenty tuto linii potvrzují bez zásadních rozporů.

Zveřejněná fakta jsou dnes dostupná široké veřejnosti díky otevření archivů a práci historiků. Dokumenty, stenografické záznamy i mezinárodní archivní materiály umožňují rekonstruovat rozhodovací procesy roku 1968 s vysokou mírou přesnosti. Biľakova role je v těchto materiálech doložena opakovaně a bez zásadních pochybností o jeho postoji.

Jeho jméno se stalo symbolem tvrdé ideologické linie, která dala přednost zásahu zvenčí před pokračováním reformního experimentu. Debata o jeho odpovědnosti tak přesahuje osobní příběh jednoho politika. Dotýká se otázky, jakou roli hrají jednotlivci v autoritářských strukturách a kde končí loajalita a začíná spoluodpovědnost.

Vasil Biľak zůstává pevně spojen s dokumentem, který se stal jedním z nejcitovanějších textů československých moderních dějin. Archivní prameny, odborné studie i veřejně dostupné analýzy poskytují relativně jasný obraz jeho postavení a vlivu. Právě tato doložitelnost činí jeho případ nadále předmětem zájmu historiků i veřejnosti.

V dostupných archivech je dnes doloženo, že Vasil Biľak udržoval v průběhu roku 1968 intenzivní kontakty se sovětskými představiteli nad rámec oficiálních jednání. Dokumenty uložené v Ústav pro studium totalitních režimů a v ruských archivech ukazují, že komunikace mezi konzervativním křídlem KSČ a Moskvou probíhala paralelně s oficiální linií Dubčekova vedení. Tyto kontakty nebyly veřejnosti známy a nebyly součástí tehdejšího mediálního obrazu. V československém tisku samozřejmě nemohly být publikovány a po roce 1968 zůstávaly pod kontrolou režimu. Teprve po otevření archivů po roce 1989 bylo možné rekonstruovat rozsah této zákulisní komunikace. Nešlo o jednorázový akt, ale o dlouhodobější výměnu informací a postojů.

Dalším méně medializovaným aspektem je samotná manipulace s dokumentem zvacího dopisu. Originál dopisu nebyl po desetiletí veřejně dostupný a jeho existence byla oficiálně popírána nebo zpochybňována. Až po pádu Sovětského svazu se podařilo dohledat kopie uložené v ruských archivech, což potvrdily i materiály zpřístupněné prostřednictvím Archiv bezpečnostních složek. Skutečnost, že dokument byl fyzicky uložen mimo území Československa, dlouho komplikovala jeho právní i historické hodnocení. Veřejná debata o jeho autenticitě tak probíhala bez přímého přístupu k originálu. To vytvářelo prostor pro pochybnosti, které byly definitivně rozptýleny až archivním výzkumem.

Z archivních materiálů vyplývá také širší kontext rozhodování sovětského vedení.

Záznamy z jednání politbyra Komunistické strany Sovětského svazu ukazují, že invaze byla plánována v několika variantách a že otázka „pozvání“ hrála roli především jako politické krytí. Dokumenty bývalé KGB potvrzují, že situace v Československu byla dlouhodobě monitorována a analyzována.

Biľak a další konzervativní funkcionáři byli v těchto analýzách zmiňováni jako potenciální opora budoucí stabilizace. Tyto materiály nebyly československé veřejnosti nikdy zpřístupněny během normalizace. Informace o skutečné míře sovětského plánování tak zůstávaly mimo veřejnou diskusi.

Opomíjeným tématem zůstává i otázka vnitrostranického odporu vůči Biľakově linii ještě před invazí.

Některé stenografické záznamy dokazují, že část vedení KSČ si byla vědoma rizika zahraniční intervence a varovala před otevřenými výzvami k zásahu. Tyto debaty však byly po srpnu 1968 překryty oficiálním výkladem událostí, který legitimizoval vstup vojsk Varšavská smlouva jako bratrskou pomoc. Skutečnost, že uvnitř nejvyššího vedení existoval názorový konflikt, nebyla v období normalizace zveřejňována. Až detailní studium archivů ukázalo, že rozhodování nebylo jednotné a že Biľakova tvrdá linie čelila odporu i mezi stranickými kolegy. Tento rozměr příběhu doplňuje obraz o dynamice moci, která nebyla navenek patrná.

V srpnu 1968 byl nejvlivnějším deníkem v zemi stranický tiskový orgán Rudé právo, který po invazi převzal roli hlavního nástroje oficiální interpretace událostí. Bezprostředně po 21. srpnu se redakce ocitla pod kontrolou normalizačního vedení a obsah novin se rychle přizpůsobil nové politické realitě. List začal používat termín „internacionální pomoc“ místo označení okupace a zdůrazňoval údajnou hrozbu kontrarevoluce. Čtenářům bylo předkládáno tvrzení, že zásah vojsk byl nezbytný k záchraně socialismu a stability státu. Texty pracovaly s tezí, že situace se vymkla kontrole a že část vedení KSČ požádala spojence o podporu.

O samotném zvacím dopise se však otevřeně nepsalo, jeho existence nebyla veřejnosti transparentně vysvětlena. Deník prezentoval zásah jako akt solidarity mezi socialistickými zeměmi, nikoli jako porušení suverenity. Kritické hlasy, které se objevily v prvních dnech okupace v jiných médiích, byly postupně umlčeny. Jazyk novin se vyznačoval ideologickou terminologií a důsledným vymezováním vůči „pravicovým silám“.

Veřejnost tak dostávala obraz událostí filtrovaný výhradně perspektivou stranického vedení. Tento rámec měl zásadní vliv na formování oficiální paměti událostí během následujících let.

V následujících měsících a letech se Rudé právo systematicky podílelo na legitimizaci normalizační politiky, kterou prosazovalo i křídlo spojené s Biľakem. Deník publikoval projevy představitelů strany, kteří obhajovali zásah jako historickou nutnost a odmítali označení okupace.

Reformní období pražského jara bylo zpětně líčeno jako období chaosu a oslabení státu. List zdůrazňoval potřebu „konsolidace“ a návratu k pevné vedoucí úloze strany. Informace o skutečných okolnostech předání zvacího dopisu nebyly čtenářům předkládány v plném rozsahu. Archivní výzkum po roce 1989 ukázal, že veřejný obraz prezentovaný deníkem byl výrazně selektivní. Redakční politika odpovídala oficiální linii ÚV KSČ a nepřipouštěla pluralitu výkladů. Tím byl vytvářen dojem jednotné podpory zásahu, přestože část společnosti i některých funkcionářů s intervencí nesouhlasila. Rudé právo tak sehrálo klíčovou roli v tom, jak byla invaze interpretována a dlouhodobě ospravedlňována. Investigativní pohled na tehdejší vydání ukazuje, že jazyk i výběr témat byly pevně podřízeny politickému zadání.

Tento mediální rámec se stal jedním z pilířů normalizačního narativu, který přetrval až do konce osmdesátých let.

Koncem 80. let soudruh Biľak napsal vzpomínky, v nichž se podrobně zabýval zejména lety 1967–1970.

Přestože tak činil z „pravověrného“ stanoviska a zásadně se neodchýlil od oficiální historie, vyšlo jen několik ukázek časopisecky a vydání celé knihy stranické orgány nepovolily ať proto, že by příliš jitřilo společenskou situaci, nebo kvůli osobním resentimentům ostatních činitelů, že by na sebe Biľak strhl příliš velkou pozornost. Rukopis unikl a začal kolovat mezi lidmi, roku 1988 vydávaly ukázky samizdatové Lidové noviny. Po revoluci jej roku 1991 proti Biľakově vůli, respektive za jeho popření autorství, vydal senzacechtivý bývalý redaktor Rudého práva RSDr. Vlastimil Svoboda (Agentura Cesty; později Ottovo nakladatelství) pod názvem „Miľníky môjho života“, v českém překladu „Paměti Vasila Biľaka (ve dvou brožovaných dílech).

„Kontrarevoluční síly si již nechtěly nechat ujít příležitost. Přestaly se spoléhat dokonce i na ohlášenou návštěvu generálního tajemníka OSN U Thanta, který měl navštívit Prahu 23. srpna. Druhé centrum se spoléhalo pouze na to, že oznámení této návštěvy snad odradí spojence od zásahu v těchto dnech. Není nezajímavé, že ministr zahraničních věcí Hájek odletěl na dovolenou do Jugoslávie.

Se soudruhy Kolderem, Švestkou a Rigem jsme se dohodli, že musíme na zasedání předsednictva ústředního výboru při projednávání druhého bodu Současná politická situace v ČSSR a podmínky činnosti KSČ a návrh dalšího postupu, vyvolat zásadní diskusi a vynutit přijetí rozhodných opatření, vyplývajících ze závěrů v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Hovořil jsem rovněž s F. Barbírkem a J. Pillerem. Oba slíbili plnou podporu. Z jedenácti členů předsednictva chtělo šest členů řešit situaci. Byla velká škoda, že soudruh Lenárt onemocněl a zasedání předsednictva se nemohl zúčastnit. Nebyl sice členem předsednictva, ale jeho slovo mělo váhu. O Dubčekovi a Černíkovi jsem si myslel, že se jen stěží ztotožní s Krieglem a Smrkovským a nakonec se přidají k většině. Na Špačkovi nám příliš nezáleželo. Císař, Mlynář, Slavík a Sádovský neměli hlasovací právo. Soudruh Indra byl jednoznačně na straně zdravých sil.

Byli jsme rozhodnuti jednat třeba celou noc, vynutit si přijetí závazných usnesení. Dubček se tomu chtěl stůj co stůj vyhnout. Po schválení referátu na mimořádný XIV. sjezd KSČ a návrhu rezoluce doporučil ukončit jednání a pokračovat 21. srpna ráno. Domluvená většina návrh přijala, a tak se jednalo o současné situaci v ČSSR. Diskuse byla ostrá a velmi konkrétní. Na faktech se dokazovalo, že když se okamžitě mocensky nezasáhne proti kontrarevolučním silám, že se ani nemůže konat sjezd. V průběhu jednání přicházelo od pracovníků aparátu ústředního výboru i jiným nejrůznějším způsobem množství informací. Přicházely i takové informace, že zprávy o možnosti vstupu spojeneckých vojsk jsou potvrzeny. Černík vycházel každou chvíli ze zasedací místnosti a vracel se bledý, nervózní a tajemným šeptem odevzdával informace Dubčekovi. Asi ve 22,00 hodin po dalším telefonátu, Černík oznámil, že zprávy o soustřeďování spojeneckých vojsk na československých hranicích jsou potvrzeny.

Události dostávaly rychlý spád. Kriegel, Smrkovský, Mlynář žádali přerušit jednání. My jsme poukazovali na nelogičnost takového kroku. Naopak, pokud je pravda, že se spojenci připravují poskytnout internacionální pomoc, potom je nevyhnutelné, aby předsednictvo ÚV KSČ zasedalo bez přerušení a přijalo příslušné usnesení. Nevím, zda se jednou někomu podaří vykreslit atmosféru, která panovala na tomto zasedání předsednictva ústředního výboru. Byli jsme v jedné místnosti, ale jakoby každý jinde. Každému z nás se vynořovaly jiné obrazy nejbližších hodin. Každý z nás si nepochybně přestavoval něco jiného. Nejstrašnější bylo to, že většina členů předsednictva se tvářila, jako by se události týkaly někoho jiného a ne Československa. “— Paměti Vasila Biľaka, díl II., Kapitola VIII.

Příběh Vasila Biľaka není jen historickou kapitolou uzavřenou v archivech, ale připomínkou toho, jak zásadní rozhodnutí vznikají v zákulisí a jak jsou následně prezentována veřejnosti.

Archivní dokumenty, stenografické záznamy i pozdější soudní řízení ukazují relativně ucelený obraz jeho role během krize roku 1968. Fakta dnes umožňují oddělit dobovou propagandu od doložitelných událostí, přesto zůstává otázka politické odpovědnosti předmětem veřejné debaty. Investigativní pohled potvrzuje, že zvací dopis nebyl izolovaným aktem, ale součástí širší mocenské strategie uvnitř KSČ i ve vztahu k Moskvě. Stejně tak je zřejmé, že dobový tisk, zejména Rudé právo, sehrál klíčovou roli při vytváření oficiální interpretace zásahu.

Otevřené archivy dnes umožňují rekonstruovat události s mnohem větší přesností, než bylo možné před rokem 1989. Biľakovo jméno tak zůstává symbolem tvrdé ideologické linie, jejíž důsledky zasáhly celou společnost. A právě tato doložitelnost činí téma i po desetiletích aktuálním.

_______________________

Použité zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, ustrcr.cz, abscr.cz, totalita.cz, english.radio.cz, sds.cz