Článek
Hned v prvních hodinách po víkendové demonstraci se tématu věnoval i bulvární web super.cz, který připomněl širší kontext výroku a reakce veřejnosti. To, co mělo být poklidným vyjádřením postoje, se během chvíle změnilo v ostrý společenský střet.
Staroměstské náměstí bylo zaplněné, emoce hlasité a slova z pódia nešetřila silnými výrazy.
Atmosféra připomínala spíš soutěž v morální převaze než výzvu k dialogu. Právě v tomto prostředí zazněl komentář, který vyčníval tím, že nepřišel z pódia, ale zvenčí.
Ondřej Hejma se rozhodl reagovat po svém. Neútočil na konkrétní tváře ani organizátory, ale na způsob uvažování, který podle něj část demonstrantů předváděla. Výsledkem byl pojem, který okamžitě rozdráždil veřejný prostor.
Demonstrace na Staroměstské náměstí se tak rázem stala kulisou pro debatu, která s původním programem souvisela už jen vzdáleně. Místo podpory se řešilo, kdo má právo mluvit a kdo by měl zůstat potichu.
Když satira trefí vlastní publikum
Hejma označil určitý typ chování za „lepševismus“, tedy tendenci považovat vlastní názor za jediný správný a morálně nadřazený. Slovo zabralo okamžitě. Ne proto, že by bylo nové, ale proto, že v něm mnozí poznali sami sebe.
Část veřejnosti reagovala s nadšením a úlevou, že někdo pojmenoval to, co dlouho viselo ve vzduchu.
Jiní se cítili dotčení, uražení a přesvědčení, že kritika míří výhradně na ně, ačkoliv byla formulována obecně.
Ironií celé situace je, že nejostřejší reakce často přicházely právě od těch, kteří jinak vyzývají k otevřenosti a toleranci. Satira se tak nečekaně proměnila v lakmusový papírek schopnosti snést kritiku. Veřejná debata se rychle posunula od obsahu k emocím. Místo otázky, zda popsaný jev existuje, se řešilo, kdo si dovolil jej pojmenovat. To bývá okamžik, kdy diskuse přestává být diskusí.
Hejma se rázem ocitl v roli rušivého elementu. Ne proto, že by přinesl lež, ale proto, že narušil komfortní pocit morální jednoty.
Staromák jako zrcadlo společnosti
Samotná demonstrace přitom nebyla okrajovou záležitostí.
Vystupovali na ní známí lidé, zaznívaly výzvy k hodnotám a zaznamenala ji celá republika. O to výraznější byl kontrast mezi deklarovanou otevřeností a skutečnými reakcemi na kritiku.
Hejma nehodnotil cíle akce, ale tón a sebejistotu, s jakou byly prezentovány. Právě tento rozdíl se stal zdrojem napětí. Kritika stylu bývá často vnímána jako útok na samotnou podstatu.
Veřejný prostor tak opět ukázal, jak snadno se ideály mění v nástroje vylučování. Kdo nesouhlasí, je označen. Kdo se ptá, je podezřelý. A kdo ironizuje, je problém.
Satirický rozměr celé kauzy spočívá v tom, že snaha o sjednocení vyústila v další rozdělení. Demonstrace měla spojovat, ale místo toho otevřela další příkop.
Staroměstské náměstí se tak nestalo symbolem dialogu, ale ilustrací současné nálady. Každý mluví, málokdo poslouchá.
Sociální sítě jako akcelerátor rozhořčení
Jakmile se výrok rozšířil na sociálních sítích, debata nabrala tempo. Slovo „lepševismus“ začalo žít vlastním životem, často vytržené z kontextu a doplněné emocemi autora příspěvku.
Argumenty se mísily s osobními útoky. Věk, minulost a profese autora výroku se staly zbraní. Místo obsahu se řešil nositel názoru. Celá diskuse se tím ještě více vzdálila realitě. Kritika chování se změnila v souboj identit. Každý tábor měl jasno, že pravda je na jeho straně, a neměl důvod o tom pochybovat.
Hejma do další eskalace nezasahoval. Možná proto, že reakce přesně potvrdily to, na co upozorňoval. Uzavřenost, podrážděnost a nulová tolerance k ironii.
Online prostředí opět sehrálo roli zesilovače. To, co by v běžné debatě vyšumělo, se proměnilo v několikadenní přestřelku.
Ironie, která zůstala bez smíchu
Celá kauza nakonec neodhalila nic nového, ale připomněla starý problém. Česká společnost se stále obtížně vyrovnává s kritikou vlastních postojů, zvlášť když přichází z nečekaného směru.
Hejma se nestal hlavním aktérem proto, že by měl výjimečný názor. Stal se jím proto, že jej vyslovil nahlas a s ironií. A ironie dnes bolí víc než přímý útok.
Satira, která měla pobavit i varovat, skončila jako další důkaz názorové zacyklenosti. Každý si z ní vzal jen to, co se mu hodilo. Výsledkem není vítěz ani poražený. Jen další potvrzení, že veřejná debata se čím dál víc podobá souboji zrcadel, ve kterých se nikdo nechce vidět.
Otázka proto nestojí, zda byl výrok vhodný. Otázka zní, proč byl tak nepohodlný.
______________________________
Použité zdroje: super.cz
