Článek
V nedávném videu se tématu věnoval kanál „Tajemno a záhady“ na YouTube.com, který připomněl éru Gustáva Husáka, pozdní socialismus a generaci takzvaných Husákových dětí – tehdejší mimina, kterým je dnes kolem padesátky. A protože spojení „Husák, socialismus a padesátníci“ zní jako automatický generátor satiry, pojďme si tuhle demografickou záhadu rozebrat s nadhledem.
PIONÝR, KTERÝ NÁS PŘIHLÁSIL DO ŽIVOTA
Husákovy děti nebyly žádný tajný experiment, ale statisticky poctivý baby boom. Režim podporoval rodiny, byty, porodnost – a výsledkem byly celé generace, které se dodnes poznají podle toho, že ve školce bylo dětí víc než hraček a na základce víc žáků než židlí. Místo start-upového inkubátoru tu byl státní porodnický program.
Dětství Husákových dětí mělo své pevné body: jesle, školka, pionýrský šátek, povinné besídky a nekonečné fronty – na maso, na boty, na mandarinky.
Z dnešního pohledu to vypadá, jako by socialismus trénoval svoje budoucí padesátníky na život ve frontě na cokoli. Jen se změnila komodita: dřív to byl toaletní papír, dnes ortoped.
Tehdejší svět byl jednoduchý: v televizi dva programy, v obchodě tři druhy salámu a v politice jedna strana. O to složitější je dnešek, kdy má bývalé pionýrské dítě před sebou padesát televizních kanálů, pět set druhů jogurtů a nekonečný výběr politických místních sdružení.
Není divu, že část generace se nostalgicky dívá zpět a ptá se, jestli ten starý režim nebyl aspoň o něco přehlednější.
Z LABORATOŘE SOCIALISMU DO KORPORÁTNÍHO OPEN SPACE
Husákovy děti se mezitím transformovaly v páteř pracovního trhu: z pionýrských schůzek rovnou do korporátního open space, z budování vlasti do budování kvartálních výsledků. Kdo byl naučený stát frontu na banány, dnes zvládne stát frontu na kariérní postup – jen místo pořadového lístku má KPI.
Socialistické heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ se v satirickém zrcadle přepsalo do polistopadového „Kdo nepracuje přesčas, okrádá rodinu o hypotéku“. Husákovy děti tak v padesáti zjišťují, že se sice dožily svobody, ale ta má formu úvazku na dobu neurčitou a splácení na dobu ještě delší.
Jako rodiče jsou Husákovy děti zvláštní směsí přísnosti a ironie. Pamatují si kolektivní výchovu, pionýrské sliby a mléko ve školních lahvích, a tak svým dětem vysvětlují, že žádná wi-fi nikdy nebyla ústavním právem. Zároveň ale potichu doufají, že jejich vlastní potomci nebudou muset za třicet let nostalgicky vzpomínat na „krásná covidová léta“.
Nostalgie a „tajemno“ se u této generace mísí s pragmatismem.
Kanál „Tajemno a záhady“ jim připomíná, jak zvláštně dnes působí tehdejší propaganda, rituály a ikonografie – portréty na stěnách, hesla na nástěnkách, prvomájové průvody. Co tehdy brali jako kulisu, dnes vidí jako kuriózní dekoraci v dokumentu o vlastní minulosti. Zároveň platí, že za všemi „záhadami“ Husákových časů se většinou neskrývá nic jiného než prosté centrální plánování, soubor konkrétních politických rozhodnutí a obyčejná lidská přizpůsobivost. Žádní ilumináti, jen stranické plénum a statistický úřad. Satira si proto vystačí s realitou – není třeba nic vymýšlet.
Demografické vlny Husákových dětí dodnes rozhoupávají školství, zdravotnictví i důchodový systém. Tam, kde byly před třiceti lety přeplněné třídy, jsou dnes přeplněné čekárny a brzy možná i důchodové účty.
Záhadologové by řekli, že generace z roku 1975 je pro stát cosi jako karmický dluh. Ekonomové tomu říkají prostě populační ročník.
A tak se z „Husákových dětí“ stává značka. Jsou to ti, co pamatují igelitku jako luxusní doplněk, nákup Tuzexu jako výlet do jiné dimenze a dovolenou v Bulharsku jako kontakt se Západem.
Dnes mají chytré telefony, platí kartou a občas kliknou na video o vlastním dětství, aby zjistili, jestli to všechno nebyl jen zvláštní sen s kulisami šedých paneláků.
Dnešní padesátníci jsou vlastně ideální materiál pro satiru: vyrostli v systému, který si na věčnost jen hrál, a dospělost prožili v systému, který si na nekonečný růst taky jen hraje. Zažili režim, kde se nesmělo říkat nahlas, co si kdo myslí, i éru, kdy se toho říká tolik, že už to nikdo neposlouchá.
Když se tak Husákovy děti dívají na záběry z minulých desetiletí, možná jim dochází, že největší záhada není v archivních projevech ani v demografických křivkách.
Největší tajemství je, jak se z nich stala generace, která přežila fronty na banány, kupónovou privatizaci, několik ekonomických krizí a stále má sílu ironicky se pousmát nad vlastní minulostí. A to je možná ten největší zázrak, který žádný režim nenaplánoval.
________________
Použité zdroje: YouTube.com — Tajemno a záhady
