Článek
átek 5. prosince 1952 začal v Londýně jako studený zimní den. Během několika hodin se však nad městem vytvořil neproniknutelný žlutohnědý závoj, který pohltil ulice, domy i známé orientační body. Viditelnost místy klesla na několik metrů a večer už lidé bloudili i ve čtvrtích, které znali celý život. Událost, která vešla do historie jako Velký londýnský smog, trvala až do 9. prosince. Podle London Museum šlo o jednu z nejsmrtelnějších epizod městského znečištění, jaké kdy Británie zažila.
Londýn měl s kouřovou mlhou zkušenosti dávno předtím. Domácnosti topily uhlím, továrny i elektrárny chrlily spaliny a v zimě se nad městem běžně vytvářely husté „pea-soupers“, tedy pověstné hrachové mlhy. Tentokrát se ale sešlo několik nebezpečných okolností najednou. Panovalo chladné počasí, lidé intenzivně topili a nad městem se vytvořila teplotní inverze, která znečištěný vzduch uzamkla při zemi. Met Office uvádí, že během epizody se přibližně 370 tun oxidu siřičitého přeměnilo na zhruba 800 tun kyseliny sírové, která se stala součástí toxického aerosolu.
Každodenní život se během několika hodin rozpadl.
Řidiči nedokázali rozeznat cestu, část autobusové dopravy byla zastavena a sanitky se k pacientům dostávaly jen s obtížemi. Lidé postupovali podél zdí a zábradlí, protože před sebe téměř neviděli.
Špinavý vzduch navíc nezůstával venku. Jemné částice pronikaly pod dveřmi a okny do domů, usazovaly se na nábytku, oblečení i pokožce. Divadelní a filmová představení byla rušena, protože mlha pronikala také do budov a diváci přes sál neviděli na jeviště či plátno.
Nejhorší následky se ovšem neodehrávaly na silnicích, ale v nemocnicích a domácnostech. Prudce přibylo lidí s dýchacími potížemi a během několika dnů se zvýšil počet úmrtí. První oficiální bilance hovořila přibližně o čtyřech tisících mrtvých. Pozdější analýzy, které zahrnuly i úmrtí v následujících týdnech a měsících, posunuly celkový odhad až přibližně k dvanácti tisícům. Nejzranitelnější byli starší lidé, malé děti a pacienti s již existujícími chorobami dýchacího či oběhového systému.
Katastrofa měla i temný sociální rozměr
V bohatších domácnostech bylo možné před nejhorším kouřem alespoň částečně uniknout, zatímco obyvatelé hustě zastavěných dělnických čtvrtí často žili v prostředí, kde se uhlí spalovalo prakticky nepřetržitě. Londýn byl stále městem poválečných přídělů a ekonomických omezení, kvalitnější uhlí se navíc ve velkém vyváželo. V domácnostech proto končilo také levnější palivo s vyšším obsahem síry. To, co se několik desetiletí považovalo za nepříjemnou, ale běžnou součást londýnské zimy, se během jediného víkendu změnilo v masovou tragédii.
Když se 9. prosince změnilo počasí a vzduch se konečně začal pohybovat, závoj nad městem postupně zmizel. Londýn se znovu objevil, doprava se rozjela a ulice začaly fungovat téměř normálně.
Následky však nebylo možné smýt stejně snadno jako špinavé fasády. Rostoucí počet zemřelých postupně ukázal, že nešlo o zvlášť nepříjemnou mlhu, ale o zdravotní katastrofu způsobenou kombinací počasí a dlouhodobě tolerovaného znečištění.
Politická reakce nepřišla okamžitě, ale událost zásadně změnila veřejnou debatu. Parlament Spojeného království připomíná, že po katastrofě následovala opatření, která vyústila v přijetí zákona Clean Air Act v roce 1956. Ten umožnil vytvářet bezkouřové oblasti a omezil emise z domácností i průmyslu. Postupně se měnil také způsob vytápění a část velkých zdrojů znečištění zmizela z centra metropole. Londýnský vzduch se nevyčistil přes noc, ale prosinec 1952 se stal bodem, po němž už nebylo možné tvrdit, že hustý kouř nad městem je jen nepříjemnou kulisou moderního průmyslu.
Velký smog dnes působí téměř jako výjev z dystopického filmu: milionové město, které několik dní prakticky zmizelo samo sobě. Ve skutečnosti šlo o důsledek každodenních rozhodnutí, jež byla tak běžná, že jim téměř nikdo nevěnoval pozornost — uhlí v krbu, kouř z elektrárny, spaliny z továrny, další komín na obzoru. Teprve když se všechny tyto drobnosti spojily pod jednou nehybnou vrstvou vzduchu, ukázala se jejich skutečná cena. Londýn tehdy nezastavila válka ani výpadek elektřiny. Na pět dní jej ochromil vlastní vzduch. A tisíce lidí za tuto lekci zaplatily životem.
