Článek
O problematiku fascinujících archeologických anomálií a historických svědectví se dlouhodobě opírají servery dejinysveta.cz a discovermagazine.com, přičemž na aktuální otazníky a záhadné nálezy v USA upozornil i zahraniční zpravodajský server nypost.com. Tato média se snaží vnést světlo do temných koutů antropologie, kde se fakta o nadměrných kosterních pozůstatcích často mísí s rozpačitým mlčením oficiálních institucí.
Začalo to jako běžná těžba netopýřího guána v roce 1911, ale skončilo to nálezem, který by i Indiana Jonese donutil k předčasnému důchodu.
Horníci v jeskyni Lovelock totiž pod vrstvami trusu nenarazili jen na hnojivo, ale na pozůstatky bytostí, které by moderní basketbalisty průměrného vzrůstu strčily do kapsy u vesty.
Oficiální historie nám přitom s neutuchající trpělivostí vštěpuje, že lidstvo se postupně zvětšuje díky lepší stravě a absenci morových ran. Pohled na třímetrovou kostru z doby před tisíci lety však tuto lineární teorii o našem neustálém vylepšování poněkud ohýbá, ne-li přímo láme v pase.
Satira osudu spočívá v tom, že zatímco věda vyžaduje důkazy, jakmile se nějaké objeví, okamžitě se začne zkoumat, zda nejsou „příliš velké“ na to, aby byly pravdivé. Je to podobné, jako byste našli v garáži formuli 1 a mechanik vám tvrdil, že je to jen trochu přerostlá sekačka na trávu, protože auta tehdy přece neexistovala.
Kanibalové s rudou hřívou: Když se indiánské legendy stanou noční můrou
Kmen Paiute si po generace předával legendy o národě Si-Te-Cah. Podle nich nešlo o žádné mírumilovné sousedy, ale o agresivní rudovlasé obry, kteří si s lidskou diplomacií hlavu nelámali a své odpůrce raději rovnou konzumovali. Investigativní pohled na nálezy v Nevadě ukazuje, že tyto „pohádky“ mají až nepříjemně reálný základ.
V jeskyních se totiž skutečně našly chomáče rudých vlasů a artefakty, které svou velikostí neodpovídají ničemu, co by mohl ovládat běžný člověk. Skeptici sice namítají, že vlasy mohly v průběhu staletí zrezivět vlivem chemických reakcí v půdě, ale to vysvětluje barvu, nikoliv fakt, že majitel oněch vlasů by mohl měnit žárovky v pouličním osvětlení bez žebříku.
Nález masivních sandálů, které měří přes 38 centimetrů, je dalším políčkem do tváře těm, kteří tvrdí, že si indiáni vše vymysleli.
Představa, že si někdo vyrábí boty velikosti lyží jen tak pro zábavu, aby zmátl budoucí archeology, je sice úsměvná, ale z hlediska logiky poněkud pokulhává.
Proč se Smithsonian tváří, že se v Nevadě vlastně nic nestalo?
Největší záhadou není ani tak samotná existence těchto kolosů, jako spíše rychlost, s jakou se nálezy ztrácejí v propadlišti dějin. Jakmile se objeví zpráva o lebce s dvojitou řadou zubů nebo o stehenní kosti, která připomíná kmen mladého smrku, jako by se nad případem zavřela voda i s archivem.
Kritici vědeckého establishmentu naznačují, že uznání existence jiné lidské rasy by vyžadovalo víc než jen opravu pár stránek v učebnicích. Musela by se přehodnotit celá migrační mapa světa a možná i to, kdo vlastně stavěl monumentální megalitické stavby, které dnes obdivujeme s otevřenými ústy. Některé zdroje uvádějí, že v raném 20. století byly noviny plné zpráv o „obřích lidech“, ale s postupující profesionalizací vědy se tyto zmínky staly nežádoucími. Je totiž mnohem snazší prohlásit nález za podvod, než vysvětlovat, jak mohl někdo s takovou tělesnou konstitucí přežít v nehostinné poušti.
Investigativní pátrání po pravdě nás zavádí i do muzeí, kde jsou tyto exponáty často označovány za „anomálie“ nebo jsou raději uloženy v bednách, kam oko běžného návštěvníka nedohlédne.
Prý z úcty k mrtvým, i když by se spíše dalo mluvit o úctě k vlastnímu klidu na práci.
Existují však i seriózní studie, které se snaží oddělit zrno od plev a mýty od skutečných mutací. Gigantismus je lékařsky doložený stav, ale pokud najdete celou skupinu jedinců s podobnými parametry na jednom místě, začíná to vypadat spíše na genetickou větev než na náhodnou chybu v matrixu.
Zajímavé je, že podobné zprávy přicházejí i z jiných koutů světa, nejen z Ameriky. Obři se objevují v kronikách snad všech starověkých civilizací. Od Goliáše po řecké Titány – jako by lidstvo mělo kolektivní paměť na dobu, kdy se na svět dívalo z mnohem větší výšky.
Evoluční slepá ulička, nebo nepohodlné dědictví naší planety?
Moderní genetika by mohla leccos objasnit, kdyby ovšem bylo co testovat. Většina kosterního materiálu z Lovelocku a okolí je dnes buď v soukromých sbírkách, nebo nenávratně poškozena neodbornou manipulací v době nálezu. To dává prostor pro další spekulace a ironické poznámky na adresu těch, kteří mají vědeckou pravdu v popisu práce. Sarkasmus situace podtrhuje i fakt, že zatímco věda odmítá obry, masová kultura je jimi fascinována. Filmy a knihy jsou plné obrů, zatímco v reálném světě se tváříme, že největším člověkem v historii byl prostě jen jeden hodně vysoký pán z Illinois, který měl smůlu na růstový hormon.
Pravdou však zůstává, že jeskyně v Nevadě stále vydávají svá tajemství. I když se nepodaří najít živého obra, který by nám vysvětlil, jak se věci měly, samotná existence takto velkých kosterních pozůstatků nutí k zamyšlení. Možná jsme nebyli prvními pány této planety a možná jsme nebyli ani ti nejsilnější.
Závěrem lze říci, že otázka obrů v Nevadě není jen o kostech a sandálech. Je to o naší ochotě přijmout fakta, která se nevejdou do předem připravených škatulek. Dokud budeme ignorovat to, co leží přímo pod našima nohama, budeme jen trpaslíky na ramenou obrů, o kterých se raději nesmí mluvit.
Každý další výzkum, který se odváží narušit klid akademických vod, je krokem k pochopení naší skutečné historie.
A i kdyby se ukázalo, že obři byli jen slepou uličkou evoluce, je to ulička sakra zajímavá a rozhodně stojí za to ji pořádně prozkoumat, bez ohledu na to, jak moc se u toho oficiální místa mračí.
Zda se někdy dočkáme plného otevření archivů a definitivního potvrzení, zůstává ve hvězdách. Do té doby nám nezbývá než sledovat stopy v písku, které jsou prostě příliš velké na to, aby patřily nám.
_________________________________
Použité zdroje: dejinysveta.cz, discovermagazine.com, nypost.com
