Stačí vstát a tep prudce vystřelí. Syndrom POTS ničí ženy

„Posturální ortostatická tachykardie (POTS) je heterogenní klinický syndrom charakterizovaný trvalou nadměrnou posturální tachykardií (≥30 úderů za minutu během 10 minut po postavení nebo >60° náklonu hlavy) bez přítomnosti ortostatické hypotenze a s chronickými příznaky ortostatické intolerance. U pacientů mladších 19 let je práh srdeční frekvence pro POTS vyšší (zvýšení ≥40 úderů za minutu během 10 minut po postavení nebo >60° náklonu hlavy) kvůli fyziologické ortostatické tachykardii u dospívajících a dětí. POTS je jednou z nejčastějších forem ortostatické intolerance, s převahou u žen, postihující odhadem 0,1 až 1 % populace ve Spojených státech. Mezi běžné ortostatické příznaky patří závratě, točení hlavy, třes, palpitace, bolest na hrudi, únava, nevolnost, bolest hlavy a dušnost. Ačkoli synkopa není převládajícím rysem, mnoho pacientů s POTS zažívá časté presynkopální epizody, které mohou přispět ke zhoršení kvality života souvisejícího se zdravím a funkčnímu postižení. Odhaduje se, že přibližně 25 % pacientů / pacientek s POTS je invalidních a neschopných účastnit se běžných každodenních aktivit,“ uvádí v krátké citaci a autorském překladu medicínský portál ncbi.nlm.nih.gov.

Tato porucha autonomního nervového systému tedy neznamená jen „rychlý tep“. Zasahuje komplexní regulaci krevního oběhu, zatěžuje organismus a sekundárně dopadá i na psychiku. Lidé s POTS často narážejí na nepochopení okolí i části zdravotníků, protože jejich obtíže nejsou na první pohled viditelné. Dlouhé roky bez jasné diagnózy pak zhoršují nejen fyzický stav, ale i psychickou stabilitu nemocných. Včasné rozpoznání a systematická léčba jsou proto zásadní.

Pro zdravého člověka je přechod ze sedu do stoje automatický proces. Nervový systém okamžitě upraví napětí cév a stabilizuje krevní tlak tak, aby mozek dostal dostatek kyslíku. U POTS však tato koordinace selhává. Cévy nereagují adekvátně, srdce prudce zrychlí a organismus se dostává do stavu náhlé nerovnováhy. Výsledkem je motání hlavy, třes, bušení srdce a někdy i kolaps.

Pacienti často popisují pocit „vnitřního pádu“, který přichází bez varování. Pád na zem přitom nemusí být jen zdravotním rizikem, ale i traumatickým zážitkem. Opakované epizody vedou ke strachu z běžných situací – například z čekání ve frontě nebo z cestování hromadnou dopravou.

Nejčastěji jsou postiženy ženy v mladém a středním věku. Obtíže se mohou objevit po infekci, hormonální změně, operaci či výrazném stresu. Kvůli pestré škále symptomů však bývají zaměňovány za úzkostné poruchy, panické ataky nebo psychosomatické potíže. Některé pacientky absolvují kolečko vyšetření u mnoha specialistů, aniž by získaly jasnou odpověď. Tento diagnostický maraton může trvat roky. Mezitím se zhoršuje pracovní výkonnost, studijní výsledky i sociální vazby. Nejistota a opakované zpochybňování potíží okolím vedou k frustraci a izolaci.

Mechanismus vzniku POTS není jednotný. U části nemocných předchází rozvoji syndromu virové onemocnění, včetně chřipky, mononukleózy či Covid-19. Jindy může být spouštěčem chirurgický zákrok nebo fyzické trauma. Uvažuje se také o autoimunitní složce či genetické predispozici.

Společným jmenovatelem je porucha regulace autonomního nervového systému. Ten běžně řídí srdeční rytmus, napětí cév i reakci na teplo.

Pokud jeho koordinace selže, i běžné podněty – horká sprcha či delší stání – mohou vyvolat dramatickou reakci organismu.

POTS je onemocnění, které není na první pohled patrné. Pacienti vypadají zdravě, ale jejich tělo funguje jinak. Okolí proto často nerozumí, proč se vyhýbají fyzické zátěži nebo proč si musí během dne odpočinout vleže. Nálepky jako „přecitlivělost“ nebo „lenost“ přitom realitu zcela míjejí. Každý den začíná opatrně – pomalým vstáváním, důslednou hydratací, někdy kompresními pomůckami či medikací. I tak může být obyčejný den vyčerpávající. Přestože nemoc není vidět, její dopad je zásadní.

„Psychologicky čelí pacienti s POTS výzvám, které jsou v souladu s mnoha chronickými onemocněními, zejména v počáteční fázi přizpůsobování se stavu. Pacienti s POTS často vykazují mírné až středně těžké příznaky deprese a úzkostných poruch. Jelikož i nízké úrovně úzkosti mohou zhoršovat symptomy a vysoký počet pacientů zažívá subklinické nízké nálady a poruchy spánku, existuje pravděpodobná role psychoterapie při pomoci zvládat problémy související s adaptací a možná i abnormální fyziologií u POTS,“ uvádí dále v překladu portál ncbi.nlm.nih.gov.

Kognitivní obtíže, často označované jako „mozková mlha“, zahrnují poruchy soustředění, zpomalené myšlení a výpadky paměti. Tyto symptomy mohou výrazně komplikovat pracovní i studijní výkon. Multidisciplinární péče, zahrnující kardiology, neurology i psychology, je proto nezbytná.

„Posturální ortostatická tachykardie (POTS) je stav, který způsobuje, že vaše srdce bije rychleji než obvykle při přechodu ze sedu nebo lehu do stoje. Je to typ ortostatické intolerance.“ vysvětluje medicínský portál Cleveland Clinic. Právě překryv symptomů s jinými poruchami činí diagnostiku složitou. Informovanost mezi odborníky i veřejností je klíčová, aby pacienti nemuseli čekat roky na správné pojmenování svého stavu.

U mnoha žen dochází ke zhoršení obtíží v souvislosti s hormonálními změnami během menstruačního cyklu. Některé pacientky popisují výraznější únavu, závratě či kolapsové stavy před menstruací. Tyto výkyvy mohou ovlivnit stabilitu krevního tlaku i toleranci ortostatické zátěže.

Individualizovaný přístup k léčbě proto musí zohlednit i hormonální kontext. Ignorování této souvislosti může vést k podcenění závažnosti potíží.

Nesnášenlivost tepla patří mezi časté stížnosti. Vysoké teploty nebo horká sprcha mohou vyvolat prudké zhoršení symptomů. Autonomní systém totiž nedokáže efektivně regulovat rozšíření cév a pocení.

Praktickým řešením bývá úprava režimu, ochlazování organismu a vyhýbání se extrémním teplotám. Jde o zásadní opatření, nikoli o přehnanou opatrnost.

Část pacientů trpí sníženým objemem krevní plazmy. Přestože přijímají dostatek tekutin, organismus nedokáže udržet optimální objem cirkulující krve. Cílená hydratace a zvýšený příjem sodíku tak patří mezi základní režimová opatření.

U některých nemocných se objevují i poruchy citlivosti, brnění končetin nebo zvýšená reakce na teplotní podněty. Výzkum poukazuje na možné zapojení tenkých nervových vláken, která se podílejí na autonomní regulaci. Tento aspekt bývá v klinické praxi opomíjen.

Syndrom se nevyhýbá ani mladším pacientům. U dětí mohou být symptomy přičítány školnímu stresu či vývojovým potížím. Přitom i v tomto věku může POTS zásadně ovlivnit kvalitu života. Včasná diagnostika je klíčová pro prevenci dlouhodobých komplikací.

„Posturální ortostatická tachykardie (POTS) je stav, který způsobuje, že vaše srdce bije rychleji než obvykle při přechodu ze sedu nebo lehu do stoje. Je to typ ortostatické intolerance.“ doplňuje Cleveland Clinic.

Navzdory náročnosti onemocnění existují terapeutické možnosti. Kombinace režimových opatření, rehabilitace a cílené medikace může vést ke stabilizaci stavu. Rostoucí povědomí a další výzkum dávají pacientům naději na kvalitnější život.

Jedním z málo diskutovaných aspektů POTS jsou jeho ekonomické důsledky. Pokud až přibližně čtvrtina pacientů dosahuje stupně invalidity, jak uvádějí odborné zdroje, znamená to nejen osobní tragédii, ale i významný zásah do pracovního trhu. Mnoho nemocných omezuje úvazky, přechází na práci z domova nebo zcela opouští profesi, kterou roky budovali. Chronická únava, ortostatická intolerance a kognitivní zpomalení nejsou kompatibilní s osmihodinovou směnou ve stoje či s vysoce stresovým prostředím. Přesto POTS ve většině zemí stále není obecně známou diagnózou mezi posudkovými lékaři, což komplikuje přiznávání invalidních dávek. Tato mezera mezi medicínskou realitou a sociálním systémem vytváří další tlak na pacienty i jejich rodiny.

Další citlivé téma představuje dostupnost specializované péče.

POTS vyžaduje multidisciplinární přístup – kardiologii, neurologii, autonomní testování i psychologickou podporu. Taková centra jsou však omezená a často koncentrovaná jen ve velkých městech. Pacienti z regionů cestují stovky kilometrů, aby podstoupili tilt test nebo autonomní vyšetření. Zpoždění v diagnostice přitom může znamenat roky bez adekvátní terapie.

Veřejná debata o této dostupnosti je minimální, přestože časná intervence může zásadně ovlivnit prognózu.

Veřejnost také často netuší, že POTS bývá součástí širšího spektra autonomních poruch. U části pacientů se překrývá s chronickým únavovým syndromem, Ehlers-Danlosovým syndromem či poruchami imunity. Tento překryv komplikuje léčbu a zvyšuje riziko poddiagnostikování. Pacienti pak zůstávají mezi obory bez jasného koordinátora péče. Transparentní komunikace o těchto souvislostech je stále nedostatečná, přestože právě komplexní pohled může přinést efektivnější léčebné strategie a snížit dlouhodobé zdravotní i sociální dopady tohoto syndromu.

POTS není módní diagnóza ani zástupné označení pro únavu. Je to komplexní porucha autonomního nervového systému, která dokáže během několika sekund proměnit obyčejné postavení ze židle v boj o stabilitu a vědomí. Přestože pacienti často působí zdravě, jejich každodenní realita je plná omezení, plánování a nejistoty. Nejde jen o rychlý tep, ale o systémové selhávání regulace, které zasahuje práci, vzdělání i mezilidské vztahy.

Zásadní výzvou zůstává včasná diagnostika a dostupnost specializované péče. Informovanost mezi lékaři i veřejností se sice postupně zvyšuje, ale mnoho pacientů stále prochází roky nejistoty, než získají správné vysvětlení svých potíží. V situaci, kdy až čtvrtina nemocných dosahuje stupně invalidity, nejde o okrajový problém, nýbrž o zdravotnické téma s výrazným společenským přesahem.

Naděje však existuje. Kombinace režimových opatření, cílené léčby a multidisciplinární podpory může přinést stabilizaci i návrat k funkčnějšímu životu. Klíčem je respekt k pacientově zkušenosti a ochota naslouchat symptomům, které nejsou na první pohled vidět.

POTS sice zůstává pro mnoho lidí neznámým pojmem, pro ty, kteří s ním žijí, je však každodenní realitou – a právě proto si zaslouží pozornost, pochopení i systematické řešení.

Podle údajů americké organizace Dysautonomia International, která dlouhodobě shromažďuje epidemiologická data o poruchách autonomního nervového systému, tvoří ženy přibližně 80 % pacientů se syndromem POTS. Onemocnění se nejčastěji objevuje mezi 15. a 50. rokem života a výrazná ženská převaha se vysvětluje mimo jiné hormonálními a autoimunitními faktory. Muži tak představují zhruba pětinu případů, přesto může být průběh u obou pohlaví klinicky stejně závažný.

______________________

Použité zdroje: pmc.ncbi.nlm.nih.gov, my.clevelandclinic.org, dysautonomiainternational.org