Článek
Když internetový magazín DejinySveta.cz s odkazem na další své zdroje vytáhl téma válečných záhad jako kouzelník králíka z klobouku, nedalo mi to. Tak fascinující směs tajemství, polopravd a slepých archivů si přímo říkala o satirický komentář. A protože svět se tváří, že už všechno dávno ví, ale zároveň mlží jak poddimenzovaná mlhovačka v televizním studiu, musel jsem tenhle soubor otazníků rozpitvat po svém — s ironií, která pálí jako benzín na otevřeném ohni.
Hitlerova smrt, která prý proběhla jako z učebnice konců diktátorů. Hessův let připomínající zoufalé gesto muže, který zapomněl napsat domácí úkol. Zmizelé zlato Třetí říše, o kterém šeptají sběratelé kovů i nepřiznaní milionáři. Válečné archivy, které se otevírají rychlostí želvy po sedativech.
Válka sice skončila, ale její příběhy pořád žijí jako nechtěná reality show dějin. A hlavně – otázky, které by stydlivé učebnice nejraději zametly pod „historický kobereček.“
Hitler, Hess a hon na pravdu, která se pořád nechce ukázat
Druhá světová válka je oficiálně uzavřený příběh: vítězové vyhráli, poražení padli, učebnice se tisknou a památníky stojí.
Jenže mezi těmi slovy o hrdinství a hrůzách se povalují díry velké jak únikové tunely berlínského bunkru.
Co přesně se stalo v posledních hodinách muže, který poslal svět do největšího masakru moderní historie? Podle jedné verze se Hitler zabil, podle jiné verze také — jen možná trochu jinak, jinde, nebo za účasti jiných osob. A pak jsou tu teorie o útěku do Jižní Ameriky, které odmítají umřít stejně vytrvale jako jejich protagonista. Přitom existuje jen jeden fakt: kdo ví všechno, už to nepoví.
A Rudolf Hess? Příběh jeho letu do Skotska zní dodnes spíš jako scénář k béčkovému filmu o tajné misi, kterou sponzorovala špatná rozhodnutí a absence zdravého úsudku. Měl jednat o míru? Nebo plnil pověření od samotného Hitlera? Historici se u toho přou do zblbnutí – protože proč udělat něco jednoduše, když to jde historicky složitě.
K tomu přidejme tajné společnosti, jejichž jména se skloňují častěji v konspiračních fórech než v seriózních studiích.
A archivy, které se otevírají až po dekádách proto, aby z nich občas vypadl dokument o tom, kdo kdy ztratil kancelářskou sponku. To všechno dává válce punc nekonečné hádanky, jejíž řešení se schovává v šuplících moci.
Špioni, archivy a poklady, které voní po kovu i po podezření
Válka nebyla jen hřměním děl. Byla to i přehlídka špionů, kteří se snažili ukrást jeden druhému všechny tajemství kromě vlastních. MI6, Abwehr a sovětská NKVD si mezi sebou hrály na kočku a myš s profesionalitou, která by dnes neprošla ani castingem na amatérský špionážní seriál. Dešifrování Enigmy? Jedna z mála věcí, která skutečně fungovala — a výrazně zkrátila válku, přestože si na to nikdo tehdy netroufl vsadit ani ojeté kolo.
A pak tu jsou staré dluhy historie: neúplné záznamy o masakrech civilistů na Balkáně či v Pobaltí. Témata, která byla před rokem 1989 zamčená tak hluboko, že se je bála otevřít i samotná studená válka.
Nezapomínejme ani na firmy, které během nacistického režimu příliš okatě nedělaly, že nevidí.
Nadnárodní společnosti typu IBM nebo Ford spolupracovaly na technologiích a logistice, které pomohly mašinerii říše fungovat efektivněji.
Ano — i velké značky mají své kostlivce. A někteří z nich měli uniformu.
Norimberské procesy byly prvním velkým pokusem udělat pořádek v chaosu zločinů. Před tribunálem poprvé stanuli ti, kteří by za jiných okolností stáli na balkonech a zdravili davy. Spravedlnost měla symbolickou váhu, i když nedokázala zahladit fakt, že mnoho děsivých činů se už nikdy přesně nezmapuje.
Kdesi v pozadí téhle tragikomické historie poblikával i „Werwolf“ — nacistický poválečný odboj, který měl být údajně hrozbou, ale v praxi připomínal spíš zoufalé pokusy o přežití části režimu, který už neměl kam padat.
A pak tu byly masové deportace Němců po válce.
Jedno z největších přesídlování v moderních dějinách, často popisované šeptem, protože bolest má tu nepříjemnou vlastnost, že přetrvává déle než čerstvá fakta.
Glóbusy, komnaty, poklady a jiné dekorace zmizelé z historie
A teď se dostáváme ke sbírce záhad, které by vydaly na sezonu televizního seriálu. Tématu se poutavě věnoval web neveda.cz.
Hitlerův obří glóbus, který po válce zmizel jak klubko vlny před příliš aktivní kočkou. Chaplin si z jeho nafukovací podoby udělal filmovou rekvizitu, ale originál se ztratil v sovětských kapsách nebo v chaosu dobývání Berlína.
Historikové se dodnes přou, jestli existuje, existoval, nebo je to jen nafouknutá legenda.
Raoul Wallenberg, muž, který zachránil tisíce Židů, byl Sověty zatčen a zmizel. Oficiální vysvětlení? „Náhle zemřel.“ Neoficiální? Poprava, otrava, dlouholeté věznění. Zkrátka variací je tolik, že by si zasloužily vlastní policejní seriál.
A Jantarová komnata — poklad, který by ozdobil jakýkoli palác i fantazii. Nacisté ji během války pečlivě rozebrali a vystavili, pak se nad ní zavřela voda. Doslova! Teorie mluví o náletech, lodích, potopení, zničení. Replika sice stojí, ale originál se pořád nedaří najít. Možná je popel, možná je kořist, možná je mýtus.
Rommelův poklad má zase pověst turistické atrakce pro potápěče s přehnaným sebevědomím. Prý leží u Korsiky. Prý je v jeskyni. Prý má hodnotu půl miliardy. A prý ho najde někdo, kdo má víc štěstí než rozumu.
Let 19, vlajka Blutfahne, zmizení Anny Frankové, tajemný zlatý vlak — to všechno tvoří katalog záhad, které dějiny raději nevykládají nahlas, aby nemusely odpovídat na další otázky.
Let 19 se ztratil nad mořem v den, kdy bylo hezky. Bez těl. Bez trosek. Bez logiky. Americké námořnictvo (kdo jiný, že…) případ uzavřelo jako „nezjištěné příčiny“, což je elegantní způsob, jak říct: „Netušíme, ale potřebujeme jít domů.“
Blutfahne, vlajka nacistického kultu, se ztratila někdy mezi ceremoniály a bombardováním Mnichova. Nikdo neví kde, nikdo neví jak. Možná shořela. Možná zmizela do sbírky někoho, kdo si tuhle kapitolu historie raději nepřiznává.
Anna Franková a její rodina — tragédie, která se dodnes nedočkala jasného viníka. Výzkumy naznačují, že šlo o náhodu během razie, žádná velká zrada, žádný ďábelský plán. Ale i tak tahle nejasnost bolí víc než mnoho jiných záhad.
Nacistický zlatý vlak? Stometrový kolos údajně napěchovaný poklady. Ačkoli se zdá nemožné, že někdo zasype tak obří vlak bez svědků, příběhy přetrvávají.
Každý rok se objeví noví hledači, noví odvážlivci, noví zklamaní.
A pak tu je příběh údajné stíhačky duchů z roku 1942. Stroj, pilot, krev, signál… a ticho. Takové příběhy plodí války, protože chaos má rád drama.
Druhá světová válka možná skončila, ale její stíny se táhnou dál. Každý nový dokument, nález, svědectví otevírá další otázky. Chtěli bychom věřit, že historie má uzavřený konec, ale pravda je spíš jako stará skříň: kdykoli ji otevřeme, něco vypadne a vyžaduje pozornost.
A tak pokračujeme v odkrývání těchto temných zákoutí. Protože historie není mrtvá. Jen tvrdohlavá. A hlavně — pořád nám připomíná, že minulost se nespokojí s tím, že ji odsuneme do učebnic. Chce být slyšena. I když šeptá. I když bolí. I když jí často nerozumíme.
A pokud nás něco tyto záhady učí, pak to, že válka nekončí sečtením mrtvých a podepsáním dokumentů. Končí až tehdy, když se přestáváme ptát.
A my se ptát pořád musíme.
_________________
Použité zdroje: DejinySveta.cz, Neveda.cz
