Článek
Ráno jsem chtěl být produktivní. Vstát, posnídat, vyřídit poštu, přežít den. Všechno šlo podle plánu, dokud jsem nenastoupil do tramvaje číslo 14.
První chyba byla, že jsem si sedl. Druhá, že jsem si sundal batoh. Třetí, že jsem věřil ceduli, která tvrdila, že „příští zastávka: náměstí Míru“.
Po deseti minutách jsem si všiml, že venku není náměstí Míru. Byl tam les. A paní, která krmila srnky. Tramvaj svištěla dál. Nikdo nemluvil. Řidič si zřejmě pouštěl techno a meditoval. Z panické kapsy jsem vytáhl telefon a aplikaci PID. Ta mi oznámila, že „nejsem na trase“. Děkuju pěkně.
Zpanikařil jsem a chtěl vystoupit. Vstal jsem, zapomněl na batoh, zakopl o dítě, chytl se tyče – která byla kluzká jako losos v másle – a spadl jsem. Přímo do klína postaršího muže s pivem. Řekl jen: „To se stává. Mně dneska třikrát.“ Kývl jsem a chtěl umřít.
Když jsem se konečně dostal ven, zjistil jsem, že jsem v Hloubětíně. Nikdy jsem tam nebyl. Myslel jsem, že je to jen mýtus. Došel jsem na zastávku, kde stálo osm lidí a nikdo nemluvil. Pravděpodobně tam byli od roku 1997. Jeden pán četl tiše jízdní řád a plakal.
Přísahal jsem si, že už nikdy nepodcením MHD. Že si raději nechám amputovat nohu, než jet naslepo tramvají. Ale teď vážně – ztratil jsem tam banán, důstojnost a dvě hodiny života. A k poště jsem se stejně nedostal. Ale aspoň jsem objevil Hloubětín. Mám pocit, že jsem první.
_________________
Použité zdroje:
Tento článek /glosa je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života. *
