Článek
Bylo to moje prvé místo po absolvování fakulty a dost jsem si ho považoval. Seděli nás v hledišti kina Blaník možná čtyři stovky, všichni mladí perspektivní chlapci a děvčata, převážně vysokoškoláci, bez výjimky spojení touhou jednoho dne vycestovat za podnik dlouhodobě do ciziny, tedy daleké a pokud možno kapitalistické. Žádné svobodné cestování, jako je tomu dnes, tehdy neexistovalo. Nikomu nepřišlo na mysl, že by se z akce ulil, a pokud ano, určitě takovou myšlenku rychle zapudil.
Akci zahájil vedoucí kádrového oddělení, soudruh šlechta. Tento soudruh byl člověk neobyčejně zapálený pro věc socializmu, netoleroval žádné odchylky od tvrdé linie naší rodné Strany, a byl to člověk skrz naskrz zlý. Báli se ho v podniku snad úplně všichni. Odmalička měl jednu nohu kratší, podivně kulhal a tento defekt mu, vedle chování, vysloužil i nejednu nelichotivou přezdívku.
Ale schůzi zahájil v dobrém rozmaru, vyjádřil radost nad tak početnou účastí, všechny přivítal a podal krátký referát o úspěších firmy na zahraničních trzích, dosahovaných i díky přispění přítomných. Poté vyzval přítomné mladé soudruhy, aby diskutovali k výsledkům podniku a vůbec ke všemu, co jim leželo na srdci. Podnik měl v té době vcelku úspěšné období, dost vyvážel a stavěl v zahraničí, všichni jsme znali exotikou vonící jména míst v Asii a Jižní Americe, kde podnik něco stavěl a opájeli se představami… Ale příspěvky diskutujících se držely při zemi; jeden zahovořil o kulturních akcích, např. o zdařilém zájezdu mládežníků do Leningradu, pořádaném socialistickým svazem mládeže, kterého jsem se zúčastnil i já a nikdy předtím jsem nezkonzumoval tolik vodky a gruzínského vína, soudružka z účtárny prozradila, že smotávají pásky v kalkulačkách, aby je bylo možno použít i z druhé strany, jeden soudruh dokonce pohovořil o sběru papíru, který umožnil zakoupení pingpongového stolu. Nezaregistroval jsem žádný zajímavější referát. Možná i proto, že všechny příspěvky byly předem konzultovány s vedoucími, a tedy již dostatečně protřelými šéfy.
Zhruba po hodině si soudruh Šlechta vzal opět slovo a poděkoval všem za přínosné příspěvky. Zeptal se, zda ještě někdo má nějakou připomínku či příspěvek. Přihlásil jsem se. S širokým úsměvem mě vyzval, abych řekl, co mám na srdci. Zeptal jsem se tedy, proč kádrový úsek nepovoluje turistické cesty do ciziny těm, kdo si proklestili cestu všemi překážkami a koupili si zájezd, třeba do Řecka nebo Itálie. Vylovil jsem domněnku, že nám vedení nevěří. Sál výrazně ožil. O slovo požádal JUDr. Lád, vedoucí právního oddělení, a vysvětlil mi, že je přeci tolik krásných míst v naší zemi a že tedy není třeba poznávat jiné kraje, dokud nepoznáme svou vlastní zemi. Patří se dodat, že tento soudruh nevynechal žádnou příležitost, a že jich bylo, vyrazit za podnikový peníz kamkoliv. Nebylo co dodat a tak jsem se dále zeptal, s omluvou, že ani tento můj dotaz jsem s nikým předen nekonzultoval, jaká jsou pravidla pro získání podnikového bytu. Podnik totiž v tom blahém roce dostal a přidělil dva nové byty, jeden mladému soudruhovi, který byl v podniku zaměstnán jen asi pět měsíců a druhý jinému perspektivnímu soudruhu, jehož tatínek pracoval v zastoupení země při OSN v New Yorku a jehož jméno jsem již zapomněl. To již sál bouřil, nikdo podobný vzruch nečekal. Nutno dodat, že jsem dotazem nechtěl provokovat, prostě jsem v té době bydlel ve dvoupokojovém bytě po matce, v jednom já s rodinou, ve druhém můj bratr s rodinou, celkem sedm lidí. A prožíval jsem každodenní bitvy o koupelnu, WC či o splácení účtů za elektřinu či plyn. To se již soudruh Šlechta vůbec neusmíval, cosi polohlasem prohodil o mnoha kritériích výběru a schůzi ukončil. Pískalo se a dupalo.
Druhý den nato, hned po příchodu do práce, mne sekretářka kádrového oddělení zavolala k vedoucímu. Tušil jsem, že to není úplně v pohodě a opravdu nebylo. Soudruh Šlechta mi vytkl rozdmychávání vášní šedesátého osmého roku a napadání stranické linie, či tak nějak. A dal mi k podpisu výpověď pro ztrátu důvěry. Pro ztrátu důvěry! Katastrofa! To nebyla ztráta důvěry nějakého kamaráda, kterého jsem naštval, a už se se mnou nechce dál bavit. Ne, tento zápis, založený do osobní složky, která člověka doprovázela, ať se vrtnul kamkoliv, znamenal tehdy nemožnost získat jakoukoliv přijatelnou práci někde jinde. Prostě vyhazov a likvidace, zmar studia a jazykové přípravy. Geniální nástroj, jaký dnešní generace nezná a přejme si ani v budoucnu nepozná.
Vystoupal jsem do čtvrtého patra paláce Blaník, vzal si kabát a cigarety ze stolu a vydal se domů. V očekávání, co mi řekne manželka, kterou jsem si vzal krátce předtím.
Jakkoliv to bude znít podivně, musím dnes přiznat, že to byl nejšťastnější moment mého života. Tedy v té době mi to tak zdaleka nepřipadalo, právě naopak a velmi důvodně, ale život je plný náhod a zvratů a černé scénáře se, naprosto nepravděpodobně ba řekl bych možná zcela výjimečně, nenaplnily.
Ale to je zcela jiná historie. Snad prozradím příště.
