Článek
Žil byl jeden krásný mladík jménem Václav, vysportovaný, dobře živený, atletické postavy, co rád hrál tenis. Měl rád muže, ale nechtěl to přiznat, proto mu jeho nepřátelé říkali Kikina. Vedle ve vesnici žil jeden zeman, tomu říkali Miloš nebo také Tuzemák. Byl to chlapák, jak má být. Rozervaný a drsný, jeho poddané by mohly o jeho buranském chování vyprávět. Tvrdil, že on jako zeman ženy nechová v úctě a díky tomu je jeho rod tak mužný a energický, oproti tomu šlechta je díky tomu svému chování zdegenerovaná.
Oba dva začali pracovat v prognostickém ústavu a jako správní disidenti hrozně za komunismu trpěli. Třeba vůbec nedosáhli na úřad generálního tajemníka ÚVKSČ a ani jeden se nestal soudruhem prezidentem. Po revoluci ale četli motivační knihy a chytli příležitost za pačesy. Miloš se prodral ke slovu na Letné a přednesl trochu té statistiky. Nikdo nevěděl, co tam dělá, ale on ano. Chceš-li mít dobrou kariéru, měj ostré lokty.
To princezna Kikina byl jemný. Vstoupil do Občanského fóra a kultivovaně jednal a budoval stranu.
Slovo dalo slovo, rok se minul s rokem a Kikina se stal premiérem. Vymyslel, jak zhasnout a „spravedlivě“ rozdělit majetky všech na majetky jen některých. Kniha o neviditelné ruce trhu mu byla velmi nápomocna.
Miloš, ten drsný zeman ze smrduté vesnice mu záviděl. Bojoval, kydal špínu a dosáhl cíle. Stal se premiérem on. Šířil svoji nekulturu, šířil ostré lokty a akci olovo.
Kikina i Miloš milovali Rusko a když tam usedl na trůn imperátor Voloďa, tak jejich láska k Rusku byla bezmezná. Zvali do svého státečku ruskou vrchnost, líbali jim ruce, osobně nanášeli med kolem úst. A ono to přineslo své plody. Kultura v jejich zemi šla do kytek, všichni se hádali a milovali pach hnoje. Pak byl prezidentem Kikina a říkal, že chce korunu, tak mu dali na hlavu korunu královskou, ale on néé, byl pořád nespokojený. Chtěl platidlo, na kterém bude jeho podobizna, tak jako to měli římští císaři. To mu ale všichni naprděli, tak se zlobil. Jezdil proto radši za Voloďou a mluvili spolu o životě.
Po něm se stal prezidentem lidový Miloš a jako správný zeman přinesl změnu na trůnu. Ukázal všem, jak se mají říkat sprostá slova. Všichni žasli, jaký je to chlapák, kolik sprostých slov umí a museli se o něm pořád bavit.
Když pak už ani Miloš nebyl prezidentem, tak se Kikina a Miloš sešli a řekli si, že už to déle bez Volodi nepřežijou a odjeli dodávkou do Voloďova království. Přivezli mu dary. Jeden mu dal tenisové rakety, kterými za celý svůj život hrál. A ten druhý, měl v druhé půlce dodávky naložené láhve od lihovin, které vypil za jeden jediný měsíc, hned poté, co poprvé usedl na hrad. Osobně do nich naslintal a o to víc si jich považoval.
Voloďa pro jejich veledary neměl pochopení, hodil to na skládku a je zavřel do žaláře, jaké známe ze středověku. Oba dva byli smutní, ani ne tak z toho, že tam není voda, denní světlo a jen tma, ale z toho, že je Voloďa vlastně nemá rád. Bručí tam spolu a povídají si. Jeden básní o mužích a druhý se mu chlubí, jaká vymyslel nová sprostá slova.
Konec satiry a zazvonil konec a toho všeho je zvonec. Čágo belo šílenci.
