Článek
Není! Unavení z rozhodování jsou jen slabší kusy. To že se musíme rozhodnout, jestli dnes pojedeme do práce autem nebo hromadnou dopravou, jestli si dáme svačinu a nebo a další a další rozhodování z nás dělá svépravné jedince. Pokud nás unavuje přemýšlet, jestli se mám rozhodnout tak nebo onak a nemáme odvahu dělat rozhodnutí, jsme jednoduše odsouzeni k vládě tyrana.
Veřejný prostor je přehlcený informacemi a je vytvořeno více a více podnětů k rozhodování. Bez systému prioritizace a zájmů se v tom můžeme ztratit. A to je to, o co tvůrcům dezinformací jde. Nemůžeme rozumět všemu a na všechno si udělat rychlý názor. Zároveň ano, můžeme udělat i špatná rozhodnutí. Jenomže díky špatným rozhodnutím se můžeme poučit a proto bychom se neměli bát.
V Číně se mohou rozhodnout, jakou budou mít svačinu, pokud žijí v bohatší části. Možná se mohou i rozhodnout, jaké si koupí auto. Ale už si nemohou rozhodnout, kdo o nich bude rozhodovat. Tato volba je jim odepřena. My tuto volbu máme, ale fňukáme, že to nic nezmění a že je to stejně dané a naše možnosti rozhodovat házíme do žita jak tu flintu.
Nyní se kvapně blíží volby do krajů a někde i do Senátu. Senát má tragickou volební účast. Proč tomu tak je? Další rozhodování? Senátor nic nemůže? Spíše se všichni senátoři bez rozdílu málo snaží, aby byli vidět. Jen urvat volby a mít šest let klídeček. Na svůj volební okrsek kašlou a nebo se tam jednou za rok jako velká honorace a milost objeví na návštěvě. Vyfotí se, řeknou nějakou obecnou větičku a šupky do klídku.
Proč si letos nezvolit někoho, kdo to tam odpracuje a bude opravdu vidět? Za těch pár minut ve volební místnosti to stojí.
#megaúčastvolísenát
