Když se doma dějí nevysvětlitelné věci. Mohou za tím být duchové?

Někdy stačí drobnost. Ozve se rána ze sousedního pokoje a zjistíme, že za ni může topení. V noci něco zašustí na půdě a druhý den objevíme stopy kuny. Jenže co když se podobné události začnou opakovat a jejich příčinu se stále nedaří najít?

Lidé už po staletí popisují zážitky, pro které nedokázali najít uspokojivé vysvětlení. Někdo slyší kroky, přestože je doma sám, jiný má dojem, že se předměty přesouvají bez jeho přičinění. Objevují se také vyprávění o neznámých vůních, náhlém ochlazení místnosti nebo silném pocitu, že je někdo nablízku. Někdy jde o jedinou příhodu, jindy se podobné události vracejí celé týdny.

Právě takovými jevy se v 19. století zabýval také francouzský pedagog Allan Kardec, zakladatel klasického spiritismu. Přestože připouštěl možnost působení duchů na hmotný svět, nepovažoval každé klepnutí nebo nevysvětlitelný zvuk za důkaz jejich přítomnosti. Ve své Knize médií upozorňoval na omyly, podvody a nutnost nejprve prověřit přirozené příčiny.

Někdy totiž může být vysvětlení překvapivé, a dokonce zdravotně nebezpečné. Americký lékař W. H. Wilmer v roce 1921 publikoval svědectví ženy, jejíž rodina doma zažívala podivné zvuky, vidiny, únavu i pocit cizí přítomnosti. Ukázalo se, že za potížemi byl únik oxidu uhelnatého z vadného topení. Po odstranění závady neobvyklé zážitky ustaly.

Podobné případy připomínají, jak důležité je hledat nejprve běžná vysvětlení. Přesto se v historii objevovaly také události, které vyvolaly mimořádný zájem veřejnosti a přispěly ke vzniku celých duchovních hnutí.

V roce 1848 začaly dvě mladé sestry, Margaret a Kate Foxovy, vyprávět o podivném klepání v rodinném domě v americkém Hydesville. Tvrdily, že zvuky reagují na otázky a že pomocí počtu úderů lze získávat jednoduché odpovědi. Příběh postupně přitáhl sousedy, novináře i širokou veřejnost.

Sestry se staly známými médii a jejich případ je dodnes považován za jeden ze symbolických počátků moderního spiritualistického hnutí.

Celá historie má ovšem kontroverzní pokračování. V říjnu 1888 Margaret při veřejném vystoupení v New Yorku prohlásila, že klepání vytvářely samy sestry, a předvedla, jak lze podobné zvuky vyluzovat pomocí pohybů kloubů na nohou. O rok později však své přiznání odvolala.

Co se v domě Foxových skutečně odehrálo, dnes s jistotou nevíme. Jejich příběh každopádně ukazuje, jak snadno se mohou prolínat neobvyklá svědectví, lidská důvěřivost, touha po vysvětlení i možnost podvodu.

Nemusíme ale chodit až do Ameriky. Jeden z nejznámějších československých případů se odehrál na přelomu let 1985 a 1986 v Bohučovicích na Opavsku.

Obyvatelé rodinného domu tehdy popisovali nevysvětlitelné rány, pohyb těžkého nábytku, létající předměty a později také neobvyklé požáry. Podle reportáží Seznam Zpráv z roku 2019 některé události pozorovali také lidé mimo rodinu, například pracovnice národního výboru, statik nebo městský kronikář.

Případem se zabývali pracovníci psychoenergetické laboratoře VŠCHT i tehdejší bezpečnostní složky. Nakonec se pozornost soustředila na jedenáctiletého chlapce, který v domě pobýval. Skončil na psychiatrii v Opavě a následně na pozorování v Olomouci, kde se měl přiznat, že události způsobil sám. Podle pozdějších svědectví však bylo přiznání získáno pod nátlakem a s příslibem návratu domů.

Okolnosti případu tak dodnes vyvolávají otázky. Existence svědků a dobových záznamů dokládá, že byly určité události hlášeny a vyšetřovány. Sama o sobě ale neprokazuje, co je skutečně způsobilo.

Mezi Bohučovicemi a příběhem sester Foxových najdeme jednu podobnost. V obou případech stály v centru pozornosti děti. Také v dalších historických případech označovaných jako poltergeist se neobvyklé projevy někdy soustřeďovaly kolem dětí nebo dospívajících. Samotná podobnost však nedokazuje společnou příčinu.

Při popisu nevysvětlitelných projevů se často používají pojmy jako démon nebo poltergeist, aniž by bylo vždy jasné, co přesně označují. Klasický spiritismus přitom nabízí odlišný pohled na povahu duchů i na možné příčiny těchto jevů.

Podle Allana Kardeca je duch lidskou duší, která pokračuje v existenci po smrti fyzického těla. Zachovává si svou individualitu, charakter i určitý stupeň morálního vývoje. Jinými slovy, smrt podle spiritismu člověka automaticky nezbavuje jeho vlastností ani nedostatků.

Člověk, který byl za života sobecký, zákeřný nebo se rád bavil na účet druhých, se podle této nauky nemusí okamžitě změnit. Stejně tak může duch projevovat laskavost, soucit nebo snahu pomáhat.

Kardec nechápal démony jako zvláštní druh bytostí stvořených výhradně ke zlu. Podle něj jde o morálně nedokonalé duchy, kteří se stejně jako ostatní mohou postupně měnit, vyvíjet.

To znamená, že i duch, který se dnes projevuje zlomyslně nebo zákeřně, se může během dalších životů postupně změnit v dobrého a morálně vyspělejšího ducha. Podle spiritismu totiž nikdo není odsouzen ke zlu navždy. Každý má možnost poučit se z vlastních chyb a pokračovat ve svém vývoji.

Výraz poltergeist pochází z němčiny a bývá překládán jako lomozící duch. Označuje především hlášené jevy, například nevysvětlitelné klepání, rány nebo pohyb předmětů. Nejde tedy o název zvláštního druhu ducha.

Kardec v Knize médií popisuje duchy, kteří podle spiritistického výkladu vyvolávají podobné projevy z lehkomyslnosti, snahy upoutat pozornost nebo se jednoduše baví tím, že někoho vystraší. Ne každý takový duch však musí mít zlé úmysly.

Podle Knihy duchů mohou být někteří duchové po smrti zmatení a nemusí si uvědomovat, co se s nimi vlastně stalo. Mohou se domnívat, že stále žijí, pokoušet se oslovovat své blízké a nechápat, proč je nikdo nevidí nebo neslyší. Jiní mohou trpět výčitkami svědomí, osamělostí nebo následky vlastního jednání.

V této souvislosti se můžeme setkat také s pojmem bludný duch. V Kardecově terminologii však nejde nutně o ducha, který se ztratil nebo nechápe svou situaci. Označuje obecně ducha, který se nachází v období mezi jednotlivými vtěleními. Bludný duch tedy nemusí být ani zmatený, ani trpící.

Kardec se zabýval také tím, jak by duch mohl pohybovat hmotnými předměty, aniž by se jich fyzicky dotýkal. V kapitole IV Knihy médií popisuje teorii působení prostřednictvím takzvaného perispiritu, jemnohmotného obalu ducha, a fluidů, které podle jeho výkladu umožňují působení na hmotu. Duch tedy nemusí předmět „uchopit rukou“, aby s ním mohl pohnout. Jde o vysvětlení vycházející ze spiritistické nauky.

Kdo se chce blíže seznámit s Kardecovým životem a jeho prací, může začít podrobným životopisem Allana Kardeca.

Pokud bychom připustili duchovní původ některých událostí, nabízí se další otázka. Proč by se případný duch zajímal právě o určitou domácnost nebo konkrétního člověka?

Podle Kardeca může být důvodů několik. Duch může mít vztah k místu, kde dříve žil, nebo k lidem, které znal za života. Může jít o příbuzného, známého, ale také o člověka, s nímž měl nevyřešený konflikt nebo kterému přisuzuje nějakou křivdu. Jindy může být důvod mnohem prostší. Kardec popisoval i duchy, kteří se na určité místo zaměří z pouhého rozmaru nebo se baví vyvoláváním strachu.

Předchozí osobní vazba tedy podle spiritismu není nutnou podmínkou. A rozhodně bychom z podobných příběhů neměli automaticky vyvozovat, že si obyvatelé domu za případné obtěžování mohou sami.

Kardec doporučoval především klid a rozvahu. Pokud by za projevy stál lehkomyslný duch, mohl by podle jeho výkladu vyhledávat právě pozornost a strach, které svým jednáním vyvolává. Nemá proto smysl jej provokovat, vyhrožovat mu nebo se pokoušet o jeho zastrašování.

Jiná situace by nastala, pokud by šlo o ducha zmateného nebo trpícího. V takovém případě spiritismus zdůrazňuje spíše pochopení a snahu porozumět jeho situaci než nepřátelství.

To ovšem neznamená, že je vhodné začít se na vlastní pěst pokoušet o komunikaci s neznámou přítomností. Podle Kardeca totiž nelze předem vědět, s jakým duchem bychom mohli navázat kontakt a zda by jeho sdělení byla pravdivá.

Pokud se podobné zážitky opakují, prvním krokem by mělo být vyloučení běžných příčin. Vedle zdrojů hluku a technických závad je důležité nepřehlédnout ani možný únik oxidu uhelnatého. Pomůže nechat zkontrolovat topení či plynové spotřebiče a pořídit si detektor CO. Při podezření na únik je nutné opustit ohrožený prostor a přivolat pomoc.

Jestliže jste již možné přirozené příčiny prověřili, ale události nadále pokračují, můžete zvážit také konzultaci s člověkem, který má zkušenosti s podobnými případy. Z pohledu klasického spiritismu připouštěl Allan Kardec možnost obrátit se na zkušené médium. Smyslem takové konzultace podle něj nebylo ducha okamžitě vyhánět, ale nejprve se pokusit zjistit, kdo se projevuje, proč a čeho chce dosáhnout.

Najít důvěryhodné médium však nemusí být jednoduché. Pokud se touto cestou vydáte, dejte přednost osobnímu doporučení a ověřeným referencím. Zeptejte se, zda má dotyčný zkušenosti s podobnými případy a jakým způsobem postupuje. Buďte opatrní vůči komukoliv, kdo bez bližšího zkoumání tvrdí, že ve vašem domě působí démon nebo nebezpečný duch.

Kardec byl navíc velmi kritický k médiím, která ze svých schopností dělala výnosný obchod. Pokud někdo požaduje vysoké částky, slibuje zaručené výsledky nebo vás přesvědčuje, že bez dalších placených zásahů se situace zhorší, je to důvod ke značné opatrnosti.

Pokud by se podle spiritistického výkladu jednalo o zmateného ducha, který si neuvědomuje vlastní smrt a nechápe, proč jej okolí nevnímá, smyslem konzultace s médiem by bylo pomoci mu porozumět jeho situaci.

Jiný přístup doporučoval Kardec u duchů, kteří se baví vyvoláváním strachu. Radil nevěnovat jejich projevům zbytečnou pozornost. To samozřejmě není snadné, zvlášť když se podobné události opakují přímo u vás doma. Pokud se však člověku podaří zachovat klid a nenechat se vyprovokovat, podle Kardeca může duch časem ztratit zájem a sám odejít.

Vedle spiritistického přístupu lidé využívají také jiné praktiky. Někteří používají vykuřování šalvějí či dalšími bylinami, například damiánou nebo pačuli. Jiní zapalují svíčky, používají ochranné amulety nebo rozmisťují krystaly a další kameny, například křišťál či černý turmalín, do rohů místností. Různé tradice těmto předmětům připisují ochranné vlastnosti. Allan Kardec však věřil, že samotné předměty ani rituály nemají nad duchy žádnou moc. Za mnohem důležitější považoval to, jaký je člověk, jak se chová k ostatním a s jakými úmysly jedná.

Nezapomínal bych ani na docela obyčejné věci. Udržovat doma pořádek, otevřít okna, vpustit dovnitř čerstvý vzduch a denní světlo. Čisté a příjemné prostředí může výrazně ovlivnit to, jak se doma cítíme, a pomoci zmírnit nepříjemnou atmosféru.

Osobně bych se naopak rozhodně vyhnul skupinám takzvaných lovců duchů, jejichž hlavním cílem je natáčení atraktivních videí na Youtube a sociální sítě. Noční záběry, blikající přístroje a dramatické komentáře a reakce mohoum sice vytvořit zajímavou podívanou, ale zpravidla neřeší potíže, kvůli kterým lidé pomoc hledají. Místo skutečné pomoci byste se tak mohli dočkat hlavně vlastní hlavní role v dalším strašidelném videu.

A když první konzultace nebo zvolený postup nepomůže? Můžete požádat o druhý, nezávislý názor, ideálně od člověka, který nezná závěry předchozího média. Jestliže se události soustřeďují na určité místo, může být užitečné sledovat, zda se něco mění, když pobýváte jinde. Takové pozorování samo příčinu neurčí, ale může přinést další informace.

Při dlouhodobých potížích se spánkem nebo dalších zdravotních obtížích je vhodné obrátit se také na praktického lékaře. Duchovní vysvětlení by nemělo vést k přehlížení problémů, které mohou mít jiné příčiny.

Důležité je především zachovat si vlastní úsudek a nenechat se manipulovat strachem. Ať už člověk přistupuje k podobným událostem jakkoliv, neměl by se dostat do situace, kdy se stává závislým na stále dalších slibech a placených zásazích.

Příběhy sester Foxových i události v Bohučovicích ukazují, jak silně mohou neobvyklé jevy zasáhnout do lidských životů a kolik otázek mohou vyvolat. Pro mě však představují především úvod k něčemu, co považuji za podstatnější součást spiritismu: jeho pohledu na člověka, svědomí a odpovědnost za vlastní jednání.

Kardec se sice zabýval médii, klepáním nebo údajným pohybem předmětů, postupně se však dostával k mnohem širším otázkám. Co je vlastně lidská duše? Pokračuje naše existence po smrti? A pokud ano, jaký význam má to, jakým způsobem žijeme?

Právě zde se podle mého názoru dostáváme k jednomu z nejdůležitějších poselství spiritismu. Pokud si člověk i po smrti zachovává svou individualitu a povahu, jak tato nauka předpokládá, pak není nejdůležitější, kolik majetku během života získáme, ale především to, jací jsme. Jak se chováme k ostatním lidem, zda dokážeme přiznat vlastní chyby a nést odpovědnost za své činy.

A možná právě v tom spočívá skutečná hodnota spiritismu. Nejen ve snaze porozumět tomu, co nás přesahuje, ale především v tom, co nám jeho myšlenky mohou říct o nás samotných a o způsobu, jakým žijeme.

Použité zdroje