Článek
Ve veřejném prostoru se stále častěji objevuje teze, že prezident Petr Pavel nepředstavuje opozici, nýbrž „politickou civilizaci“. Tato formulace však skrývá zásadní problém: civilizace není konkrétní politický názor. Je to rámec, ve kterém mají existovat různé názory – i ty, s nimiž nesouhlasíme.
Zastánci prezidenta argumentují, že hodnotová neutralita je nemožná. To je pravda. Žádný člověk není bez hodnot. Otázkou ale není, zda prezident hodnoty má. Otázkou je, zda je vykonává způsobem, který nadřazuje jednotu společnosti nad vlastní politickou preferenci.
Stranická vs. hodnotová neutralita
Článek tvrdí, že požadavek hodnotové neutrality je „fantasmagorie“. Jenže nikdo rozumný po prezidentovi nechce, aby byl bez názoru. Požaduje se spíše zdrženlivost, schopnost vytvářet mosty a nepůsobit jako aktivní komentátor každodenní politické soutěže.
Prezident není komentátor. Není aktivista. Není morální soudce opozice ani vlády. Je ústavní institucí.
Pokud se hlava státu opakovaně a ostře vymezuje vůči konkrétním politickým proudům, přestává být vnímána jako nadstranická autorita a stává se součástí politického střetu. Ať už to nazveme „civilizací“ nebo jakkoliv jinak.
Mandát není bianko šek
Argument, že prezident má plnit přesně to, co slíbil ve volební kampani, je částečně pravdivý. Jenže prezidentská funkce není pokračováním kampaně jinými prostředky. Po zvolení se prezident stává hlavou všech občanů, nejen těch, kteří ho volili.
Mandát z přímé volby neznamená oprávnění k permanentnímu hodnotovému střetu s částí společnosti. Naopak – znamená povinnost hledat společný rámec, ve kterém se různé postoje mohou střetávat bez toho, aby byly označovány za „anticivilizační“.
Pojem „anticivilizace“ jako problém
Označovat voliče či jejich reprezentanty za „anticivilizaci“ nepřispívá ke kultivaci veřejného prostoru.
Taková rétorika spíše prohlubuje příkopy mezi lidmi. Prezident by měl být tím, kdo napětí zmírňuje – ne tím, kdo je legitimizuje.
Demokracie není soutěž dobra se zlem. Je to soutěž legitimních politických projektů v rámci ústavního pořádku. Pokud začneme jednu stranu rámovat jako morálně méněcennou, přestáváme hrát demokratickou hru a začínáme hrát kulturní válku.
Otázka skutečné role prezidenta
Prezident má být moderátorem systému, nikoliv jeho morálním arbitrem. Má respektovat dělbu moci a výsledky voleb, i když s nimi nesouhlasí. Jeho úkolem není „napravovat“ politickou realitu podle vlastní hodnotové představy, ale garantovat ústavní kontinuitu. Pokud je prezident dlouhodobě vnímán jako protiváha konkrétní politické části spektra, ať už právem či neprávem, je to známka, že jeho komunikace není sjednocující.
Závěr
Nikdo po prezidentovi nechce beznázorovost. Očekává se ale zdrženlivost, vyvažování a schopnost reprezentovat celek. Označovat jeho hodnotový postoj za synonymum „politické civilizace“ je zjednodušující. Civilizace není jeden názor. Je to prostor, kde mohou existovat i názory odlišné – bez nálepkování a morální hierarchie. Skutečná síla prezidentského úřadu nespočívá v důslednosti hodnotového postoje, ale ve schopnosti držet pohromadě i ty, kteří ho nesdílejí…
