Ukrajina nevznikla díky Rusku. Její kořeny sahají hluboko do středověku

Když se rozhlédnete po sociálních sítích nebo poslechnete některé veřejné debaty, často zaznívá názor, že Ukrajinci jsou jakýsi vedlejší produkt ruských dějin. Že Ukrajina je novodobý výmysl a že do 20. století nic jako ukrajinský národ neexistovalo. Jenže historie, pokud se na ni podíváme bez ideologie, je daleko starší, bohatší a složitější.

Ve středověku bylo Kyjevské knížectví – Kyjevská Rus – kulturním a mocenským centrem východní Evropy. Založena byla v 9. století a jejím hlavním městem byl právě Kyjev, dnešní metropole Ukrajiny. Už tehdy se zde rozvíjela písemná kultura, křesťanství (přijato oficiálně v roce 988) a obchodní vztahy s Byzancí i Skandinávií.

Ruská historiografie si ráda nárokuje Kyjevskou Rus jako svůj výlučný odkaz. Ale je to podobné, jako kdyby si dnešní Francie nárokovala starověký Řím. Ve skutečnosti byly dějiny Kyjevské Rusi společným základem tří dnešních národů – Ukrajinců, Bělorusů a Rusů.

Od 15. století se na území dnešní Ukrajiny formovala specifická společnost – Záporožští kozáci. Tito svobodní válečníci a rolníci vytvořili vlastní demokratické struktury (volba hejtmana, kozácká rada) a po staletí bránili hranice před Osmanskou říší i polskou šlechtou.

Kozáctví nebylo ruským fenoménem – Záporožská Sič byla výrazem ukrajinské identity, touhy po svobodě a sebeurčení. I proto je kozáctví dnes vnímáno jako jeden ze základních kamenů ukrajinského národa.

Ukrajinský jazyk se vyvíjel paralelně s ostatními slovanskými jazyky. Už v 17. století se objevují první texty psané lidovou ukrajinštinou. Skutečný rozkvět ale nastal v 19. století, kdy Taras Ševčenko, ukrajinský básník a malíř, položil základy moderní ukrajinské literatury. Jeho dílo bylo symbolem odporu proti carskému útlaku a výrazem touhy po svobodě.

Ve stejné době probíhalo i ukrajinské národní obrození, obdobné tomu českému. Lidé zakládali školy, spolky, divadla a snažili se obnovit vlastní jazyk a kulturu – často navzdory represím a cenzuře.

V roce 1918 vznikla Ukrajinská lidová republika, krátce nezávislý stát, který byl ale brzy rozdrcen bolševiky. Ukrajina se poté stala součástí Sovětského svazu, kde zažila holodomor – umělý hladomor z let 1932–33, který zabil miliony lidí. Tento hladomor je dnes uznáván mnoha státy jako genocida.

Navzdory této tragédii a mnoha dalším represím si Ukrajinci zachovali svou kulturu, jazyk i touhu po nezávislosti.

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se Ukrajina stala nezávislým státem. Ne jako umělý výtvor, ale jako přirozené vyústění dlouhého historického vývoje. Dnes Ukrajina znovu bojuje – tentokrát o přežití jako svrchovaný stát – ale její identita, jazyk a historie mají hluboké kořeny. Nejsou darem od Moskvy, ale výsledkem staletí vlastního vývoje.

Mýtus o „neexistující Ukrajině“ není nevinný. Je to součást propagandy, která má ospravedlnit agresi, okupaci a popření práva národa na sebeurčení. Ale historie mluví jasně: Ukrajina není výtvorem Ruska. Je to starobylý evropský národ, který přežil i nejtemnější chvíle – a přežije i tuto.