Článek
Poučoval jsem kluky. Vysvětloval jsem jim, co mají dělat, kdyby se někdy ocitli v situaci, kdy někdo začne střílet. Žádná složitá taktika. Hlavně nezůstávat na místě, neběžet se podívat, co se děje, a nesnažit se zjistit, jestli je to opravdu střelba. Prostě pryč. A když to nejde, najít úkryt.
Říkal jsem jim to jako každou jinou praktickou radu. Jenže pak mi došlo, co vlastně dělám. Poučuji svoje děti, jak se zachovat při střelbě. Nevím, jestli vám na tom připadá něco divného. Mně tedy ano. A dost.
Děti by měly mít jiné starosti. Třeba jestli jim rodiče dovolí jít ven, jestli stihnou autobus, jestli se jim podaří přesvědčit učitele, že domácí úkol opravdu zapomněly doma. Případně jestli jim někdo na internetu neukradne účet ve hře. To jsou starosti, které k jejich věku patří. Některé z nich nám rodičům sice dokážou pořádně zvednout tlak, ale pořád jsou to normální dětské starosti.
Jenže já jim právě vysvětluji, jak utíkat před člověkem se zbraní.
A nejhorší na tom je, že jim to neříkám proto, abych je strašil. Říkám jim to proto, že mi připadá rozumné, aby věděli, co dělat. Kdyby náhodou. Člověk přece nechce, aby v krizové situaci začali stát na místě a přemýšlet, jestli se jich to náhodou netýká.
Avšak už samotné to „kdyby náhodou“ je dost nepříjemné.
Ještě před pár lety jsme podobné události sledovali hlavně v zahraničních zprávách. Amerika, Francie, Německo. Člověk si přečetl, co se stalo, chvíli nad tím přemýšlel a pak se vrátil ke svému životu. Bylo to hrozné, ale dělo se to někde jinde.
Pak přišla Praha. Prosinec 2023 a střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Najednou jsme už neměli možnost uklidňovat se tím, že něco takového patří do jiného světa. Stalo se to u nás. V zemi, kde žijeme.
A teď Krakov.
Sobota, hlavní náměstí, lidé na procházce. Šest mrtvých a šestnáct zraněných. Útok, který polští vyšetřovatelé prověřují jako teroristický čin. Další zpráva, u které člověk chvíli zůstane. Tentokrát ne z Ameriky ani z Francie. Z Polska. Od sousedů, kam se dá dojet autem na výlet.
Samozřejmě nevím, co přesně se odehrávalo v hlavách lidí, kteří tam byli. Ani nechci spekulovat o tom, co měli nebo neměli udělat. Vím jen, že na náměstí přišli kvůli úplně obyčejným věcem. A pak se ocitli v situaci, kterou si nikdo z nich na sobotní odpoledne určitě neplánoval.
A tak doma probíráme, co dělat, když uslyší střelbu.
Je to zvláštní posun. Dřív jsme děti učili, že se nemají bavit s cizími lidmi, nemají sahat na odložené injekční stříkačky a nemají přecházet na červenou. Teď k tomu přidáváme další položku. Kdyby někdo začal střílet, nechoď se podívat. Utíkej. Schovej se.
Nechci z toho dělat návod na přežití. Ani nechci tvrdit, že za každým rohem číhá ozbrojený člověk. To by byla jiná forma šílenství. Děti mají žít, chodit ven, poznávat svět a dělat všechny ty hlouposti, které k dětství patří. Nemají se bát každého náměstí, nádraží nebo školní chodby. Jenže zároveň nechci dělat, že se nic neděje.
A tak jim to vysvětluji. Snažím se mluvit klidně, věcně a bez zbytečného strašení. Vždyť jsem táta. Mám je připravit na život, ne jim přidělávat další obavy. Jenže potom se na chvíli zastavím. Co se to vlastně stalo se světem, ve kterém vychováváme děti? A kdy jsme dospěli do bodu, kdy patří mezi rodičovská poučení také rada, jak se zachovat při střelbě?
Nevím. Ale docela rád bych se vrátil k dobám, kdy největším bezpečnostním problémem bylo, že kluk vyrazil ven bez bundy a tvrdil, že mu zima není.
To jsem si alespoň mohl myslet, že mám jako táta všechno pod kontrolou.
Teď mám pod kontrolu velký kulový: „Tak se, kluci, naučte zdrhat, krýt a třeba i bránit. Hlavně přežít!“
A já musím konečně přestat kňourat!
