Článek
Můj fotr píše blogy. Jo, já vím. Každá rodina má nějaký problém. Někdo má doma alkoholika, někdo fanouška Sparty a já mám blogera.
Dlouho jsem si myslel, že je to normální. Prostě si sedne k počítači, něco tam datluje a pak se u toho buď směje, nebo nadává. Občas obojí současně. Když se ho člověk zeptá, co dělá, odpoví něco jako: „Dopisuju článek,“ nebo „Reaguju na komentář.“ Časem jsem pochopil, že blogeři tráví hodně času reagováním na lidi, kteří reagují na jejich reakce.
Pak se ale stala zvláštní věc.
Jednou za mnou při hodině přišel učitel a povídá:
„Jak se má táta?“
V tu chvíli se vám hlavou rozjede několik možností. Buď jste něco provedli vy, nebo zase něco provedl brácha. Případně něco provedl váš táta. A u mého táty nejde ani jedna možnost předem vyloučit.
Tak jsem opatrně odpověděl:
„No, nevím. Je v práci, tak asi pracovně.“
Aj.
To jsem trochu přehnal.
Ale on to schroustl.
Pak se usmál.
„Táta píše fakt dobře.“
No ty vole.
To jsem nečekal.
A hlavně jsem nevěděl, co se na to odpovídá. Protože když vám je čtrnáct a někdo vám pochválí tátu, nemůžete přece říct:
„Děkuji, jsem na něj hrdý.“
Nejsem mimoň jak on.
Tak jsem jen pokrčil rameny.
„Jo, asi.“
Tím byla věc vyřízená.
Aspoň navenek.
Já
Doma jsem mu to samozřejmě neřekl. Ne proto, že bych nechtěl. Ale znám ho. Řeknete mu jednu věc a za týden je z toho článek. Někdy dva.
Táta je navíc schopný použít vlastní děti jako literární materiál. Myslí si, že to nevíme. Ví to celá rodina. Bodejť, když o nás napsal knížku.
Ségra mě s ní fakt vytáčí. Sice ještě neumí číst, ale občas vezme tátovu knížku, přijde za mnou do pokoje a začne mi ukazovat obrázky.
„Koukej, tady jsi miminko!“
No dík.
Teď kvůli tobě musím ten level dělat znova.
Někdy si jeho články čtu. Ne protože musím. Spíš kontroluju škody. Jestli se tam náhodou neobjevím já, ségra nebo nějaká historka, kterou jsme mu výslovně zakázali vyprávět.
Člověk nikdy neví.
Nejdivnější jsou ale komentáře pod články.
Někteří lidé si myslí, že je génius. Jiní si myslí, že je úplný mimoň. Další jsou přesvědčení, že zachraňuje českou publicistiku. A pak jsou tací, kteří by ho nejradši poslali na opuštěný ostrov bez internetu.
Já mezitím doma sleduju toho samého člověka, jak deset minut hledá brýle, které má nasazené na hlavě.
To je na tom asi nejvtipnější.
Pro spoustu lidí je autor. Bloger. Názorový komentátor. Něco jako veřejná osoba.
Pro mě je to pořád jen fotr.
Ten člověk, co tvrdí, že všechno zvládá, a pak půl hodiny zápasí s novou poličkou z IKEA. Ten člověk, co mě občas štve, občas rozesměje a občas zvládne obojí během jedné věty.
Takže jestli píše dobře?
Nevím.
Já tomu moc nerozumím.
Jen vím, že když ho někdo pochválí, mám z toho vlastně docela dobrý pocit.
Což je dost trapné.
Ale hlavně mu to neříkejte.
Ještě by o tom napsal článek.
Puberťákův žalm
Fotr už zase datluje,
a mně jde hlava kolem,
školní psycholog se raduje,
že za rok mi dá sbohem.
/
Ti Mayovic, to je rodina,
říká si večer u sklenky,
fotr píše blogy o dětech,
a dává si tílko za trenky.
/
Že ze mě bude celebrita,
to slyším celkem často,
jen doufám, že mě nepoznají,
až půjdu koupit máslo.
/
A jestli sláva vážně přijde,
a nepotkáme Skoty,
tak táta všechny zkasíruje,
a budou od NIKE boty.
Poznámka autora: Text autorizován synem. Přesto jsem během schvalovacího řízení obdržel přibližně 100+1 připomínek k mluvě dnešní mládeže a několik nelichotivých označení typu vykopávka či plešingr. To poslední údajně souvisí s mým vysokým inteligentním čelem. Bohužel mám podezření, že čím jsem starší, tím jsem inteligentnější.
