Článek
Venku je vedro, že by se na kapotě auta dal udělat francouzský toust z českých vajec a slovenského sýra. Potí se mi záda. Potí se mi čelo. Potí se mi i místa, o kterých jsem si dosud myslel, že se potit neumějí.
A zatímco se snažím přežít další tropický den, napadla mě zásadní otázka:
Proč vlastně slavíme Den otců?
Matky to chápu. Ty devět měsíců nosí dítě. Pak ho porodí. Pak ho vychovávají. Pak ho celý život zachraňují před následky jeho vlastních rozhodnutí.
Ale otcové?
Co přesně slavíme?
To, že jsme kdysi před mnoha lety udělali jednu věc rychle a správně? Nebo že jsme od té doby většinu času předstírali, že víme, co děláme?
Rozhlédl jsem se po bytě. Nikde nikdo. Všechny děti někde. Každé jinde. Jeden na výletě. Druhý s kamarády. Třetí bůhvíkde. Tři „správně udělané věci“ v čudu.
Tak jsem si udělal kafe a začal přemýšlet, co vlastně slavím. Případně kdo to má slavit. Nebo ještě lépe, jestli je co slavit.
Když se nad tím zamyslím, moje kariéra otce začala podobně jako většina velkých projektů.
Bez plánu. Bez zkušeností. A s přehnaným sebevědomím.
Pamatuji si, jak jsem držel prvního syna v porodnici. Koukal jsem na něj. On koukal na mě.
A oba jsme měli v očích stejnou otázku:
„A teď jako co?“
Rozdíl byl jen v tom, že on měl alespoň omluvu. Byl na světě asi dvě hodiny.
Já přes třicet let.
Přesto jsem tehdy odcházel z porodnice s pocitem, že jsem připravený. Nevím, odkud se ten pocit vzal. Možná z filmů. Možná z hormonů. Možná z akutního nedostatku spánku. Každopádně realita mě během několika týdnů vyléčila.
Zjistil jsem například, že dítě nemá návod. A pokud nějaký existuje, každé dítě dostalo jinou verzi. První syn mě naučil, že děti padají. Druhý, že padají schválně. A dcera mě naučila, že některé věci se dají rozbít pouhým pohledem.
Po letech rodičovství jsem dospěl k závěru, že úspěšný otec není ten, který má odpověď na všechno. Úspěšný otec je ten, který dokáže dostatečně přesvědčivě předstírat, že ji má. To je obrovský rozdíl.
Děti totiž dlouho věří, že táta ví všechno. Jak funguje vesmír. Proč létají letadla. Kde se berou bouřky. A proč máma řekla ne.
Později zjistí, že táta netuší vůbec nic. Jen se naučil odpovídat sebejistě. Je to podobná dovednost jako politika. Jen s menším rozpočtem. A větším množstvím špinavého prádla.
Pak přijdou školní léta. Najednou řešíte domácí úkoly. Třídní schůzky. Kroužky. Zapomenuté svačiny. A začnete mít pocit, že vaše hlavní rodičovská role spočívá v logistice. Jste něco mezi řidičem kamionu, skladníkem a krizovým manažerem. „Tatínek tiráček“. Jen bez nároku na služební auto.
Největší šok ale přijde ve chvíli, kdy si uvědomíte, že děti vás vlastně vůbec neposlouchají. Nikdy neposlouchaly. Celou dobu vás pouze pozorují. A pak vás kopírují v těch nejméně vhodných situacích.
Můžete jim deset let vysvětlovat slušné chování.
A stejně si zapamatují jedinou větu, kterou jste jednou vykřikli, když vám na nohu spadl hasák. To je rodičovská spravedlnost.
A dnes?
Dnes sedím doma. Jeden syn někde lítá se školou u Trutnova. Druhý se válí s kamarády. Dcera okupuje vlastní vesmír.
A já si najednou uvědomuji, že většina té práce proběhla úplně nenápadně. Žádné fanfáry. Žádné medaile. Žádné slavnostní předání diplomu za přežití puberty. Jen roky života, které člověk strávil tím, že byl prostě k dispozici. Když bylo potřeba.
A možná právě proto Den otců existuje. Ne proto, že jsme dokonalí. Ale proto, že jsme tam byli. Někdy chytří. Často zmatení. Občas úplně marní a trapní.
Ale byli.
A u tří dětí začínám mít podezření, že právě to je nakonec ta hlavní kvalifikace. Být přítomen. A nezdrhnout. I když venku čeká klid, studené pivo a velmi lákavá možnost dělat, že nejste doma.
V každém případě přeji všem otcům krásný Den otců.
A pokud vám dnes děti nepopřejí, nezoufejte.
Je dost možné, že na vás myslí.
Jen si momentálně nepamatují heslo k telefonu, nebo jim došla data.
