Článek
Nejsem Rusko doopravdy. To bych měl trochu větší pozemek, pár jaderných hlavic a pravděpodobně doma mnohem méně místa pro sušák na prádlo. Ale představme si to.
Mám rodinu. Mám práci. Nějaké úspory. Nějaký majetek. A taky jeden velký problém, na který padá většina mých peněz. Takže si sednu ke stolu a podívám se na rodinný rozpočet.
„Kolik jsme letos vydělali?“
„Nic moc.“
„A kolik jsme utratili?“
„Moc. Ale nevadí.“
„A kolik máme v rezervě?“
„Spíš nic.“
„Výborně. To se hodí.“
Jako obyčejný český tatík bych v tuhle chvíli začal být lehce nervózní. Jako Rusko mám ale jednu výhodu. Můžu si říct, že je všechno v pořádku. Protože mám ropu. A plyn. A obrovskou zemi. A armádu. A ještě pořád mám co prodávat. Hlavně sebe.
Takže neutáhnu opasek. Naopak. Přidám. Na armádu. Jenže tím pádem potřebuju ještě víc peněz. Takže zvýším daně. A sáhnu do rezervy.
Jenže potřebuju lidi, ale těch nějak ubývá. A ti, kteří zůstali, mají práce až nad hlavu. Takže jim přidám. Tím se všechno prodraží.
Takže musím zase přidat peníze. A začíná se to trochu podobat debatě o rodinném rozpočtu, kdy hlava rodiny uklidňuje manželku: „Neboj, mám to pod kontrolou.“ Což je věta, po které se zkušená manželka obvykle jde podívat do internetového bankovnictví. Případně provede nárazovou kontrolu své i manželovy peněženky.
A tady začíná být moje ruské alter ego poněkud nervózní. Protože sice nejsem bez peněz, jenže pořád a pořád utrácím za jednu věc. A čím dál tím víc: „Prostě to chci!“ Ostatní věci začínají čekat velmi dlouhou frontu na odbavení.
Oprava domu může počkat. Nové auto může počkat. Investice mohou počkat. Děti mohou počkat. Teď je důležitější něco jiného.
Jenže děti mezitím rostou. Dům stárne. Auto rezaví. A peníze, které jsem mohl dát na opravy, už jsou pryč. Vlastně i ty děti.
Jejda.
A právě tady mi jako průměrně obyčejnému tatíkovi začíná docházet, proč mě ta velká geopolitická situace vlastně trochu děsí. Ne proto, že by se Rusko mělo zítra ráno zhroutit. To z těch čísel jednoduše nevyčtu. Ale protože žádná ekonomika není kouzelná.
Můžu dlouho jet na doraz. Můžu sáhnout do rezerv. Můžu si půjčit. Můžu zvýšit daně. Můžu přesměrovat peníze z jedné hromádky na druhou. Můžu říkat, že situaci zvládám. A nějakou dobu ji opravdu zvládat budu.
Jenže účet se tím nezruší. Jen přijde později. A možná bude vyšší. Takže kdybych byl Rusko a seděl doma u kuchyňského stolu, asi bych se své ženě zatím nepřiznal.
„Miláčku, máme problém.“
Řekl bych: „Neboj. Všechno je pod kontrolou.“
A pak bych potají zapnul kalkulačku. Protože přesně v takové chvíli ji zapíná každý normální tatík. A někdy zjistí něco, co se mu vůbec nelíbí.
Že problém není v tom, kolik má peněz. Problém je, jak rychle mu mizí.
Co myslíte, něco jsem vynechal?
Jo. Nejsem Rusko!
Odečteme armádu, jaderné hlavice a ten trochu větší pozemek.
Řekněme, že jsem Česko.
Jejda!
