Článek
Nedávno moje kolegyně přišla ráno do práce s očima navrch hlavy. Byla svědkem události, která jí otřásla. S jejím svolením jsem se rozhodl příběh předat dál. Nejde o moralizování, kritiku společnosti ani o osočování konkrétních lidí. Jde o smutnou realitu, kterou bychom si měli všichni uvědomit.
Bylo ráno, doba dopravní špičky. Autobusy se plnily dětmi mířícími do školy, lidmi spěchajícími do práce a seniory, kteří si jeli koupit levnější potraviny na druhý konec města. Kolegyně nastoupila do autobusu, pustila si hudbu do sluchátek a zavřela oči. Na jedné ze zastávek se do autobusu nahrnul dav dětí a rodičů, čímž se prostor okamžitě zaplnil. Děti byly hlučné, ale to je přece normální, ne? Jsou to děti.
Na další stanici nastoupil starší pán. Tady začalo to, co kolegyně popisovala jako „hotové peklo“.
Pán, ověšený taškami, poklepal na rameno asi sedmiletému chlapci a s úsměvem řekl: „Mladý pane, mohl byste mě prosím pustit sednout? Mám těžké tašky a bolí mě nohy.“ Jeho prosba však vyvolala nečekanou reakci. „Co mi saháš na dítě, úchyle!“ ozvala se okamžitě matka chlapce, která seděla hned vedle. Senior se zarazil, a pokusil se vysvětlit: „Nezlobte se, já jsem chtěl jenom místo k sezení.“
„Táhni jinam!“ vyštěkla matka znovu.
K matce chlapce se brzy přidali i její další spolucestující. Byli hluční, vulgární a nevybíraví. Žena, která nastoupila s kolegyní, mezitím zakrývala uši svému dítěti, aby ho ochránila před záplavou nadávek. Senior se viditelně roztřásl. Bylo patrné, jak v něm bojuje potřeba zůstat klidný a zároveň se bránit. Nakonec situaci ustál a snažil se trpělivě vysvětlit, o co mu šlo. Jenže jeho snaha byla marná.
To už nevydržela maminka, která zakrývala uši svému potomkovi, a vykřikla směrem k ostatním: „Držte už huby, jsou tu malé děti!“ A světe, div se – náhle bylo ticho. Ironií zůstává, že ten rozruch vznikl právě kvůli dítěti. Starší pán nakonec vystoupil a nejspíš si příště dobře rozmyslí, jestli si vůbec troufne do autobusu nastoupit.
Co k tomu dodat?
Každý z nás už něco podobného zažil, i když možná v trochu jiných kulisách. Obdivuji toho pána za jeho klid a vyrovnanost. Já osobně bych asi volil jinou cestu a bránil se stejnou mincí. Jenže, jak víme, dav je nebezpečný. Zatímco jedinec může přemýšlet a vážit slova, masa lidí se často nechává unést emocemi. Vsadil bych se, že většina těch, kdo na něj útočili, vůbec nevěděla, o co vlastně šlo. Jen prostě následovali impuls, který je strhl.
Má vůbec smysl se v takových situacích bránit?
Dá se vůbec rozumně argumentovat proti rozzuřenému davu, který slyší jen to, co slyšet chce? Nebo je lepší mlčet, sklonit hlavu a nechat věci být? A to všechno kvůli jednomu místu k sezení? Nebo je v pozadí něco mnohem hlubšího a temnějšího?
To nechám na vás.
