Článek
Po sedmnácti letech otcovství, dvou manželkách a jednom rozvodu jsem poznal, že matky, babičky a dokonce i prababičky mají katastrofální smysl pro dobrodružství. Ony prostě neumí snést ani minimální nepohodlí či rovnou nebezpečí svých dětiček.
Vždyť je to přece nádhera vidět své dítko řítící se na sáňkách z kopce, padající po hlavě ze stromové houpačky do bahnitého rybníka či, abych byl moderní, provádět triky na freestylové koloběžce na pumptrack hřišti. Že ne?
Tak se zeptejte svých již dospělých ratolestí, na co si vzpomínají z dětství. Jak se válely na pláži v Chorvatsku? Jak s babičkou brázdily borůvčí a poznávaly v mobilu nalezené houby? Nebo, nedej bože, vyrazily s rodinkou na cyklovýlet po Jizerkách. „Teda, kámo tati, to se ti povedlo. A mami, ta celozrnná svačinka byla delišis.“
Pochybuju.
Já vzpomínám na svůj naprosto dokonalý pád z kopce do Berounky, když jsme s tátou dobývali v Roztokách u Křivoklátu jez. Jak jsem nechal utopené v bahně obě gumovky při lovení rybiček právě vypuštěného rybníka. A dodnes mě pálí ramena při vzpomínce, jak jsem v deseti letech sám převesloval na pramici přehradu u Chebu. Táta se nabízel, ale já to zvládnul bez pomoci.
Takže proč nevzít šestiletou dceru na průzkum vodopádů druhou stranou? Ano, maminky, tou stranou, kde nevede značená stezka, nejsou odpočívadla a pravé hřiby vykukují za každým stromem.
„Táto, zkusíme po kamenech přeskákat na druhou stranu?“ Věta, která ve mně probudila dobrodruha. „Jistě. A nebudeš se bát? Co když spadneme do vody? Budeš dávat pozor a držet se mě za ruku?“ Uklidňovací dotazy, které spíš patřily mamince. „Už pojď, tati.“
V hluku hučící vody jsem sice zaslechl nějaké nervózní upozornění drahé polovičky, ale zcela jistě jsem se přeslechl. „Jestli… hm… opovaž… namočí… nohy… úraz… rozvedu!“ Fakt nevím, co ještě chtěla maminka rozvádět. Já už vedl dceru na průzkum džungle Jizerských hor.
Až uprostřed peřejí jsem zjistil, že to zelené je extrémně klouzavý mech a že má dcera na nohou dobře utracených jedenáct stovek. Skákala jako kamzík z balvanu na balvan, slib o mém vedoucím postavení nebrala vážně a nabízenou ruku kategoricky odmítala. Cestu pak vyhledávala sama a očima rejdila po naprosto nestíhajícím otci, který trnul strachy a zároveň si užíval dobrodružství.
Na zarostlém břehu byla jako první. Suchá. Já jako druhý. Zpocený jako myš. Zdvihnutý palec můj i dceřin maminka ignorovala. Tvářila se jako… velmi nevrle. Začal jsem průzkumnici vysvětlovat pravidla bezpečného postupu kamenitým terénem a doufal.
Hned první krok do příkrého srázu a ujela jí noha. Zabořila rozesmátý obličej do tlusté vrstvy jehličí, listí a počínajícího hnědého uhlí. Potkat ji na ulici, určitě byste si na ni chtěli sáhnout pro štěstí. Malý kominíček se však nenechal otrávit. Ovšem má pomocná ruka již přišla vhod.
Na vojenském batohu mám popruh, kterého se chytla, a strastiplný pochod mohl opravdu začít. Hop na balvan, skok z něj. Do kopce, z kopce. Kousek vodou po kamenech. „No to byl skok, táto. Zkusím to taky. Mami, koukej, jak mi to jde.“ Mně mrazilo v zádech z pohledů manželky, a tak jsem raději dával pozor na našeho kamzíka. Později si to slíznu.
„Tak zlatíčko, už půjdeme na druhou stranu za maminkou,“ povídám a skáču na balvan. Ještě že jsem ji nechal na břehu. Oslizlý kámen neposkytl žádnou třecí plochu mým, sice kvalitním, ale v té chvíli naprosto nepotřebným botám a já se po zadku projel dobré tři metry. Zarazila mě uvíznutá kláda, po které jsem vysoce artisticky přeručkoval k nadšené dceři. „To bylo super, táto. Můžu taky?“ Ani jsem se pro jistotu nepodíval na druhý břeh. Byl jsem rád, že mezi mnou a ženou proudí studená a hlavně prudká voda.
„Nemůžeš, lásko. Mohly by ti spadnout brejličky do vody.“ Je zajímavé, jak ty nejblbější rodičovské výmluvy někdy zafungují. „Hm, máš pravdu. Ale je to škoda. Zkusíme to o kus dál.“ A tak jsme šli.
A najednou tu byl On. Opravdu nádherný balvan uprostřed vody. A bez mechu. Pravý ráj v zemi dobrodružství malých holčiček. Romantika, hrady, zámky, princové, princezny bojovnice a udýchaný tatínek. Co víc si malá holka může přát? Možná zodpovědného otce. Nebo tátu dobráckého zlobra, který se ji pokusil „utopit“? To poznám za takových dvacet let.
V tuto chvíli jsem však poznal, že se prostě na druhý břeh k maželce nedostaneme, aniž bych si musel namočit nohy. A tak jsem vymyslel záchrannou akci „Mamka v nebezpečí“. „Kočičko, musíme se vrátit a zachránit maminku. Nahoře číhá drak Průserák a ten by ji mohl sežrat.“ (Nebo taky mě.)
Ten příšerný krpál jsme vylezli o kousek výš, než jsme přišli, a prodírali se mlázím zpět k místu původního brodu. Pavučiny v obličeji, špinavé ruce po lokty a totálně propocená záda. Stav nad brodem.
Jenže k němu to bylo pět metrů prudkého kopce. Jehličí, listí, stromečky. „Klouzačka, hurá.“ A už jsme jeli po zadcích dolů. Po kom to ta holka má?
Hop a skok přes potok. A je tu maminka. Už naprosto přesně slyším, co mi říkala. Několikrát mi to opakuje. Důrazně. Ten malý kominický kamzík, který ještě před chvilkou výskal nadšením, se přidává k mamince.
Pro dobrotu, na žebrotu. Ale užili jsme si to. Možná v dcerce probudím jednu výjimku.
Budoucí dobrodružnou maminku.
