Článek
Spustil se východoevropský proces sebeurčení po pádu monarchií Německa, Rakouska, Ruska tj. majoritní etnika na straně vítězů 1. světové války na svém území okresů po pádu monarchií vzala tato území do své správy a připojila k historickým etnickým jádrům.
Vytvářely se hranice mezi vznikajícími státy východní Evropy a s tolerancí klik v Paříži, Londýně, Washingtonu. Tak vzniklo Pilsudské Polsko, Jugoslávie, Srbsko, Albánie, Řecko s územními zisky etnik na „správné straně“ v kolaboraci s vítězi války.
Plebiscit jako vrcholně demokratický proces vůle národů (ne elit) byl zcela vyloučen a zakázán aby vítězové mohli ze západních metropolí svévolně nakládat s územím a rozhraničením ve východní Evropě v letech 1918-1920 a tak vyhověli nárokům elit etnik na straně vítězů.
Tak mohly elity etnik Poláků, Čechů, Slováků, Rumunů, Chorvatů, Slovinců, Srbů, Řeků prosadit své teritoriální „sebeurčení“ na úkor zakázaného sebeurčení Němců, Rakušanů, Maďarů, Bulharů, Turků.
Po 1. světové od 28.října francouzští politici iniciovali 5 kapitulačnich smluv namířených proti Německu, Rakousko Uhersku, Bulharsku, Osmanské říši. V souběhu s kapitulačnimi smlouvami vnucenými politickým elitám poražených těchto zemí byla také vnucena výluka z práva o sebeurčení národů.
Právo sebeurčení národů automaticky zahrnovalo nejen prohlášení národnich elit na půdorysu území majoritně obývané odpovídajícími etniky vytvořit národní státy s vytyčenými hranicemi území etniky majoritně obývanými.
Právo národů na straně vítězů 1. světové tj. Francouzů, Holanďanů, Belgičanů, Lucemburčanů, Italů, Chorvatů, Srbů, Makedonců, Řeků, Poláků,, Čechů, Slováků, Rumunů bylo automaticky uznáno!!
Ve výluce z práva na sebeurčení se ocitly národy na straně poražených v 1. světové tj. Němců, Rakušanů, Maďarů, Bulharů, Osmanů. Odepřené sebeurčení se po 20 letech vnucení se vrátilo jako bumerang.
Jakékoliv pokusy delegací národů poražených dosáhnout naplnění práva na sebeurčení byly tvrdě odmítnuty v Paříži, Washingtonu, Londýně jako neprůchozí. Což mělo v dalším dějinném vývoji následky výbušných neshod a startu války 2. Světové.
Pohlaváři vítězných mocností neměli sebemenší zájem o spravedlivé rozhraničení území pro obývané všemi národy Evropy.
Měli za samozřejmé že poražené národy musí být ztrestány územními loupežemi, reparacemi škod války národům na straně vítězů a nařízenými omezeními v rozsahu vyzbrojení armád.
Zvláště Francouzi zatížení imperiální a kolonialistickou politikou přistoupili k rozhodování o Evropě po 1. světové zcela diktátorskými postupy.
Rozhodli se vnutit diametrálně odlišný princip až svévolně rozhodovat v malování hraničních linií podle vlastního pomstychtivého uvážení a také podle politických handlů s elitami menších národů co se v průběhu války postavily oportunně k elitám národů vítězů.
Což je případ Čechů a Slováků co se v průběhu války rozhodli využít slabosti monarchie a zavděčit se straně vítězů. Elity vítězných mocností za zásluhy „příkleply“ Masarykovi a Benešovi, Štefánikovi území na které neměli spravedlivý demografický nárok při startu procesu sebeurčení jak se v Evropě rozjelo v aspiracích národů existovat samostatně na státně zcelených etnickych územích.
Defakto vytvořili vítězové poválečný pakt k potrestání poražených národů a to odnětím části území ve prospěch národů na straně vítězů což byl případ vzniku Československa právě v Sudetech a severních Uher.
Mezinárodně právní spravedlivé řešení mělo unikátní a vrcholně demokratický politický nástroj a tím bylo a stále je dodnes MEZINÁRODNÍ PLEBISCIT.
Pohlaváři vítězných mocností se rozhodli plně ignorovat jakýkoliv plebiscit v povinném všelidovém hlasování všech národů, kde existovaly konflikty o sporná území pro scelení do jednolitých území.
Rozhodli si počínat v rozhraničení jak na dobytých územích.
Demografická situace národů v Evropě byla značně odlišná a stvrzená sčítáním lidu před 1. světovou a takto geograficky zcela jasnou a ta byla plně ignorována „mírotvoreckými komisemi“ ve Francii.
Hlavní problém Čechů a Slováků bylo nedostatečné etnické osídlení pohraničních území k dosažení majorit v hranicich za posledních 1000 let.
Středověké hraniční linie obepínající území na straně české byly od knížat a králů zemi Českých jasné a stabilizované v středověkých válkách vedených Přemyslovci.
Hlavní problém Čechů spočíval v 1000 let trvající populační neschopnosti rozšířit majoritně české osídlení až po hranice příklepnuté diplomacií Masaryka a Beneše jak ve Francii tak Washingtonu.
V mentalitě Čechů nebyla rodinná politika početných rodin od husitských válek. Tak zůstala pohraniční území českého království neosídlená.
Čechům se celých 1000 let od ustanovení království nechtělo z lenivosti opouštět úrodné a teplejší nížiny Polabí , Hané, jihomoravských rovin a neexpandovali etnicky po hranice mezinárodně uznané za Lucemburků, v době Jiřího z Poděbrad, až po dobu 300 leté vlády Habsburků, které měly drsnější klima, hornatý terén, nižší bonitu půdy spojenou s transformací pralesů na zemědělskou krajinu.
Tak se do pohraničních oblastí od rozhodnutí Karla IV stěhovali Němci a navíc vnášeli do hornatého pohraničního území manufaktury a továrny a tato území se stala etnicky německými.
Tentýž územní problém měli Slováci s Maďary v osídlení horních Uher. Také nedokázali populačně osídlit území nárokované Masarykem a Benešem a docílit tak slovenskou majoritu v hranicích uznaných vítězi 1.světové.
Územní spory v Evropě všechny dostaly plošný zákaz aplikovat plebiscit obyvatelstva jako mírový proces uznání demografické reality od území dnešní západní Evropy, Balkán, Ukrajinu jako nejdemokratičtější způsob vyřešit nacionální vášně elit rozhodnutím obyvatel dle etnického principu sebeurčení a tomu odpovídajícímu majoritnímu zastoupení na teritoriích.
Tak se malovaly hraniční čáry dle poválečnych komisi pomstvychtivých nacionalistů ve Francii za utrpení co měli v 1. Světové.
Sudety byly takto zavlečeny do Československa a Němci, Rakušané se stali občany 2.kategorie.
Bylo povolen okupační zábor Sárska v Německu, Adidže do Itálie, teritoriální masakr Uher do Rumunska , Slovákům+Rusínům do Československa, západních regionů Bulharska do Srbska, všech ostrovů v Egejském moři Řekům bez jakýchkoliv plebiscitů!!!
I po 100 letech je v EU považováno toto svévolné nakládání z dob po 1. světové považováno za správné a dodnes je plebiscit jen sprosté slovo!!
Proto není divu že národy na straně poražených se nesmířily s touto Francouzi zosnovanou křivdou a hledali v toku času historickou příležitost zvrátit zfušované sebeurčení následně po 20 letech.
Jediná a blízká příležitost se poraženým vynořila s Hitlerem a jeho expanzivní kolonialistickou politikou rozbít Versailleské uspořádání Evropy. Proběhl krutý diktát Československu v Mnichovské dohodě opět mimo jakýkoli plebiscit co by spravedlivě rozhraničil státní území v Evropě.
Exilová Benešova vláda v Londýně neústupně trvala na umělé držených hraničních liniích po 1. Světové a nároků sebeurčení překroutila v zradu sudetských Němců v československých hranicích za vlastizradu a tak je celých 80 let po 2. Světové posuzováno i v dnešním Česku stejně.
Ani hostitelské britské vládě postupně v 2. Světové nevyhovovalo zpunktovavané řešení „mírotvorců“ přes více jak 20 lety.
V tomto došlo ke konfliktu mezi benešovskou klikou a britským ministerstvem zahraničí kde Británie odmítla garantovat návrat Československa to hranic roku 1919, které Beneš zarputile šel vyřešit jako s dalším „mírotvorcem“ Stalinem který ani mírotvorcem nemohl být.
Další územní masakr nastal po 2. světové od Jalty 1943 počínaje až po Postupim 1945 rozdáváním cizího území vůči:
1. Německu Pomořansko, Slezsko, východní Prusko (Polsko, Stalinovo SSSR)
2. Polsku Lvovsko, Bělorusku Sandomirzsko
3.Československu Podkarpatská Rus (Stalinovo SSSR) Rumunské Besarabie (Stalinovo SSSR), pobaltský států (Stalinovo SSSR).
Plné vyhovění územním nárokům bolševického SSSR se stalo základem teritoriální politiky USA, Británie, Kremlu základem rozhraničení v počátku studené války bipolárního světa a zradou na šíření posilování demokratických států v Eurasii.
Benešova vládní klika po návratu z Londýna nároky spravedlivého sebeurčení překroutila v zradu sudetských Němců v československých hranicích za vlastizradu opět a to ztrestánín zrádných 3 milionů Němců deportacemi na zbylé německé území posvěcené v USA Trumanem a ve Francii de Gaullem. Ztrestání nacistických Němců v Sudetech mělo připravenou legislativu o válecnych zločinech a ta je jako nepromlčitelná platná dodnes.
Soudní postupné ztrestání nacistických Němců Sudet bylo odmítnuto radikálním nacionalistickým řešením Šovinisty Beneše a nahrazeno „kolektivní vinou“ a ta je uznávaná v Benešových dekretech let 1945-46 dodnes všemi vládami posledních 35 let Česka za součást platných právních norem!!!!
Plebiscit se stal dodnes sprostým slovem a byl vyloučen z praxe zahraničních politik států celé „demokratické“ Evropy po celé 20.století a tento politický nástroj byl rovněž po pádu komunismu odmítnut i v Československu po 1989 a nepromitl se ani v roce 1992 do česko-německé smlouvy podepsané Klausem a Kohlem.
Je to dnes o zbabělosti napáchaných „mírotvorci“ po 1. Světové u elit EU vyhnout se narovnání starých křivd.
Proto je základem dnešního rozhraničení v EU které je výhodné jen pro ona etnika co se ocitla na straně vítězů 1. světové a platí stále ignorace i dnešních plebiscitů dle demografického vývoje a je základem neměnného hraničního uspořádání dnešních států EU!!
