Článek
Ten používá vojáky Ukrajiny jaksi v zastoupení ve svém boji proti Rusku. Nyní na Středním východě máme – kromě Gazy – ještě další frontu v Libanonu, na jehož jihu nyní probíhají urputné boje mezi izraelskou armádou a Hizballáhem.
Tak jako před I. světovou válkou byl velkým problémem evropské a tedy i světové politiky Balkán. Tak za posledních 80 let to je Střední východ nebo přesněji západní Asie anebo chcete-li jít ještě více do detailu, vztahy mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy.
Zdá se, že v tuto chvíli má Izrael klidnou hranici s Jordánskem i Egyptem. Obě tyto arabské země udržují s Izraelem ne sice vřelé, ale korektní vztahy. Elity těchto států jsou prozápadní, ale masy jejich obyvatelstva nikoliv, jsou protiamerické a protiizraelské. Ve všech autoritativních státech se musí dbát tak anebo onak na mínění veřejnosti, zejména v citlivých vztazích s Izraelem. Takže i Egypt a Jordánsko musí být v tomto směru opatrné.
V pásmu Gazy se Izrael před rokem pustil do velkého válečného dobrodružství. Nedomnívám se, na rozdíl od mnohých, že je možné Hamás a jeho „politickou kulturu“ beze zbytku zlikvidovat, jak si to představuje izraelský premiér Netanjahu a izraelští vládní činitelé, kteří ho podporují. Boje s hnutím Hamás stále probíhají, i když s menší intenzitou, nežli před pár měsíci. Proto se Izrael mohl pustit do vojenského střetu s šíitským hnutím Hizballáh, které je v zásadě vydržováno Íránem. Pozice tohoto hnutí v libanonské společnosti, v podstatě rozvrácené finančním bankrotem státu, je ovšem mimořádně silná. V českých mainstreamových médiích se dnes hovoří o tom, že Hizballáh není vlastně oblíben ani mezi Šiíty a už vůbec ne mezi Sunnity a křesťany, kteří žijí v Libanonu. Myslím, že je to pravda jen částečně. Toto hnutí totiž není jen vojenskou silou, ale zajišťuje za stát, který toho není schopen, pro obyvatelstvo zdravotnické služby. Tedy provozuje nemocnice, ale také školy, sociální služby atd.
A to nejen pro Šiíty, ale i pro další občany libanonského státu. Tedy alespoň tam, kde na tom má sám zájem a kde je o to také v libanonské mnohokonfesijní společnosti zájem. Desítky tisíc vojáků tohoto hnutí bojovaly v Sýrii proti džihádistům. Spolu s vojenskou silou Ruska zachránili v Sýrii sekulární vládu Bašára Asada před zničením. Hizballáh má moderní zbraně (i když ne na té úrovni jako Izrael), ale zejména má v bojích v Sýrii zocelenou a zkušenou armádu. Ta se může vyrovnat bojeschopností té izraelské. V roce 2006 Izrael při vojenském střetu s Hizballáhem, neukončil válku poprvé ve střetnutí s Araby vojenským vítězstvím.
Na současné střetnutí s Hizballáhem a jeho spojenci se Izrael dlouho a velmi sofistikovaně připravoval. Rozhodl se zaútočit několikastupňově na velitelské struktury Hizballáhu, a to likvidací jeho vůdců, jeho nejvyššího velení. Ale prostřednictvím atentátů do pagerů a mobilů vložených výbušnin eliminoval i určitou část středních velitelských kádrů hnutí. Po tomto ochromení velitelských kádrů Hizballáhu dochází k pozemní operaci izraelské armády. Je otázkou, zda a jak likvidace velitelských kádrů snížila bojeschopnost Hizballáhu v nastávající válce. Myslím si, že místo Nasralláha v čele Hizballáhu se objeví mladší, dynamičtější a možná i rafinovanější protivník Izraele. Z logiky věci bude Izrael chtít zajistit nejen bezpečnou jižní hranici (Gaza), ale také bezpečnou severní hranici vytlačením Hizballáhu za řeku Lítání asi 30 km od hranic Izraele.
Je otázka, zda izraelský premiér Netanjahu bude pokračovat v útocích také na dalších frontách. Zejména v Sýrii, která může být mostem, po němž bude docházet k přesunům šíitských milic z Iráku a Íránu k izraelské hranici. Netanjahu by ovšem neměl přehlížet skutečnost, že v poslední době dochází k rychlému sbližování vedoucích činitelů Turecka a Sýrie. Turecko je přítomno vojensky v severní Sýrii. A zatím tam ovládá oblasti obývané Kurdy. A na severozápadě Sýrie drží pod kontrolou enklávu posledních džihádistických bojovníků proti sekulárnímu režimu Bašára Asáda. Dá se tedy říci, že tito zbylí džihádisté přežívají v jedné syrské provincii, aniž by mohli významněji ovlivnit dění v Sýrii.
V tomto týdnu došlo k poměrně masivnímu útoku Íránu prostřednictvím raket již technicky vyspělejších a brizantnějších nežli byly ty, které Íránci použili k demonstrativnímu útoku na Izrael v dubnu. Podle vyjádření íránských činitelů byly cílem útoku vojenská zařízení Izraele. Tedy letiště, základny apod. Nyní bude následovat izraelská odveta. A teď jde jen o to, jakým způsobem bude koncipována a kalibrována. Pokud bude útok Izraelců zaměřen na vojenská zařízení v Íránu, bude to možné pochopit a jistě i zdůvodnit. Pokud to bude útok na íránská jaderná zařízení nebo na íránské ropné rafinerie, bude to znamenat v podstatě roztočení spirály konfliktu do dimenzí, jejichž konce lze těžko dohlédnout.
Přitom na obou stranách konfliktu, tedy v Izraeli a v Íránu, jsou nesporně síly, které si vojenský střet obou zemí přejí. Pokud by např. ze všech stran (z Gazy, jižního Libanonu, Jemenu i z Íránu) létaly v jednom okamžiku rakety na Izrael ve větším množství. Třeba v řádu tisíce či dvou, protiraketový systém Izraele by byl zahlcen. Íránci mohou také dojít k názoru, že přesunou, pokud se Izrael pustí do regulérní války na jihu Libanonu či se Sýrií, na území Sýrie a jižního Libanonu své Národní gardy a spřátelené proíránské šiítské milice z Íráku.
A pak už bychom tu měli konflikt monumentálních rozměrů a je otázka, co na to Turecko. Řešení konfliktu na Středním východě, podle mého názoru, nemohou přinést jakkoliv dobře sofistikovaně řízené válečné operace, ale jen a jen mírová jednání. A prvním východiskem. mírového jednání je příměří.
Česká diplomacie znemožnila v tomto týdnu vydání společné rezoluce Evropské unie, vyzývající ke klidu zbraní mezi Izraelem a hnutím Hizballáh. Nevím, jestli je toto zrovna v českém národním zájmu. Pokud se konflikt rozšíří a eskaluje např. útokem na ropné rafinerie Íránu, okamžitě to poznáme i my, neboť se rychle zvýší cena benzínu a nafty do aut.
Spojené státy jsou před prezidentskými volbami, tedy ve velmi politicky citlivém období. Vydávají obrovské sumy peněz a množství zbraní na Ukrajinu. Je otázkou, zda si mohou dovolit podporovat současně dva postupně eskalující konflikty. Tedy ten na Ukrajině i ten na Středním východě. A pokud by Izrael nebyl se svými nepřáteli na své severní hranici hotov rychle – což lze důvodně předpokládat – tak by zabředl do opotřebovávací války. Zkrátka, bude to pro USA další fronta či fronty, které budou muset pečlivě sledovat a také zásobovat Izrael zbraněmi, materiálem, financemi. A samozřejmě, zajistit mu politické krytí především v Radě bezpečnosti OSN.
Zkrátka, svět je v pohybu a Západ už není jediným jeho hybatelem….
