Článek
Dovětek k jednání s Kateřinou Konečnou
Pro ty, kteří nesledovali neslavný konec jednání o možné předvolební spolupráci mezi ČSSD na jedné straně, resp. KSČM a STAČILO! 16.ledna na straně druhé jenom stručně zopakuji, že jsem v úvodu jednání seznámil za ČSSD protistranu se dvěma zásadními body:
1. Programové rozdíly mezi programem ČSSD a STAČILO!, vidíme jen v nuancích, tedy jako nevýznamné.
2. Pokud jde o složení volebních kandidátek, neklade ČSSD žádné předběžné podmínky a nechává sestavu kandidátek plně v rukou STAČILO! a předpokládá jen soudnost jeho předáků.
Nemá smysl vracet se ke všem peripetiím jednání. Tak snad jen to, že v závěru jednání vstal nový Národně-frontovní bojovník z řad ČSNS, její předseda Klusáček, aby sdělil po hodině jednání přítomným, že podle usnesení předsednictva této strany zhruba s 15 členy si tato nepřeje vstup ČSSD do STAČILO!
Nejsme dnešní, a proto jsme ihned pochopili, odkud vítr vane. Samozřejmě, politická nula, jako je Klusáček, by se neodvážila přijít s tak zásadním požadavkem, aniž by to neměla dopředu domluveno s vládkyní STAČILO! Konečnou. Prostě, předsedkyně KSČM Konečná, nechce spolupracovat s jednou z nekomunistických socialistických stran – ČSSD.
Proč?
Tady už se neopírám o záznam z jednání, ale o svou analýzu a o názory a postřehy desítek lidí, kteří mě za poslední týden volali nebo se kterými jsem mluvil.
Kateřina Konečná se prostě bojí konkurence. Pokud by vedle ní měla být na kandidátce skutečná osobnost a tou bývalý premiér prostě je, necítila by se komfortně. Prostě, nejde jí o nějaké duální lídrovství společenství STAČILO!, byť toto ČSSD na jednání dne 16.1. vůbec nepožadovala,
Každý jsme determinováni prostředím, ve kterém jsme vyrůstali. Víme všichni, v jaké rodině Kateřina Konečná vyrůstala a samozřejmě tak jako její rodina je i ona vnitřně prostoupená nedůvěrou vůči reformním socialistům (pokud to ovšem nejsou nuly typu Klusáčka). Jednání Konečné je velice odlišné od zkušeností z jednání, které jsme učinili, při sestavě koaličních kandidátek STAČILO! v krajích. Komunističtí funkcionáři v krajích byli moudří, a tak v sedmi krajích jsme před krajskými volbami ustavili koalice, které byli ve volbách nakonec všechny úspěšné. Bereme to jako společný volební úspěch. Předsedkyně Konečná se tváři, jakoby to neviděla.
Prostě K. Konečná není vhodná osoba k tomu, aby byla „sjednotitelem levice“. Táhne sebou mentální zátěž z minulosti, je žárlivá na potenciální úspěchy jiných a vůči skutečným osobnostem. Přitom přeceňuje, politickou pozici STAČILO!. Toto společenství se pohybuje v posledních průzkumech veřejného mínění někde kolem 5%. Někdy více, někdy méně, tzn., že reálně je někde kolem 4%.
Příliš veřejnosti známé osobnosti, jako je např. J. Bobošíková, anebo téměř neznámé osobnosti, jako je P. Drulák kandidátky STAČILO!, k vítězným laurám nepřivedou.
A co je vlastně nejnebezpečnější pro levici jako celek. Pravidla (či jak to nazvat) STAČILO! jsou vlastně sestavena jako pravidla koaličního uskupení. Pokud jedna ze stran, které tvoří tuto quazikoalici může vetovat příchod jiné strany do tohoto společenství na základě písemné dohody, kterou spolu tři politické strany uzavřely, jedná toto společenství jako koalice.
Když něco vypadá jako kachna, kváká to jako kachna, tak je to kachna. Tento příměr rád používal můj zvěčnělý přítel a předchůdce v čele ČSSD Jiří Horák. Ergo kladívko, pokud si političtí protivníci z pravice udělají analýzu zakládajících dokumentů STAČILO!, mohou celou věc hravě posunout k soudu, jako žalobu proti manipulaci s volbami. Jednoduše řečeno: třem subjektům jde o to, vyhnout se tomu, aby přiznaly, že jsou koalicí. A pak by ke vstupu do sněmovny potřebovaly jiná procenta hlasů, nežli je hranice 5%. Tedy 8 nebo i více procent. To je ovšem, s ohledem na dosavadní vývoj preferencí, chimérická představa.
