Článek
Poprvé jsem se s ním setkal v létě roku 1990, když jsme s tehdejším předsedou ČSSD Jiřím Horákem a šéfredaktorem Práva lidu (který byl po 20 let v exilu také úzce spjat s Vídní), Přemyslem Janýrem, přijeli na pohřeb nejvýznamnějšího poválečného spolkového kancléře Rakouska, Bruna Kreiskiho. A pak jsem se s ním mnohokrát setkával, především když jsem byl členem pražského zastupitelstva v letech 1990 – 2005 a členem městské rady a náměstkem primátora v letech 1998-2004. Bylo to mnoho setkání a Edi, mi vícekrát zorganizoval několikadenní studijní pobyty na vídeňské radnici a v jejích organizacích. Snažil jsem se přijímat zkušenosti, které za desítky let svobodného vývoje města Vídně po roce 1945 získali vynikající komunální politici tohoto města, což byli a jsou především vídeňští sociální demokraté. Měl jsem možnost se seznámit s unikátními znalostmi vídeňské politické reprezentace prakticky ve všech oblastech života města. Od rozpočtové politiky, přes řízení cestovního ruchu a jeho marketingu, až po životní prostředí a třeba také vídeňskou hromadnou dopravu či bytovou politiku.
Edi, vedl organizaci, společnost Compress, která byla úzce spjata s vídeňskou radnicí. Byl komerčním radou na radnici. Compress byl vlastně jakýmsi ministerstvem zahraničních věcí města Vídně a kromě jiných měst měl kancelář na Malé Straně v Praze. Díky Compressu bylo možné prohlubovat a utužovat vztahy mezi Vídní a Prahou. Podobné kanceláře měl Compress v osmi dalších středo- a východoevropských městech, které byly partnerskými městy Vídně.
Compress zajišťoval publikační a vydavatelskou činnost pro vídeňskou radnici a organizace města Vídně.
Edi, byl člověk mnohostranných zájmů a přitom lidský, vlídný a milý. Samozřejmě, že zvláštní význam v jeho činnosti měly také zahraniční vztahy a řekl bych, že jeho „specializací“ byly vztahy s Českem a městem Prahou a četnými politiky na celostátní úrovni i na úrovni pražské komunální politiky. Edi, byl angažován ve vídeňské sociální demokracii po desítky let, ale nebyl nikdy doktrinářský a dokázal navazovat četné kontakty i s politiky z jiných českých politických stran nežli byla sociální demokracie. Udržoval po léta přátelský vztah např. s Václavem Klausem a jeho rodinou.
Nechci být ani po letech indiskrétní, ale musím říci, že mi pomáhal v řadě volebních kampaní, které jsem vedl počínaje rokem 1994. Měli jsme spolu přátelský vztah, i když v posledních letech jsme se příliš nestýkali a nevídali. Také proto, že jsem po odchodu z čela ČSSD v roce 2010 již neměl tak časté cesty do Vídně. Naposled jsem s Edim mluvil vloni na podzim, kdy jsme se krátce zastavili s manželkou ve Vídni, ve Státní opeře. Mluvil jsem s ním telefonicky, chtěl jsem ho pozvat na oběd, ale Edi už nebyl zrovna v takové formě, že by toto mé pozvání mohl přijmout.
Velmi mnoho vykonal ve prospěch českého školství ve Vídni. Byl sponzorem jak mateřské, tak základní české školy i českého lycea. Žáci a studenti z této české školy jsou nyní nadějí, že budou mluvit česky nejen oni, ale také jejich děti. A že přijdou do praktického života bilingvní. Samozřejmě, že na škole jsou vyučovány ještě další cizí jazyky, nejen čeština a němčina.
Edi byl aktivní ve spolku Komenský, který de facto organizuje práci české školy ve Vídni.
Nedávno jsem na něj vzpomínal v jednom ze svých článků u příležitosti výročí justiční vraždy Milady Horákové, na jejíž pomník na mou prosbu přispěl v roce 2009 nemalou částkou, bez které by nebylo možné tento pomník dokončit. Byl to zkrátka štědrý muž, altruista a český patriot. A také přesvědčený socialista. Proto jsme k sobě měli nejen názorově, ale i jinak blízko.
Když měl Edi náladu, vyprávěl a já jsem rád poslouchal jeho historky ze „starých časů“. Např. z doby, která byla pro českou menšinu ve Vídni velmi obtížná. Mám na mysli dobu po připojení Rakouska k Velkoněmecké říši v březnu 1938. Slyšel jsem od Ediho, kolik Čechů se vzdalo svého češství během sedmi let nacistické éry prostě proto, že např. ve veřejné službě, což byly i podniky města Vídně, mohli pracovat jenom Němci. A tak se česká menšina v éře nacistů rozplývala, jako sníh na slunci.
Rodiče E. Haranta měli prosperující obchod s potravinářským zbožím a byli tak nezávislí na politických vlivech.
Edi mi také řekl, že jeho rodiče i on chtěli přesídlit do Čech i se svým obchodem a měli už i vyhlédnuté místo pro toto podnikání v pražském Podolí. Naštěstí se nakládka zboží do vagónu zdržela, a když přišel do toho komunistický puč v únoru 1948, zůstala rodina E. Haranta prozíravě ve Vídni.
Eduard Harant prožil dlouhý, úspěšný a produktivní život. Jsem rád, že jsem se měl s ním možnost vlastně dvě desítky let poměrně intenzívně setkávat. Bez jeho pomoci bych řadu věcí zj. v odborně-politické oblasti nedokázal. Jsem rád, že jsem ho poznal a jeho prostřednictvím také město Vídeň, které je už několik sezón považováno za nejlepší město pro život. A jsem rád, že jsem se nemýlil v pohledu na schopnost sociálně demokratické politické reprezentace města Vídně, ke které E. Harant také patřil, řídit život města správným směrem.
Často se používá klišé, když někdo odejde ze života, že se jedná o nenahraditelného člověka, v případě Ediho to plně platí.
V roce 2014 obdržel za svůj přínos k upevňování česko-rakouských vztahů z rukou prezidenta Zemana Řád T.G.Masaryka.
Čest jeho památce!
