Článek
Mezi tím byly ještě prohrané sněmovní volby v roce 2017, na nichž se ještě podepsal Bohuslav Sobotka se sedmiprocentním volebním výsledkem. A již v roce 2019 nezískala strana ani alespoň 5 % hlasů voličů a tudíž žádný mandát při volbách do Evropského parlamentu. Prostě debakl na debakl. Zatím posledním debaklem byly krajské volby, kdy strana proklouzla zadním vchodem do 4 krajských zastupitelstev. Přičemž se svou značkou SOCDEM byla úspěšná pouze v jediném kraji, na Vysočině. Evropské volby letos v červnu, v nichž byl lídrem kandidátky Lubomír Zaorálek, skončily ponižujícím „ziskem“ 1,9% hlasů voličů.
Nyní jeden z architektů sobotkovské politiky, jejímž byl Michal Šmarda jenom trapným vykonavatelem, Jiří Dienstbier, chce kandidovat na předsedu této strany. Budou jej podporovat známí fešáci a straničtí kmotři Poche a Štefan. Tito lidé, zatím zvládali sjezdovou hlasovací mašinérii v krajích. A již na posledním sjezdu, který tak trochu a vzdáleně připomínal sjezd strany, kde o předsednictví bojovala Jana Maláčová s Michalem Šmardou, podpořili straničtí bafuňáři masivně neschopného Šmardu.
Co na tom, že je neschopný, ale je náš, přesně takový přístup zvolili. A stejný přístup chtějí zvolit i nyní. Je otázkou, zda ještě mají straničtí kmotři v SOCDEM takový vliv, když už tolikrát jejich političtí favoriti, které prosadili do předsednické funkce a do dalších funkcí, ve vedení strany selhali a přivedli stranu do propasti.
Jiří Dienstbier vystupuje v sociálně politických otázkách jako sociální liberál a nikoliv jako socialista. On nikdy ani socialistou nebyl. Kdysi, podobně jako Poche, působil v mládeži zkrachovalého Občanského hnutí a později ve Svobodných demokratech, a když jim voliči vypustili rybník, přesunul se se svými liberálními vizemi do sociální demokracie. Stal se kritikem všech, kdo chtěli mít sociální demokracii silnou, nezávislou a pracující v národním zájmu. Ať už to byl Miloš Zeman, anebo v pozdějších letech i já.
Po svém zvěčnělém otci, jehož je jen trapným odvarem, zdědil Dienstbier z nostalgie mandát senátora na Kladně. Byl chvíli Sobotkovým ministrem a proslul velkým porozuměním pro migraci z Asie a Afriky. Byl jedním z těch, kteří rozostřili pohled veřejnosti na sociální demokracii, která ještě za mé éry hájila zájmy zaměstnanců, důchodců, prostě pracujících. A z jeho okruhu začaly přicházet nesmysly tzv. lidskoprávního charakteru. Ne, že by se sociální demokracie neměla zabývat problematikou LGBT komunity, anebo inkluze ve školách. To jsou jistě významné otázky, kterým je třeba se věnovat, ale nemohou být hlavním tématem politiky sociální demokracie.
Názory Jiřího Dienstbiera na válku na Ukrajině jsou prakticky identické s názory americké vládní administrativy. Je to až podezřelé, s jakou vehemencí americké zájmy J. Dienstbier prosazuje. Je potřeba říci, že má americké občanství, což mně třeba u Jiřího Horáka blahé paměti vůbec nevadilo. Ale domnívám se, že J. Dienstbier patří k loutkám podobně jako Poche, kteří prosazují spíše americké nežli české národní zájmy.
Dienstbierovy momentální, předsjezdové představy o předvolební spolupráci se Zelenými a pidistranou Budoucnost, jsou pro Dienstbiera příznačné. V zahraniční politické oblasti mají J. Dienstbier a tyto dvě strany prakticky stejné názory jako vládní koalice. Ale levicový volič není rusofobní a není ani amerikanofilský.
Prostě J. Dienstbier, kterého bude prosazovat na sjezdu SOCDEM ta nejzkompromitovanější část stranických bafuňářů, je slepým střevem SOCDEM. U něj si umím představit zintenzivnění spolupráce s panem Bartou, známým „modernizátorem“ politiky současné SOCDEM, který lídry SOCDEM dostává poměrně úspěšně, někdy i díky cinknutým průzkumům veřejného mínění do předvolebních debat v televizích. A je zajímavé, že čím více se tam reprezentanti SOCDEM objevují, tím rychlejší byl pád volební podpory této strany.
