Článek
Mezinárodní den památky obětí holocaustu
27. ledna 1945 osvobodily jednotky Sovětské armády největší vyhlazovací koncentrační tábor Německé říše, Auschwitz – Osvětim. V tomto táboře byl zlikvidován „průmyslovým způsobem“ jeden milion Židů a sto tisíc dalších obětí.
Válka, kterou zahájilo Německo 1. září 1939, měla na území střední a východní Evropy, v první etapě v Polsku, charakter vyhlazovací války. Vyhlazovací války prvořadě proti Židům, Romům, ale také proti slovanskému obyvatelstvu střední a východní Evropy.
Prakticky od počátku Hitlerovy vlády v Německu v roce 1933 byly nejen velmi rychle zlikvidovány kulisy demokracie, které zbyly po Výmarské republice. Ale byl také rychle zahájen teror proti komunistům, socialistům, odborářům a postupně také proti Židům. Byl to tedy teror jednak politický, který měl za cíl zlikvidovat německou opozici, ale také teror postavený na téměř středověké premise rasové nenávisti. V Německu počátkem Třetí říše žilo zhruba 600 tisíc Židů. Z nich 160 tisíc žilo v hlavním městě Berlíně.
Díky „přirozenému výběru“, který u židovského obyvatelstva probíhal po desítky generací, jež bylo nuceno žít po vyhnání z historické Palestiny Římany v diaspoře, přežili ti nejschopnější a nejtalentovanější. A svůj talent dokázali Židé jak v Německu, tak zejména v Rakousko-Uhersku či ve Velké Británii i jinde uplatnit od okamžiku svého zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem. Mnoho Židů se stalo bohatými a úspěšnými podnikateli, vynikali ve vědecké oblasti, ve svobodných povoláních, počínaje medicínou, přes advokacii aj. obory. Prostě tvořili z velké části přirozenou intelektuální elitu v řadě evropských zemí, včetně Německé říše. Ve Vilémovském Německu byli rovnoprávnými občany, byť ve společnosti doutnal latentní antisemitismus, živený právě velkou společenskou úspěšností Židů. Tisíce německých Židů bojovaly za svou zem v První světové válce a mnoho z nich získalo vysoká vojenská vyznamenání za statečnost. Po Versaillské mírové smlouvě němečtí nacionalisté, včetně postupně sílící Hitlerovy nacistické strany, obviňovali zejména socialisty a Židy z prohry Německa v 1. světové válce. Bylo to v rozporu s historickými fakty, ale stokrát opakovaná lež se stala postupně pravdou. Nacistický režim po roce 1933 a zejména po úmrtí říšského prezidenta Hindenburga v roce 1934 začal postupně zavádět protižidovské zákony. Tyto zákony byly protihumánní a zrůdné a vlastně učinily z německých Židů občany druhé kategorie. Připravili je postupně o důstojnost, majetek, možnost zaměstnání, možnost uplatnit se ve svém povolání.
Ve 30. letech však nacisté rozvíjeli vcelku komickou myšlenku vysídlení Židů na Madagaskar. Veškeré zábrany však nacisté ztratili poté, když obsadili po polsko-německé válce západ předválečného polského státu. V Polsku v roce 1939 žilo na 3 miliony Židů. Velkou část z nich tvořili neasimilovaní Židé a v polské společnosti se projevoval, zejména na polské pravici, silný antisemitismus. Nicméně teroristický režim, který zavedli po okupaci Polska němečtí nacisté, byl něco jiného. Nacisté zahájili likvidaci polské intelektuální elity a také teror vůči Židům, který v krátké době nabyl rozměrů genocidy. Polští Židé byly bezskrupulózně vražděni a byli zaháněni do ghett v řadě polských měst. V těchto ghettech panovaly nelidské poměry, které vedly k úmrtí desetitisíců Židů.
Nový rozměr ovšem dostala genocida Židů po napadení Sovětského svazu v červnu 1941. Do rukou nacistů se dostaly nejméně 2 miliony sovětských Židů, kteří byli postupně a naprosto brutálně zlikvidováni. A to často za účasti militantních antisemitů vyzbrojených Němci v Pobaltí, na Ukrajině a také v oblastech ovládaných rumunskou správou v oblasti Moldavska, Oděsy a jižní Ukrajiny. „Průmyslový rozměr“ dostalo vraždění židovského obyvatelstva až po konferenci nacistických špiček 20. ledna 1942 ve vile u jezera Wannsee. Klíčovou roli na této konferenci sehrál R. Heydrich, jehož za pár měsíců sprovodil ze světa v Praze naprosto zaslouženě atentát čs. vojáků z výsadku Anthropoid. Nicméně Heydrichovi a dalším nacistickým zločincům se podařilo nastartovat systém likvidace lidí s využitím moderních technologií, který umožňoval usmrcování až desítek tisíc lidí denně v plynových komorách cyklonem B. A odstraňováním jejich těl v krematoriích, vybudovanými snaživými německými firmami. Takto jen v Osvětimi byl zlikvidován 1 milion Židů z celé Evropy. Pouze horthyovské Maďarsko se snažilo, až do pádu svého vládce admirála Horthyho, uchránit 400 tisíc svých židovských obyvatel. Je potřeba říci, že Židé ovládali významnou část maďarského průmyslu a např. ze strojírenských továren, vlastněných jednou židovskou podnikatelskou skupinou vycházely vysoce kvalitní motory pro německá letadla Messerschmitt. Po pádu Horthyho začali maďarští fašisté s fyzickou likvidací židovského obyvatelstva. Velká část maďarských Židů skončila v Osvětimi.
Jisté ochrany se dostalo od své vlády také bulharským Židům a po větší část Mussoliniho diktatury, prakticky až do jejího pádu v roce 1943 a kapitulaci Itálie, nebyly protižidovské zákony uplatňovány v plné míře ani v Itálii. Až po vzniku Mussoliniho tzv. Italské sociální republiky se sídlem v Saló, byli italští Židé hozeni německým nacistům v plen.
Zvláštní kapitolou je likvidace slovenského židovského obyvatelstva. Při přečtení rasistických, antisemitských výroků katolického kněze, prezidenta Slovenského štátu, Tisa, tuhne krev v žilách. Slovenští klerofašisté zaplatili Německu za likvidaci „svých“, tedy slovenských Židů nemalou sumu říšských marek a zmocnili se jejich majetku, který byl rozchvácen exponenty Hlinkovy strany.
Mohl bych popisovat peripetie likvidace evropských Židů nacisty v jednotlivých zemích velmi podrobně, ale myslím, že těchto pár ukázek je dostačujících. Výsledkem holocaustu bylo 6 milionů mrtvých Evropanů židovského původu, kteří zahynuli za brutálních, nesmírně krutých a lidskému rozumu se příčících okolností.
Také pro Sovětskou armádu bylo objevení Osvětimského tábora smrti neuvěřitelným zjevením. Tak jako později pro Američany, když se objevili např. v koncentračním táboře Dachau. Hrůzy, o nichž se tušilo, že se dějí v koncentračních táborech, najednou byly zdokumentovány a předloženy dosud nevěřící světové veřejnosti.
Genocida slovanského obyvatelstva
Válka na východě Evropy, tedy na Ukrajině a v Rusku, byla válkou ideologickou a z německé strany také rasovou. Dnes se prakticky nemluví, při vší úctě k obětem z řad evropských Židů, o obětech z řad slovanského obyvatelstva střední, východní a jižní Evropy. V průběhu 2. světové války zahynulo 27 milionů sovětských občanů, z toho 10 milionů vojáků (velká část z nich zahynula hladem a krutým zacházením v německých zajateckých táborech) a „zbytek“ tvořilo civilní obyvatelstvo, převážně slovanského původu. Představy nacistů, počínaje Hitlerem vyjádřené v jeho „díle“ Mein Kampf, byly zbavit východní Evropu několika desítek milionů Slovanů a na takto uvolněná území umístit německé kolonisty. Sice úplně nechápu, kde by Němci tyto kolonisty vzali v řádech milionů lidí. Ale takový byl záměr Hitlera a realizátorů rasové války ve východní Evropě, především Himmlera a Rosenberga. Velké počty obyvatel ztratilo v průběhu války v důsledku neuvěřitelně krutého teroristického režimu nacistů Polsko. Zřejmě více než desetinu obyvatel ztratila Jugoslávie. V důsledku neuvěřitelně tvrdé nacistické okupace a také díky nacistickým přisluhovačům z řad chorvatských Ustašovců.
Genocidní program byl konec konců připraven i pro české obyvatelstvo. A v době svého „protektorování“ s ním seznámil nacistické špičky v tzv. Protektorátu Čechy a Morava, zlořečený E. Heydrich, jako nejvyšší představitel nacistické moci v naší zemi. Češi měli být zčásti asimilováni. Intelektuální elita a lidé bránící se aktivně asimilaci měli být zlikvidováni a zbytek vyvezen na Sibiř. To byla představa nacistů o budoucnosti českého národa, pokud by ve válce zvítězili.
Závěr:
Je dobře, že se připomíná po osmdesáti letech osvobození prvního velkého likvidačního koncentračního tábora Sovětskou armádou 27.ledna 1945, Den památky obětí holocaustu.
Ale stejně tak by se měly připomínat miliony obětí z řad civilního obyvatelstva slovanského původu ve východní, střední a jižní Evropě. Tedy Rusů, Ukrajinců, Poláků, Čechů a Jihoslovanů ad. národů.
Při příležitosti uctění památky milionů umučených Židů je potřeba ale také připomenout současnou politiku Izraelského státu, která je vnímána mezinárodně velmi kontroverzně. Obrázky zcela zničené Gazy, podle objektivních britských zdrojů až 70 tisíc mrtvých civilních obyvatel tohoto území, jsou špatnou vizitkou současného vedení Izraelského státu. Jen tak mimochodem, před dvěma týdny zveřejnilo OSN počty civilních obětí války na Ukrajině. Bylo jich napočteno 12 300. Obě dvě tato čísla jsou strašlivá, představují zmařené lidské životy. Bohužel ta čísla desítek tisíc civilních obětí v Gaze budou dlouhá léta skvrnou na pověsti státu Izrael.
