Článek
Kromě hezkého a čtivého úvodu dopisu, kde autor rekapituluje v kostce historii sociální demokracie a její úlohu v české společnosti od počátku její existence před 147 lety, zvolna přechází do osobní roviny.
Rouček připomíná také některé své životní peripetie, jako např. to, že po emigraci z Československa mohl „v době kancléřství sociálního demokrata B. Kreiskyho v Rakousku, …coby nemajetný uprchlík…žít svůj životní sen: jít, jako úplně první Rouček z rodu na univerzitu…“
V obnovené ČSSD se Rouček, po návratu z exilu stal postupně – jak to v kostce rekapituluje – nejprve mluvčím strany (1997), poté mluvčím vlády, poslancem parlamentu českého a později i evropského.
L. Zaorálkovi vyčítá Rouček, že prý to bylo jeho dílo, když jej v roce 2014 ČSSD na kandidátce do Evropského parlamentu (EP) zařadila na nevolitelné deváté místo. A pak sebevědomě píše: „strana se tak sama vzdala možnosti ovlivňovat dění v Evropě…“ Prý vše, co v Evropském parlamentu pro ČSSD deset let budoval, přišlo vniveč. Pak si ve svém dopise fouká na vlastní bebí a mluví cosi o podrazech, které do té doby nikdy nezažil, o malosti, závisti, kariérismu, kmotrovství, klientelismu a korupci. V zásadě je to smutné čtení, a pobavilo mne zejména, že tím, že se po deseti letech svého téměř neviditelného působení v EP ve volbách do EP v roce 2014 již nestal europoslancem, přišel prý on i ČSSD o možnost, aby se L. Rouček „stal předsedou evropské sociální demokracie.“
Skutečně si nemyslím, že by na tuto čelnou pozici byl L. Rouček tím pravým. Proč? Je to jednoduché, nemá na to.
Konec konců v roce 2009 se poté, co ČSSD pod mým vedením dosáhla ve volbách do EP historického úspěchu, když získala 7 mandátů oproti dvěma, které získala pět let předtím (v roce 2004 vykázala pouhopouhých 8,8 % hlasů voličů).
Po volbách do EP v roce 2009 ČSSD měla díky svým (tehdy) vynikajícím volebním výsledkům mimořádně silnou pozici ve Straně evropských socialistů. Vlastně žádná jiná soc. dem. strana ve volbách do EP v roce 2009 nedosáhla oproti předchozím volbám nárůstu o 5 mandátů. Proto jsem nárokoval u vedení Evropských socialistů, aby ČSSD měla pozici místopředsedy EP. Bohužel, Jiří Havel, lídr kandidátky do EP nebyl ochoten se natrvalo usídlit v Bruselu coby místopředseda EP. Chtěl zůstat na Karlově univerzitě. Proto se z božího dopuštění stal L. Rouček místopředsedou EP. Sledoval jsem pozorně Liborovy výstupy v EP v následujících pěti letech, kdy mohl „ovlivňovat evropskou politiku“, jak sám říká. Neudělal nic, nebo jen málo.
Současnému vedení SocDem vyčítá Rouček v zásadě tři věci:
1. že chce spolupracovat úzce s A. Babišem. No, pokud se SocDem dostane do příští sněmovny, bylo by to nanejvýš žádoucí. Nebo by snad L. Rouček chtěl, aby SocDem spolupracovala po volbách s pravicí? Tak daleko by jistě ani on ve své nenávisti k A. Babišovi nezašel.
2. Vyčítá vedení SocDem, tedy jmenovitě J. Maláčové a L. Zaorálkovi, že nehoří nadšením pro zvyšování vojenských výdajů. Já dodám, že podobně jako já dobře vědí, že by to bylo na úkor výdajů v oblasti zdravotnictví, bydlení, školství, důchodů atd. A že prý všechny soc.dem. strany Evropy „uznávají, že pod vlivem ruské agrese na Ukrajině a změněného geopolitického prostředí po nástupu prezidenta Trumpa, je nutno věnovat více prostředků na naši společnou obranu“.
Já bych jenom dodal, že země EU plus Velká Británie mají, pokud jde o těžké zbraně, zhruba tří až čtyřnásobně větší válečný arzenál, nežli Rusko. A stejně tak je to s financemi, které vydávají na svou obranu, jež násobně předčí vojenské výdaje vydávané každoročně Ruskem.
3. Vyčítá vedení SocDem, že jednalo o předvolební spolupráci, s koalicí Stačilo!. A vůbec mu nevadí, že toto jednání skončilo pro doktrinářský přístup vedení Stačilo! a K. Konečné vůči sociální demokracii, neúspěšně. Bohužel, K. Konečná má prostě jiné představy o spolupráci na levici, nežli má SocDem, ČSSD i další, menší levicové strany. Když spolupráce s komunisty nenastala, nevím, proč Rouček vedení SocDem tento pokus o spolupráci vyčítá.
Shrňme to. Rouček už dávno žije někde jinde, nežli běžní voliči levice. Ti ve své většině nepatří do nějakého levicového intelektuálního diskusního klubu elitářů a progresivistů, ale žijí své životy v životních podmínkách, které se jim mění za současné vlády jen a jen k horšímu. Levicoví voliči nejsou ani rusofobní, ani netouží po válce v naší blízkosti, ani po zvyšování válečných výdajů a zvyšování napětí v Evropě. Chtějí slušně a v klidu žít. L.Roučka ale potřeby obyčejných lidí nezajímají…