Článek
Nevím, proč si K. Hvížďala ve svém posledním článku vlastně přeje, aby se Rakousko stalo členskou zemí NATO? A to všechno v situaci, kdy za týden už může svět vypadat po aljašských jednáních Trump – Putin poněkud jinak. Když věci na Aljašce půjdou dobře a další, následná jednání mezi oběma velmocemi budou pokračovat v duchu Aljašky, tedy v duchu jednání o vzájemné spolupráci především v hospodářské oblasti, jsou úvahy o členství Rakouska v NATO nesmyslné. Konec konců by pak byl anachronismem také válečný plán NATO, který by ukládal všem členským zemím této organizace čerpat finanční prostředky na armádní účely až do výše 5 % vytvořeného HDP.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na debatu, kterou jsme vedli v roce 1990 ve vedení tehdejší ČSSD, jejímž předsedou byl český a americký občan (a můj osobní přítel) Jiří Horák, s šéfredaktorem Práva lidu, vynikajícím novinářem Přemyslem Janýrem a mou osobou. Já jsem tehdy zastával funkci ústředního tajemníka ČSSD.
Přemysl Janýr byl vlastně ze všech čs. exulantů, kteří byli nuceni odejít z Československa z politických důvodů v letech 1948 až 1989 v politice hostitelské země nejúspěšnější, tedy pokud jde o jeho kariéru v sociálně demokratické straně v jeho druhé vlasti. Druhou vlastí Přemysla Janýra (konečně, také mého osobního přítele) bylo Rakousko. Pracoval léta na spolkovém kancléřství a byl jedním z nejbližších spolupracovníků nejúspěšnějšího rakouského kancléře všech dob Bruna Kreiskeho. Je pravda, že se v podmínkách Rakouské socialistické strany ( z té se až později stala sociální demokracie) setkával s velkou žárlivostí mnoha svých kolegů, zj. z řad českých exulantů, kteří tento osobní úspěch neuměli pochopit.
Faktem je, že v diskusi, kterou jsme tehdy vedli ve třech, jsme hovořili o možném neutrálním statutu Československa (bylo to ještě před rozdělením republiky), Přemysl snesl mnoho argumentů právě z rakouské politické a hospodářské praxe, proč bychom i v Československu měli být neutrální. Když nic jiného, ušetřili bychom ohromné peníze za armádu.
My jsme s Jiřím Horákem měli na věc názor jiný. Jiří byl tak trošku (spíš hodně) ve střetu zájmů s ohledem na své americké občanství. Já jsem k věci přistupoval jinak, s ohledem na zkušenost naší země se Sovětským svazem a s Varšavskou smlouvou. Dnes bych v mnohém dal za pravdu Přemyslu Janýrovi. Škoda, že tento skvělý muž už 27 let není mezi námi. Byl to moudrý muž neobyčejného rozhledu a celoživotní idealista. Idealista jakého jsem kromě něj v životě nikdy nepoznal.
V dnešním článku v Právu K. Hvížďala píše pod názvem „V Rakousku se opatrně začíná mluvit o členství v NATO“. Jakási ministryně z koaliční vládní strany Neos tento problém otevřela. Ale jak sám Hvížďala připouští, v Rakousku neexistuje ani v parlamentu, ani ve veřejnosti většina, která by toto byla ochotna akceptovat. Zvláště ostře proti se vyjadřuje např. bývalý spolkový prezident Heinz Fischer. Ten by to: „považoval za obrovskou chybu. Status neutrální země je možná větší ochranou než 5 tisíc amerických vojáků na rakouské půdě“. Heinz Fischer vystihl to podstatné ze zahraniční politiky rakouské neangažovanosti, jak ji tvrdou rukou prosazoval někdejší spolkový kancléř Bruno Kreiski a také jeho sociálně demokratičtí kancléřští nástupci.
Zkrátka, Hvížďala se pohybuje ve světě iluzí. Stačí do této bubliny plné iluzí píchnout a ona se rozplyne.
