Indiáni a sladkovodní raci

Na území Severní Ameriky se vyskytují sladkovodní raci náležející k čeledím Astacidae a Cambaridae. Celkem tu dle poslední revize nalezneme 472 druhů, což ze Severní Ameriky činí nejvýznamnější centrum diverzity raků v celosvětovém kontextu (celosvětově bylo popsáno 701 druhů). Největší severoameričtí raci dorůstají délky těla okolo dvaceti centimetrů, většina druhů je ale menší. Jaký vztah k rakům měli původní obyvatelé? Byli pro ně významní z hlediska lovu, nebo je naopak přehlíželi? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v následujícím textu.

V mytologii nenacházejí raci u většiny severoamerických indiánských kmenů většího uplatnění. Stejně jako ostatní drobní živočichové se v legendách objevují pouze jako jakýsi symbol pokory či podřízenosti. Kupříkladu v příbězích lidu Potawatomi z okolí Velkých jezer se rak objevuje jen jako kořist vychytralého mývala. Jelikož se popularita živočichů často odráží právě v mytologii a ústní slovesnosti, zdálo by se, že raci pro indiány nebyli důležití. Nicméně, existují výjimky. Osedžové a Čoktawové vyprávějí příběh o tom, jak byli bobr, ondatra, potáplice a rak vysláni pod vodu, aby našli zem. Jediný rak uspěl a ze dna pradávného oceánu vyzdvihl bahno, ze kterého byla následně zformována souš. Proto tyto kmeny považují raka za sice malého, ale velice odvážného živočicha a uznávají jej jako jedno z totemových zvířat.

Jistý význam raka jako mystického zvířete je tedy alespoň u některých kmenů nepopiratelný, přesto má malou vypovídací hodnotu o reálném využívání raků. Byli loveni jako konzumní živočichové, nebo ne? Například v Evropě se nějakou dobu věřilo, že raci jsou jedovatí. Přemýšleli indiáni podobně? Navíc má račí maso velice nízký obsah tuku a není tedy dobrým zdrojem energie. Na druhou stranu se lovu raků mohou věnovat i děti, ženy a starci, zatímco muži se mohou i nadále soustředit na větší a nebezpečnější kořist. Krunýře korýšů se však velice rychle rozpadají, jejich archeologické nálezy jsou proto velice vzácné, a proto přímý důkaz o dávné konzumaci raků lidmi dlouhou dobu chyběl.

Jasno do celé věci vnesl až výzkum v roce 2004, který vedl Steven R. Kuehn, archeolog z Univerzity Illinois v Urbana-Champaign. Ten se zaměřil na záplavové oblasti řek Mississippi a Illinois, jejichž přírodní bohatství objevili domorodí obyvatelé přibližně před čtyřmi tisíci let. K lovu zvěře a sběru rostlin využívali řek, potoků, tůní, bažin a močálů. O tom, že byli úspěšnými lovci, svědčí četné nálezy rybích kostí a šupin, úlomků lastur mlžů, krunýřů želv, a kostí vodních ptáků a savců v zooarcheologických nálezech z této oblasti. Ačkoliv je zřejmé, že množství a druhové zastoupení vodní fauny v potravě tehdejších lidí během roku značně kolísalo, je jisté, že vodní prostředí bylo vyhledávaným lovištěm. Výzkum proběhl na lokalitě zvané Coon Run v okrese Morgan, ve státě Illinois, kde bylo odkryto sídliště z období pozdního Woodlandu (cca 1-600 n. l.). Celkem zde bylo objeveno 44 tisíc zbytků po zkonzumovaných zvířatech náležejících převážně k vodní fauně, v menší míře pak k lesním a prérijním druhům. K překvapení archeologů bylo nalezeno i 261 úlomků račích krunýřů a klepet. Všechny byly opálené ohněm, což byl zřejmě důvod, proč se zachovaly. Přesné druhové určení nebylo možné provést, přesto některé znaky na klepetech ukazují na raka statného (Faxonius virilis). Odhaduje se, že nalezené fragmenty náležely minimálně 37 jedincům. Doktor Kuehn dále spekuluje o dalším využití raků jako nástrahy při rybolovu, podobně se totiž využívají i v dnešní době, především při lovu sumců, okounků a štik.

Pokud pomineme přímý lov do ruky, byla nejběžnějším způsobem lovu raků metoda zvaná „na proutek“. Vhodný proutek, například vrbový, se na jednom konci nařízl a do vzniklé vidlice se vložil kousek masa, který se pevně přivázal. Nástraha se pak zasunula do ústí račí nory či se zapíchla do dna. Pokud se rak do masa zažral, začal se konec proutku čnící nad hladinu chvět. Při pomalém vytahování proutku se rak masa odmítal pustit a těsně pod hladinou se pak dal jednoduše odchytit. Jak v roce 1860 popsal John Lawson v knize „The history of Carolina“, za použití několika proutků byl šikovný lovec schopen tímto způsobem během chvíle nalovit plný koš raků. K jejich lovu se také používaly otepi rákosových stonků s uvnitř nastraženými kousky lehce opečeného jeleního masa. Otepi se přes noc ponořily na dno potoka či tůně. Ráno se vytáhly a uvnitř uvízlí raci se snadno sesbírali.

Raci tedy prokazatelně tvořili doplněk stravy minimálně některých obyvatel Severní Ameriky a dá se předpokládat, že byli loveni ve větší míře především v době nedostatku jiné kořisti. Nálezy z lokality Coon Run nás mimo jiné přivádějí k zamyšlení, jak snadno můžeme vyvozovat mylné závěry o zvycích a chování nejen indiánů, ale i dalších etnik, právě z důvodu špatně zachovaných organických zbytků některých druhů v archeologických nálezech.

Použitá literatura:

Kuehn, S. R. (2010) Woodland consumption of crayfish in the Illinois River Valley. Illinois Antiquity, 45: 13-14.

Lawson, J. (1860) The history of Carolina. Strother & Marcom, Raleigh, USA.

Patoka, J., Buřič, M., Bláha, M., Kouba, A., Ďuriš, Z. (2024) Korýši rakotvární. Verze 1.1. Česká zemědělská univerzita v Praze, 127 str.

Patoka, J., Buřič, M., Bláha, M., Kouba, A., Ďuriš, Z. (2017) České názvy živočichů VIII. Desetinožci (Decapoda) infrařád rakotvární (Astacidea). Národní muzeum (zoologické oddělení), Praha.

Patoka, J., Kocánová, B., Kalous, L. (2016) Crayfish in Czech cultural space: the longest documented relationship between humans and crayfish in Europe. Knowledge and Management of Aquatic Ecosystems, 417: 5.

Patoka, J., Nývltová-Fišáková, M., Kalous, L., Škrdla, P., Kuča, M. (2014) Earliest evidence for human consumption of crayfish. Crustaceana, 87: 1578-1585.