Víra, uhlí a zmizelá krajina: příběh evangelíků z Haberspirku

Geografické a historické souvislosti

Pro lepší orientaci je důležité si uvědomit některé historické názvy. Zatímco Habartov je dnešní české jméno, Haberspirk je jeho německý ekvivalent. Město se nachází v okrese Sokolov. V souvislosti s farářem Hansem Lehmannem je pak zmíněn „Königsberg“. Abychom předešli záměně s dnešním Kaliningradem, je klíčové zdůraznit, že se jedná o nedaleký Kynšperk nad Ohří (německy Königsberg an der Eger), odkud vikář Lehmann, klíčová postava habartovské komunity, pocházel.

Dále se v textu objevují jména míst spojených s dary pro modlitebnu. Například Oberammergau, městečko v Bavorsku známé svým řezbářstvím, naznačuje umělecký původ darovaného kříže. Zmínka o „Raad“ pak odkazuje na blízkou osadu či důlní kolonii, odkud pocházel horník Johann Kastl, a která je dnes součástí Habartov, známá jako Kluč.

Na podzim roku 1906 se v Habartově začalo projevovat sílící protestantské hnutí. Je pozoruhodné, že k evangelické církvi přestupovali především horníci, což naznačuje silnou sociální základnu nové komunity mezi dělnickou třídou. Již na podzim 1906 byla schválena žádost o povolení výuky evangelického náboženství u Zemské školní rady.

Dne 3. února 1907 uspořádala místní skupina Německo-evangelického svazu pro Východní marku (Deutsch-evangelischen Bund für die Ostmark) velké putovní shromáždění. Zúčastnilo se ho téměř 200 osob z Habartova a okolí. Díky novým konverzím se počet protestantů rychle zvýšil na 60 členů. Následně, 13. dubna 1907, bylo výnosem západní evangelické superintendence A.B. oficiálně schváleno zřízení kazatelské stanice – menší církevní jednotky. A tak se zrodil místní evangelický sbor, který však hledal prostory, kde se bude scházet.

První protestantská bohoslužba se konala 5. května 1907 v sále hostince „Georg Albert“. Radost z vlastního prostoru však netrvala dlouho. Nájemce hostince brzy prostory protestantům odepřel, což naznačuje, že evangelická komunita mohla čelit odporu ze strany úřadů nebo silnější katolické většiny.

Komunita si ale našla cestu dál. Bohoslužby se přesunuly do kuchyně domu č. 35 (prameny uvádějí pouze právě toto označení, údajně to byl hostinec). Tato nová modlitebna byla mimořádně skromná – měla pouhých 16 metrů čtverečních a sbor dokonce seděl na starém kuchyňském sporáku. Vybavení se pořídilo z darů, včetně kříže z krásné řezbářské práce z již zmíněného bavorského Oberammergau. Ačkoli byla tato provizorní modlitebna slavnostně otevřena 6. října 1907, brzy jí hrozilo úřední uzavření, protože byla považována za příliš malou a nevhodnou.

Mezi klíčové osobnosti této rané komunity patřili:

Když už jsme u těch osobností, tak se mezi ně „nechvalně“ zapsal také jistý Johann Kastl, horník, který tehdy dostal pokutu 5 korun za rozdávání pozvánek na bohoslužby, což je jasný příklad napětí a potenciálního úředního odporu vůči šíření protestantismu.

Tato skromná a provizorní modlitebna v Habartově ostře kontrastuje s etablovanějšími evangelickými stavbami v regionu, jako byl například novorománský evangelický kostel Vykupitele, postavený v Kynšperku nad Ohří již v roce 1904. To podtrhuje menšinový a diasporní charakter habartovské evangelické komunity v té době.

Evangelická komunita v Habartově nebyla izolovaná. Byla součástí širší sítě německého protestantského hnutí v českých zemích, které se snažilo posílit protestantismus v německy mluvících oblastech východní Evropy. Spadala pod Západní evangelickou superintendenci A.B. (Augsburského vyznání), která pokrývala západní Čechy a fungovala v letech 1902–1918. Podpora od organizací jako Deutsch-evangelischen Bund für die Ostmark a Gustav-Adolf-Werk byla pro tyto menšinové komunity klíčová, neboť poskytovala finanční, organizační i morální podporu.

V období po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa došlo k hlubokému propojení náboženské a národní identity, zejména v Sudetech. Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, založená v roce 1919, se jasně oddělila od českých evangelíků a byla silně spojena s německou národní identitou. Českobratrská církev evangelická naopak vnímala toto oddělení jako „osvobození“ a mnoho Čechů konvertovalo k ní, aby se vymezili vůči Němcům. Tato náboženská polarizace odrážela a dále prohlubovala narůstající národnostní napětí. Evangelické kostely v Sudetech tak sloužily nejen jako duchovní centra, ale i jako místa posilování německé identity.

Příkladem extrémního národnostního napětí je tzv habartovský incident, který se odehrál v Habartově 13. září 1938. Tato událost, někdy označovaná za první ozbrojenou konfrontaci mezi československými bezpečnostními sbory a sudetskými Němci, ba dokonce za první bitvu druhé světové války, jasně ukazuje, jak se Habartov ocitl v centru předválečných etnických konfliktů. V té době žila v Habartově drtivá většina sudetských Němců (3 135 z 3 342 obyvatel).

Ačkoli přesný osud evangelické modlitebny v Habartově po roce 1907 není v dostupných pramenech přímo popsán, můžeme si udělat představu o jejím pravděpodobném konci z osudu města a dalších církevních staveb.

Habartov se v 19. a 20. století rozvíjel díky intenzivní těžbě hnědého uhlí, zejména z povrchových lomů Medard a Libík. Paradoxně se však právě těžba stala jeho zkázou. Po roce 1945 byla velká část Habartova demolována kvůli rozšiřující se těžbě uhlí. Dnes je proto Habartov chudý na historické památky, jelikož většina z nich byla zničena.

Nejvýraznějším příkladem této destrukce je katolický kostel svaté Anny v Habartově, postavený v letech 1905–1906. I tento kostel byl 19. prosince 1951 zbořen, protože těžba uhlí z lomu Libík zasahovala až k jeho pozemkům. Už v roce 1947 přitom vedení sokolovských dolů vzneslo požadavek na demolici kostela. Po vytěžení bylo místo kostela rekultivováno a dnes tvoří západní svahy jezera Medard. Tato událost jasně demonstruje prioritu průmyslového rozvoje nad ochranou kulturního dědictví v poválečném Československu.

Vzhledem k rozsáhlým demolicím a také k poválečnému odsunu německého obyvatelstva z Československa je vysoce pravděpodobné, že i evangelická modlitebna a celá komunita byly těžce zasaženy, ne-li zcela zničeny. Majetek Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl navíc po druhé světové válce nezákonně zabaven a prezidentským dekretem č. 131 z roku 1948 zpětně k roku 1945 převeden na československý stát nebo jiné české církve. I kdyby modlitebna přežila těžbu, její majetek by tak s největší pravděpodobností propadl státu.

Příběh domu, ve kterém sídlila evangelická modlitebna v Habartově, je tragickým, ale poučným příkladem komplexní interakce mezi náboženskou identitou, národnostním napětím a ekonomickými silami ve 20. století. Ukazuje, jak se menšinové náboženské skupiny snažily etablovat a udržet svou identitu v měnícím se politickém a sociálním prostředí.

Zánik evangelické modlitebny a katolického kostela svaté Anny v Habartově je součástí rozsáhlé a nevratné ztráty německého kulturního a náboženského dědictví v Sudetech po druhé světové válce. Habartov je dodnes připomínkou dramatických změn, které postihly region v důsledku odsunu německého obyvatelstva a intenzivní průmyslové činnosti, která nevratně přetvořila krajinu a vymazala mnohé historické stopy a památky. Přesné detaily osudu evangelické modlitebny se sice ztrácí v dějinách, ale její příběh je důležitou součástí mozaiky paměti tohoto kdysi živého, hornického města.

Autor: Bc. Jiří Převrátil

Poznámka: Informace v tomto článku jsou čerpány z historických dokumentů a studií zaměřených na Evangelickou komunitu v Habartově, regionální historii Sudet, německý protestantismus v českých zemích a dopad těžby uhlí na Karlovarský kraj, a to především z archivu autora.