Článek
Jó Jarmilka, to byla fakt nádherná ženská, ale všechno se vyvíjelo zcela jinak, než by mnohý očekával. Kondom nám pokazil milování. Potom jsme více chodili do divadla a kina, než bylo zdrávo, až nakonec jsme se nějak rozešli. Ani jeden nevěděl jak, kdy a proč, ale stalo se to.
Dohru tohle vše mělo až za šest let. To jsem jednou jel z vojny na opušťák, který jsem dostal k návštěvě rodiny. Podřimuji v kupé, naproti mně sedí maminka s roční holčičkou. Šikovná holčička, ale i šikovná maminka. Je jich v kupé plno. Já chodím nervózně kouřit ven na chodbičku, protože přeci tady nebudu kouřit téhle hezké mamince s dcerkou. Těším se domů na to svoje mrně. Pokuřuji a stále se mi v mysli vrací ten hodně povědomý úsměv maminky z kupé. Je mi nějak důvěrně známý, nějak se mi při něm svírá srdíčko. Konstatuji, že jsem už dlouho nebyl doma a pěknou ženskou jsem také dlouho neviděl. Přesto mi to nedá. Vlezu do kupé a pomalinku se ještě podívám na ní. Připadám si, že se známe, a to důvěrně….
Jí se rozzáří oči : „Promiň, ale v té uniformě jsem tě hned nepoznala, jsi to ty, to je náhoda, jsi ostříhaný… sluší ti to.“ Po záplavě slov, při kterých jsem se zase červenal jako školák jsme se začali normálně spolu bavit jako největší přátelé, kteří se jen nějaký čas neviděli a mají si co říci. Povídali jsme si o rodinách, jak mrňousci řádí, jak to všechno utíká.
V duchu jsem se styděl, že jsem ji hned nepoznal. Byla to ona, moje velká láska, ještě krásnější s tím svým nádherným úsměvem, který by ji mohla závidět i Mona Lisa. Nyní se po dceři ještě více, nádherně, vymodelovala. Nemohl jsem z ní spustit oči. Ale byl jsem šťastně ženatý, otec od rodiny, a tak jsme se bavili pouze jako přátelé.
Přesto jsem cítil, že mezi námi je stále jedna nevyjasněná otázka: „Proč jsme se vlastně rozešli?,“ zeptal jsem se. Trošku zvážněla: „To taky nevím. Na to jsem se tě také chtěla zeptat.“ Pak se rozpovídala o tom, jak na mě stále a stále čekala – rok, dva, tři. Jak jí její muž stále nadbíhal, jak si osušoval slzy, když naivně čekala a čekala na mě, ale když jsem se oženil, tak se také vdala. Z kamarádství se stala velká láska a je nyní spokojená.
Mě při poslední větě spadl kámen ze srdce, protože by byl hřích, aby tak krásná ženská na někoho čekala a čekala… Já bídák!
Na tomhle je vidět, jak nedorozumění dokáže něco ukončit a po letech nikdo neví, proč tomu tak bylo. Na nádraží jsme se rozloučili jako staří dobří kamarádi. Od té doby jsem ji už nepotkal… škoda…
