Článek
To úterý slavila Ida narozeniny. Ve vzduchu visela radost, hudba zněla trochu hlasitěji než obvykle a noc se tvářila, že má pro nás připravené překvapení. A skutečně — mezi tvářemi cizích hostů se objevila ona. Seděla stranou, jako by tam patřila i nepatřila zároveň. Tichá kometa na hlučné obloze.
Když se smála, bylo to, jako by někdo jemně rozhoupal lustr. Když mlčela, měla v očích cosi zamyšleného, co člověka nutilo přemýšlet, jestli přemítá o životě… nebo jen o tom, kolik má zítra budík.
A já? Já byl pouhý pozorovatel. Básník beze slov. Hrdina bez odvahy.
Dokud nevstala, nezaplatila a nepřiblížila se ke mně s větou, která zněla obyčejně, ale změnila trajektorii večera:
„My se sice neznáme, ale já už musím jet.“
V tu chvíli se ve mně cosi vzepřelo osudu a já navrhl poslední sklenku. Takovou tu symbolickou — na cestu, na památku, na kdyby náhodou. Souhlasila. A svět se o kousek pootočil správným směrem.
Byla jarní noc, město dýchalo, hvězdy visely nízko a poslední tramvaj nám ujela přesně tak, jak to v romantických příbězích dělají. Šli jsme pěšky, slova se mezi námi kutálela po chodníku, jako by se znala už dávno. Smáli jsme se, sdíleli drobnosti, které obvykle vyprávíš jen lidem, co mají zůstat.
Zapadli jsme do nonstopu, kde čas nemá hodinky a realita je rozmazaná od světel. Seděli jsme naproti sobě, pohledy mluvily víc než slova a bylo jasné, že to není náhoda, ale jedna z těch vzácných shod vesmíru.
A tak jsme se nechali unášet nocí, která byla měkká, teplá a plná ticha mezi větami. Skončili jsme v taxíku, pak u ní doma, kde svět na chvíli přestal existovat a zůstalo jen „teď“.
Ráno přišlo jako vždy příliš brzy. Káva chutnala lépe než jindy a loučení bylo zvláštně něžné. Teprve později jsem se dozvěděl, že za tři dny se vdávala.
A tak zůstala jen vzpomínka.
Jedno úterý.
Jedna noc.
Jedna kapitola, která se nečte nahlas, ale občas se potichu usměje v hlavě.
Protože některé příběhy nejsou proto, aby pokračovaly.
Jsou tu jen proto, aby se staly.
