Článek
Lépe jsem se nastartoval na pracovní teplotu, mohl si v klidu přečíst čerstvé noviny a hlavně mě nikdo nevyrušoval.
Ještě před oficiálním začátkem pracovní doby jsem měl jasno, co musím, o co se pokusím – a hlavně co ten den určitě nezvládnu.
Stará uklízečka mě znala, a tak se snažila uklidit kancelář ještě před mým příchodem.
Jenže jednou…
NOVÉ POŘÁDKY
Přijdu jako obvykle.
Koš nevynesený.
Zaklepání.
Do dveří nakoukne mladá dívka v krátké, přiléhavé sukni.
„Mohu vám uklidit?“
„Jasně… dobré ráno,“ vykoktal jsem.
Usmála se.
„Já jsem Lenka. Jsem tu nová.“
„Tak vítej, Lenko. Klidně si dělej, co potřebuješ.“
Začala vynášet koše, luxovat, stírat prach – a přitom švitořila.
„Vy tu býváte vždycky tak brzy?“
„Jo. Mám rád klid.“
„Já taky… ale jen občas,“ zasmála se.
Lezla mi trochu na nervy, protože jsem se nemohl soustředit na svou ranní očistu duše.
Ale zároveň mě začala bavit.
Zjistil jsem, že je sečtělá, máme rádi stejné filmy i knížky.
Nakonec jsme si potykali.
Druhý den ráno jsem už čekal, až nakoukne.
„Ahoj,“ řekla tiše.
„Ahoj,“ odpověděl jsem. A usmál se.
A ZASE NĚCO VÍC
Asi po měsíci se to začalo měnit.
Poklidila.
A když procházela kolem, lehce se o mě otřela.
„Promiň,“ řekla.
„V pohodě.“
Podívala se mi do očí.
„Ty se na mě vůbec nedíváš.“
„Dívám,“ zalhal jsem.
„Tak se dívej klidně víc,“ usmála se.
A já se díval.
JAKO RYBKA V SÍTI
Sedla si na můj stůl a jemně pohupovala nohama.
„Ty se tváříš zamyšleně.“
„Přemýšlím.“
„O práci?“
„Ne tak docela.“
Naklonila hlavu.
„A o čem teda?“
„Radši se neptej.“
Krátký polibek.
„Tohle bychom asi neměli,“ zamumlal jsem.
„Já vím,“ řekla.
A políbila mě znovu.
Ruce si začaly dělat, co chtěly.
Ten den jsme dál nešli.
Čas byl proti nám.
NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY
Druhý den ráno.
Ťuk, ťuk.
Lenka vešla, zavřela dveře a zašeptala:
„Máš zamčeno?“
„Ne…“
„Tak zamkni.“
Sedla mi na klín.
„Tohle už je moc,“ vydechl jsem.
„Jo,“ usmála se.
„A líbí se ti to.“
Mazlili jsme se.
A pak se milovali.
Na stole.
Pod stolem.
V křesle.
Ještě včera bych přísahal:
„V práci? Nikdy!“
Nikdy neříkej nikdy.
Od té doby jsme každé ráno začínali vlastním rituálem.
Zakázaným.
Dráždivým.
Krásným.
Po dvou měsících ji přeřadili jinam.
Smůla pro oba.
DOHRA
Jednoho dne si mě zavolal šéf.
Seděli tam tři.
„Víte něco o vztahu s uklízečkou?“
Zíral jsem jako Mikuláš.
Venku mi sekretářka pošeptala:
„Dělej pitomce.“
Kamarád dodal:
„Zapírej.“
Poslechl jsem.
Nevím.
Nikoho neznám.
Nikde jsem nebyl.
Nakonec mě poslali pryč.
Oddechl jsem si.
BYLO – NEBYLO
Po devatenácti letech jsme se potkali.
Šla s manželem.
„Ahoj,“ řekla.
„Ahoj.“
Chvíli ticho.
„Bylo to hezké, viď?“ řekla potichu.
„Bylo.“
Usmála se a šla dál.
Ještě chvíli jsem se díval, jak pohupuje svým stále pěkně modelovaným zadečkem…
A musel jsem se usmát.
