Článek
Náměstí, pár hospod, kulturák, kde se konaly zábavy, na které se chodilo hlavně proto, aby se člověk potkal.
Měl jsem hodnost četaře. Na výložkách tři stříbrné pecky. V kasárnách to něco znamenalo. Člověk měl zodpovědnost, pod sebou pár kluků, musel stát rovně a mluvit jasně. Ale jakmile jsem si vzal civil a vyrazil do města, pecky sice zůstaly, ale svět fungoval jinak.
Dlouho jsme se s bráškou neviděli, a tak jsme vyrazili na zábavu. Bráška byl doma. Znal kdekoho. Zdravil se, smál, plácal po zádech, kolem něj se točilo spoustu hezkých i ještě hezčích děvčat. Byl doslova lev salónu.
Já si tam připadal trochu jako z jiného světa. Zvyklý na pořadový krok, rozkazy a také na to, že když člověk vyrazil na vycházku v uniformě, občas slyšel: „S vojáky netančím.“ Přiznávám, mně osobně se to stalo jen jednou, jinak jsem neměl problémy. Méně jsem pil, víc tancoval, a tak se občas udělala výjimka – s vojáčkem, pardon, s poddůstojníkem.
Tady to ale bylo jiné. Byl jsem na milost a nemilost mladšímu bráškovi. On jen laškoval, usmíval se, vybíral. Teprve později mi došlo, že si hledal tu pravou pro dnešní noc. A soudě podle pohledů některých dívek, nebyl v tom sám.
Seděl jsem chvíli stranou, kabát přehozený přes židli. Až kolem půlnoci si ke mně přisedla blondýnka. Nebyla to žádná „blondýnka z vtipů“. Byla pěkná, měla pomněnkové oči a především byla chytrá a vtipná.
Začali jsme si povídat. O divadle, o knihách, o filmech, o malířích. V hudbě jsem měl mezery – jména si pletu dodnes – ale ona mě nenápadně uváděla do obrazu. Bavili jsme se lehce, přirozeně. Najednou jsem zapomněl, že jsem jen host.
Bráška se u nás zastavil, chvíli poslouchal, pak jí dal lehkou pusu na tvář: „To je můj bráška. Ne že na něj budeš ošklivá.“
Loupla po něm očima.
„Je fajn. Rozumíme si.“
Pak přišly ploužáky.
To bylo tělo na tělo. Iniciativu měla ona. Já, četař zvyklý velet, jsem si najednou tolik nedovoloval. Možná ji to bavilo ještě víc. Najednou mě lehce kousla do ucha. Zabolelo to. Vytřeštěně jsem se na ni podíval.
Jen se usmála:
„Asi půjdeme.“
Venku bylo ticho. Držela mě za ruku. Na schodech do podkroví mě varovala:
„Třetí schod vrže. Ať nevzbudíme stařečky,“ říkala tak svým rodičům.
Pokojík byl malý, útulný. Postel, stůl, dvě skříně, poličky a dokonce i malá lednička. Z ní vytáhla červené víno. Nalila. Měsíční světlo dopadalo oknem dovnitř a všechno působilo skoro neskutečně.
Jedním nenápadným pohybem z ní sklouzly šaty.
Zůstal jsem zírat.
Tři stříbrné pecky mi byly k ničemu.
Přistoupil jsem k ní a pomalu ji objal. Zbytek noci patřil jen nám. Řeknu jen, že jsme se oba ocitli někde úplně jinde, daleko od kulturáku, daleko od kasáren, daleko od hodností.
Ráno jsme sešli dolů na snídani.
U stolu seděl bráška.
Vedle něj její sestra.
Chvíli jsme na sebe zírali.
„Ehmmm… co tady děláš?“ vyhrkl.
„Asi to samé co ty,“ odpověděl jsem.
Byli jsme pod jednou střechou a sešli se až u snídaně.
Tu dívku jsem už víckrát neviděl.
Ale ten opušťák… ten zůstal.
Dnes už je armáda profesionální. Kluci mají jiné starosti.
Ale některé zkušenosti, o kterých si my starší vyprávíme, se do žádného rozkazu ani do žádné kroniky nikdy nedostaly.
