Článek
Ta zůstává nebezpečně živá.
Někdy si večer sednu do křesla, ruce položené na opěradlech, a nechám minulost, aby si mě sama našla. Nepřivolávám ji. Nepotřebuji. Stačí drobnost –vůně mýdla, záblesk nahého ramene v letním světle –a najednou je mi zase čtrnáct.
Čtrnáct.
Věk, kdy člověk ještě neví, co přesně hledá, ale ví, že to má tvar ženského těla.
S Edou jsme tehdy postávali pod dívčím internátem. Kouřili jsme Sparty a tvářili se, že rozumíme světu. Ve skutečnosti jsme rozuměli jen napětí, které se nám usazovalo někde mezi žaludkem a podbřiškem.
Holky chodily kolem. Smály se. Měly boky, které se pohupovaly jinak než ty dětské. Pod blůzkami se rýsovalo něco, co jsme si jen domýšleli. Byli jsme směšní i vážní zároveň.
Dnes se nad tím pousměju.
Tehdy to byl celý vesmír.
Pamatuju si svůj první skutečný dotek. Ne ten chlubivý, kterýsi kluci vyprávějí mezi sebou. Ne ten přehnaný. Ale ten opravdový, kdy se ruka dotkne kůže – a svět se na vteřinu zastaví.
Byli jsme ještě děti. A přesto jsme se najednou ocitli na prahu něčeho, co nemělo zpáteční cestu.
Hlazení bylo nejprve opatrné.
Zkoumavé.
Tělo reagovalo rychleji než rozum.
Nikdo nás to neučil. Nebyly návody. Jen intuice, která byla silnější než stud. Když se naše dlaně odvážily níž, když jsme objevili, že pouhé přiblížení dechu dokáže rozechvět celé tělo, pochopil jsem, že dospělost nepřijde jako velká událost.
Přijde tiše.
Jako ruka položená na rameno.
Vzpomínám si na prádelnu. Vlhký chlad zdí. Slabé světlo. Její vlasy mi sklouzly přes tvář a já ucítil směs šamponu a potu. Byl jsem nejistý. A zároveň rozhodnutý.
„Lásko… dej si pozor,“ zašeptala.
V té větě bylo všechno –strach, důvěra i odvaha.
Nebyla to žádná bouře.
Spíš pomalé otevření dveří.
Když bylo po všem, seděli jsme vedle sebe a smáli se, aniž bychom věděli proč. Byli jsme červení, rozechvělí a náhle o kus starší.
Dnes už vím, že to nebyla jen touha.
Byla to potřeba být přijatý.
Být chtěný.
A možná právě proto si to pamatuji víc než mnohé jiné, divočejší příběhy.
První rozkoukání nebylo o těle.
Bylo o tom, že jsem poprvé pochopil, že mužství není síla.
Je to zranitelnost, kterou ti někdo dovolí ukázat.
A tak začínám tady.
U chlapce, který ještě nevěděl, kolik žen mu projde životem – a kolik z nich v něm zůstane.
