Článek
Pamatuju si taneční sál. Vysoký strop, dřevěná podlaha, vůně leštěnky a potu. Kluci v košilích, které jim byly o číslo větší, aby vypadali dospělejší. Holky v šatech, ve kterých se najednou objevily boky tam, kde dřív žádné nebyly.
Byl jsem kluk, který rád tancoval.
Ne proto, že by byl nejlepší.
Ale proto, že tanec byl legální způsob, jak držet dívku v náručí.
A pak přišla ona.
Sedmnáct.
Zlaté vlasy.
Útlý pas.
Boky, které se pohybovaly, jako by hudba vycházela přímo z nich.
Kdyžjsme se poprvé dotkli, nebyla to jiskra. Bylo to spíšpomalé rozsvěcení. Jako kdyžse místnost nenápadně plnísvětlem a ty si až po chvíli uvědomíš, že užnení tma.
Tančili jsme spolu často.
A pak ještě častěji.
Nejdřív jsme si povídali. O škole. O snech. O ničem důležitém. A přitom o všem.
Jedno odpoledne jsme šli do přírody.
Nevím, kdo to navrhl.
Možná nikdo.
Leželi jsme v trávě. Nad námi nebe, kterése zdálo nekonečné. Vedle sebe dvětěla, která už věděla, že spolu chtějí být blíž, než dovoluje slušnost.
Dotkl jsem se jí nejdřív po tváři.
Pak po krku.
Pak po rameni.
Nezastavila mě.
Její prsty mi sjely po břiše. Pomalu. Jako by si zapisovala trasu.
Byli jsme nazí dřív, než jsme si to stačili přiznat.
Kdyžjsem do ní vstoupil, bylo to poprvé, co jsem pochopil, že milování nemusíbýt boj.
Bylo to tiché.
Měkké.
Plné dechu.
Držela mě kolem zad. Já ji kolem pasu. Hýbali jsme se pomalu, jako bychom se učili vlastní řeč.
Nevím, jak dlouho to trvalo.
Vím jen, že když jsme skončili, zůstali jsme ležet vedle sebe a smáli se.
Byli jsme šťastní.
A mladí.
Naše schůzky pokračovaly, dokud neskončily taneční.
A pak přišel dopis.
Psala, že se vdává.
Sešli jsme se ještějednou.
Milovali jsme se naposledy.
Dlouho.
Bez slov.
Dnes, kdyžsi na ni vzpomenu, necítím smutek.
Cítím vděčnost.
Protože mi ukázala, že láska okamžiku může zanechat stopu na celý život.
A že některé ženy nepřijdou proto, aby zůstaly.
Přijdou proto, aby tě naučily, kým jsi.
