Článek
Kdysi, v dobách povinné vojenské služby, putovali Češi na Slovensko a Slováci do Čech. Díky tomu mnozí Slováci poznali nefalšované české pivo a emancipovaná děvčata, zatímco Češi objevovali slovenskou pohostinnost a jemnost místních dívek.
Mě osud zavál do Martina. Střední Slovensko, Malá Fatra a spousta upřímných, přímých lidí. Tehdy existovala takzvaná kulturně-výchovná činnost. Záklaďáci se mohli věnovat svým koníčkům — někdo modelařině, jiný malování, další hudbě. Já tíhl k tanci.
Doma jsem tancoval společenské tance, jenže na Slovensku žil folklór v každém kroku. Propojení těchto dvou světů nabízelo nádherné chvíle, kdy jsme kluci v zeleném mohli místo samopalu obejmout děvče.
Jmenovala se Dana. Blondýnka. A tanec měla v těle.
Vždycky jsem se držel trochu zpátky. Možná právě to děvčata přitahovalo.
Tancovali jsme po celém Slovensku. Folklór i společenské tance. Občas jsme se umístili na předních příčkách, bouchl se šampus a slavilo se. Všechno slušně. V klidu. Až jednou…
Tehdy se ke mně Danka přitulila. Jemně. Přirozeně. Její doteky byly čím dál odvážnější, takové, že se jim nedá dlouho vzdorovat — a už vůbec ne v devatenácti.
Za chvíli jsme se vytratili.
Mazlili jsme se až do rána.
Přiznávám, že k samotnému milování nedošlo. Ale oba jsme během té noci několikrát prožili vrchol blízkosti.
Tehdy jsem pochopil, že slastné opojení nepřichází jen s milováním. Že existuje i v dotecích, v tichu, v objetí, v obyčejném mazlení.
Děkuji ti, Danko, že jsi mi včas ukázala další komnatu lidské blízkosti.
