Jez v Děčíně: toxická past, nebo složitější realita?

Materiály Mezinárodní komise pro ochranu Labe (IKSE/MKOL) dlouhodobě uvádějí, že sedimenty jsou přirozenou a trvalou součástí říčního systému. Jejich transport, ukládání a opětovné uvolňování probíhá v závislosti na hydrologických podmínkách a průtocích.

Zdroj:
Mezinárodní komise pro ochranu Labe (IKSE/MKOL), materiály k managementu sedimentů

Z toho vyplývá základní fakt: sedimentace nevzniká až výstavbou jezu. Probíhá i dnes – v klidových úsecích toku, tůních, slepých ramenech, přístavech nebo při dlouhodobě nízkých průtocích. Představa, že „volná řeka vše odplaví a nic se nikde neusazuje“, neodpovídá fyzice proudění ani dlouhodobému pozorování řek.

Odborné podklady německé vodohospodářské správy popisují jezy a říční stupně jako aktivně řízené objekty. Jejich provozní režimy umožňují manipulaci s průtoky i hladinami tak, aby při vyšších průtocích docházelo k opětovnému transportu jemných sedimentů po proudu.

Zdroj:
Bundesanstalt für Wasserbau (BAW), Sediment Management at Federal Waterways

To znamená, že jez není pasivní překážkou, která by automaticky „zastavila řeku“. Je to nástroj řízení, jehož dopady závisí především na způsobu provozu a správy. Stejný princip funguje na desítkách vodních stupňů v Německu, Francii nebo Nizozemsku – často přímo v blízkosti měst.

Vědecké studie zaměřené na regulované toky ukazují, že největší přesun jemných sedimentů nastává při vyšších průtocích, kdy dochází k jejich rozvíření a odnosu po proudu.

Zdroj:
Scientific Reports (Nature Portfolio), Sediment flushing in regulated rivers, 2024

Z tohoto pohledu je představa „statisíců tun kalu ležících nehybně na dně po desítky let“ výrazným zjednodušením. Řeka je dynamický systém a sedimenty se v ní chovají podle fyzikálních zákonů, nikoli podle toho, zda je tok politicky označen jako „volný“ nebo „regulovaný“.

Odborné studie zabývající se znečištěním Bíliny a dolního Labe konstatují, že zvýšené koncentrace rtuti a dalších rizikových látek jsou důsledkem historické průmyslové činnosti v povodí a že tyto látky jsou do hlavního toku transportovány převážně vázané na jemné sedimenty.

Zdroj:
Havelcová et al., Mercury contamination in the Bílina River, Journal of Environmental Monitoring, 2012
IKSE/MKOL – materiály k vazbě škodlivin na sedimenty

Z tohoto zjištění ale plyne důležitý závěr. Představa, že v případě neexistence jezu „problém prostě odteče po proudu“, neznamená jeho řešení, ale pouze přenesení zátěže jinam. Takové uvažování je z hlediska odpovědnosti problematické – podobně jako kdybychom vyhození odpadu považovali za vyřešený problém jen proto, že ho odnese voda nebo vítr.

Navíc ani technicky neplatí, že by se sedimenty s navázanými škodlivinami „ztratily“. Už dnes se nekontrolovaně ukládají v klidových úsecích toku, slepých ramenech nebo přístavech – jen bez systematického monitoringu a cíleného řešení. Řízený úsek toku s vodní stavbou naopak umožňuje pravidelné sledování sedimentů, jejich vyhodnocování a případné kontrolované nakládání s nimi. Nejde tedy o zadržení problému, ale o převzetí odpovědnosti za jeho správu.

Evropské vodocestné a přístavní správy považují práci se sedimenty – jejich sledování, vyhodnocování a v případě potřeby i odtěžování – za běžnou a plánovanou součást provozu splavných řek. Tyto činnosti nejsou reakcí na problém, ale součástí dlouhodobých provozních plánů, se kterými se od počátku počítá při návrhu i správě vodních cest.

Zdroj:
Port of Hamburg Authority, Sediment Management Overview

V praxi to znamená, že sedimenty nejsou „nečekanou komplikací“, ale předvídatelným jevem, se kterým infrastruktura pracuje. Stejně jako se u silnic počítá s jejich opotřebením, u železnic s pravidelnou údržbou kolejí a u mostů s kontrolami nosných konstrukcí, u vodních cest se počítá s pohybem a ukládáním sedimentů.

Nejde tedy o žádné „hašení problémů“, ale o standardní provozní činnost, která je technicky i ekonomicky započítána do fungování vodní cesty. Právě schopnost sedimenty sledovat a systematicky s nimi pracovat je znakem moderní infrastruktury, nikoli její slabinou.

Hlavním problémem labské dopravy dnes není technická nemožnost plavby, ale nízká spolehlivost splavných podmínek. Dopravní systém nemůže fungovat jako loterie – bez předvídatelnosti nevznikne žádný stabilní logistický řetězec.

Jez by odstranil kritické mělké místo a zvýšil počet splavných dnů i jejich předvídatelnost. Neznamená to automaticky „splavnění celého Labe“, ale odstranění nejslabšího článku celé trasy. Bez toho nefunguje žádná dopravní infrastruktura.

Vodní doprava má smysl zejména pro:

Jedna loď dokáže nahradit desítky kamionů. To není ideologický argument, ale fyzikální realita kapacity a energetické efektivity.

Sedimenty existují. Zátěže existují. Řeky nejsou sterilní potrubí.
Skutečná otázka nezní, zda se problémy objeví – ony tu jsou už dnes. Otázka zní, zda je chceme řídit, nebo je nechat probíhat nekontrolovaně.

Jez v Děčíně není automaticky „toxická past“. Je to nástroj. A jako každý nástroj může fungovat dobře, nebo špatně – podle toho, jak je navržen, provozován a spravován. Zjednodušené strašení nejhorším scénářem bez kontextu ale k věcné debatě nepřispívá.

Možná bychom se měli ptát jinak: chceme mít nad řekou kontrolu a nést za ni odpovědnost – nebo spoléhat na to, že problém odplave jinam?