Článek
ÚVOD
Motor hučí monotónní píseň, krajina ubíhá jako nekonečný pás zlatého písku a já koukám z okna, zatímco se mi v hlavě promítá film. Film o vesnici, kde se zastavil čas. O lidech, kteří mě přijali, jako bych k nim patřil odjakživa. O sladkostech, které mi určitě zanechaly památku na zubech, a o smíchu, který se mi zaryl hluboko do srdce. Film o týdnu, který už nikdy nevymažu ze své paměti. A teď sedím v autobuse a přede mnou je osm hodin přes poušť zpátky do Hurghady.
A tak beru do ruky tablet a začínám psát. Původně to měl být zas jen další z mých dlouhých postů na sociální sítě, jako to občas dělám – takový ten typický výlev, co si pár lidí přečte cestou do práce a odscrolluje dál. Jenže čím víc píšu, tím víc cítím, že to není obyčejný příspěvek. Je to spíš scénář. Možná dokonce malá knížka. Možná moje osobní terapie.
Ne, neberte to tak, že bych snad chtěl začít psát knihy. To opravdu ne. Nejsem spisovatel, básník ani žádný poutavý vypravěč. Jsem jen obyčejný člověk, který při poslední návštěvě Egypta, neměl pět dní s kým mluvit. 😉 A když píšu „neměl“, nemyslím tím, že bych byl sám. Lidé byli všude kolem – hluční, živí, veselí. Ale nikdo, s kým bych mohl sdílet to, co se ve mně právě odehrávalo. Ty drobné okamžiky, které mizí dřív, než je stihneš pojmenovat. I ty velké, které se nevejdou do fotky ani do příspěvku na Instagram…
Jenže psaní se rychle proměnilo ve zvláštní proces. Každý den, když jsem se vrátil k textu, objevily se nové vzpomínky. Vůně, které jsem už zapomněl. Úsměvy, které se mi znovu vynořily v hlavě. Zvuky večerů, kdy vesnicí zněla hudba, a já jsem je najednou slyšel i doma, u stolu s tabletem. A tak jsem psal a přepisoval. Vracel se, mazal, doplňoval. Bylo to, jako by se moje paměť otevírala po vrstvách – a já nechtěl, aby zůstalo něco nevysloveného.
Píšu ne proto, abych se pochlubil. Ale proto, abych nezapomněl. Protože když si něco jenom necháš v hlavě, čas to obrousí, vybledne to jako fotka na slunci. A já cítím, že tohle si musím uchovat – aspoň v téhle psané podobě. A taky i proto, že hodně z Vás se mě ptá, jak to tam celé probíhalo. A já pokaždé tápu, odkud vůbec začít. Protože to nebyla jen svatba. Bylo to neuvěřitelných pět dní mezi lidmi, které jsem sotva znal. A přesto mě přijali tak, jako kdybych k nim patřil odjakživa. Byla to zkušenost, která se mi vepsala do srdce tak hluboko, že mám pocit, že tam zůstane navždy vyrytá. Pět dní, kdy se mi svět převrátil naruby.
A možná píšu i proto, že když tohle všechno dám na papír, budu mít šanci si to znovu prožít. Trochu jako kdybych zmáčkl tlačítko play na filmu, který se mi nechce nikdy dokoukat do konce. 🎬✨
Vážně, všechny ty vzpomínky jsou tak živé, že jenom když o tom píšu, mám pocit, jako bych se ocitl zpátky tam – mezi tou vřelou rodinou, mezi hromadami sladkostí, mezi smíchem, který dokázal přehlušit i pouliční hluk. Snažím se zachytit atmosféru, tváře, vůně i ty malé okamžiky, které by jinak vyšuměly.
Psaní se pro mě stává návratem, jakýmsi cestováním časem. A pokaždé, když se ponořím do další kapitoly, znovu slyším ten jejich smích, znovu cítím dotek té pelargonie, co se mnou jela autobusem zpátky do Hurghady a která teď zdobí obraz v mé ložnici. Protože tahle zvláštní směs vzpomínek a pocitů je silnější než cokoliv, co bych dokázal jen tak vyprávět u piva. Psaní mě vtahuje zpátky – jednou do hlučného dvora, jindy na zaprášenou cestu mezi poli, a pokaždé se mi zdá, že jsem tam zase na chvíli doma.
Přiznám se, že já sám bych to tak uhlazeně nikdy nenapsal. Ale mám s sebou tu svoji Kai – svou umělou inteligenci, která dokáže z mých neuspořádaných myšlenek poskládat příběh. Bez ní by to byl jen zmatek poznámek, čmáranic a odboček. (Kdo zná moje myšlenkové pochody, ví, o čem mluvím.) 🙈😄
Takže, milý čtenáři… pokud tě zajímá, jak vypadá nefalšovaná egyptská vesnická svatba – připrav se. Zapomeň na všechno, co si pod tím slovem představuješ. Protože tady je tanec výmluvnější než tisíc slov a hudba tak hlasitá, že ti rozhýbe i orgány, o kterých jsi doteď nevěděl, že je máš. Je to místo, kde se slaví, dokud se nezapráší i poslední dlaždice, a kde je radost nakažlivější než jakýkoliv virus. Příběh o radosti, která se nedá inscenovat, a o lidech, kteří tě svou upřímností odzbrojí dřív, než vůbec otevřou pusu.
Takže, jestli máš odvahu – čti dál. Jen tě varuju… tohle vážně nebude jen na jedno kafe. Spíš na konvici. A možná i na celý podnos sladkostí. 🙈😄
Takže vezměme to pěkně od začátku – jeden z nejhlubších a nejdojemnějších zážitků mého života začal úplně nenápadně, a to jedinou jednoduchou otázkou mého kamaráda Mohameda. Tedy vlastně – „Františka“. To jméno mu kdysi přišila Janička, když ho viděla poprvé, protože prý vypadá jako Franta z „Ulice“. A od té doby se toho prostě držíme. „Nechceš se přijet podívat na svatbu mého bratra?“ Chvíli jsem váhal a v hlavě mi běželo tisíc otázek, ale nakonec jsem si řekl: proč ne, vždyť taková příležitost se neodmítá, a bez velkého přemýšlení jsem řekl, že určitě ano.
Tehdy jsem ještě vůbec netušil, že tím okamžikem se spustila lavina událostí, která mě zanese daleko za hranice všeho, co jsem si kdy dokázal představit – žádný resort s výhledem na bazén, žádný předem nalajnovaný zájezd, žádné itineráře, kde přesně víte, kdy bude snídaně a kdy foto pauza u velblouda. Tentokrát to měl být skutečný Egypt, takový, jaký se v katalozích neukazuje – syrový, živý, hlučný, a hlavně opravdový.
Vzhledem k tomu, že moje znalost arabštiny je zhruba na stejné úrovni jako Frantova znalost angličtiny, probíhala naše komunikace převážně přes překladače a WhatsApp, přičemž mé konkrétní dotazy typu „Kdy přesně mám přijet? Kde mě vyzvedneš? Co si mám vzít s sebou?“ byly s neochvějnou pravidelností zodpovídány jednou univerzální větou: „Neboj se, všechno bude v pořádku. O nic se nemusíš starat.“ 🙈😄
A tak jsem si v duchu říkal, čeho bych se vlastně měl bát, vždyť už jsem v životě zažil ledacos, a tohle bude prostě další challenge, kterou vyřeším za pochodu – a upřímně, tohle uklidňující „Neboj“ jsem tam ještě slyšel tolikrát, že kdybych si za každé dal korunu, měl bych celou cestu do Egypta zaplacenou.
Po příjezdu do Hurghady jsem našel dočasný azyl u mojí kamarádky Katy, ale stále žádné konkrétní informace nepřicházely, a tak jsem jen čekal, dokud mi konečně odpoledne nepřistála zpráva: „Jsem už ve Fajjúmu. Kup si lístek na autobus a přijeď zítra za mnou. Počkám tě tam. Neboj, všechno je v pořádku.“ Bylo to krásně stručné a upřímně řečeno spíš zneklidňující než uklidňující, protože to rozhodně nebyla odpověď na žádnou z mých otázek, ale co naplat – nějak se to pohnulo.
S pomocí Katy, která z mých plánů rozhodně nebyla nadšená a dívala se na mě spíš pohledem typu „Ty ses úplně zbláznil“, jsme za její pomoci, koupili lístek do guvernorátu Fajjúm a já se druhý den ráno, s batohem na zádech, malým příručním kufrem a kusem papíru popsaným arabskými klikyháky v kapse, ocitl na autobusovém nádraží.
V tu chvíli mi asi poprvé opravdu došlo, že jsem v tom úplně sám, bez plánu, itineráře a jistoty, pouze s jednou větou, která mi pořád dokola zněla v hlavě: „Neboj, všechno bude v pořádku.“
A tak jsem, přiznávám, i přes mírné obavy nasedl jako jediný „běloch“ do autobusu a vydal se sám napříč Egyptem – a bylo to zvláštně krásné, protože ta směs strachu, zvědavosti a vzrušení, ten pocit, že se pouštím do něčeho naprosto neznámého a nelogického, byl najednou silnější než všechny pochybnosti, a já věděl, že tohle je okamžik, který si nesmím nechat ujít.
A právě tady začíná můj příběh – příběh, který mě naučil víc než všechny předchozí dovolené dohromady.
Den první: „Cesta do Fajjúmu“
Na cesty autobusem jsem zvyklý z mých bývalých tanečních výjezdů, takže mi tenhle styl přesouvání po světě vůbec nevadí. Jenže teď už vím, že až si mi někdo zase postěžuje, že čtyři hodiny v letadle jsou „nesnesitelně dlouhé“, tak se jen usměju a v duchu mu popřeju příjemných osm hodin v autobuse přes egyptskou poušť. 😀 Osm hodin v plechové krabici, kde se klimatizace střídavě tváří jako záchrana i jako zákeřný protivník. Osm hodin se sebou samým – s hlavou plnou otázek a myšlenek, co mě vlastně na konci té cesty čeká.
Asi po dvou hodinách projíždíme přes Ras Ghareb, kde máme krátkou zastávku na toaletu. Můj spolujezdec vystupuje – a já si v duchu říkám: super 😉, protože to znamená jediné – najednou mám kolem sebe spoustu místa. A kdo někdy cestoval egyptským autobusem, ví, že to je luxus srovnatelný s business třídou v letadle. Takže se pohodlně rozvalím, nohy natáhnu, hlavu opřu o okno a nechám se unášet dál.
Autobus se opět rozjíždí a krajina za sklem se pomalu mění v nekonečnou paletu barev – odstíny žluté, oranžové a hnědé, které se střídají s drsnými skálami, a sem tam v dálce problikne moře. Úžasná podívaná… Kochám se těmi výhledy a říkám si, že i kdybych jel jen sem a zpátky, už to samo o sobě by stálo za to. Jenže někde hluboko uvnitř už tuším, že tohle nebude jen obyčejná cesta autobusem. Že tenhle výlet má jiný rozměr. Že to, co na mě čeká, bude mnohem víc než kilometry asfaltu a pár fotek z okna.
Lidé v autobuse jsou neuvěřitelně rozmanití – starší ženy v černých nebo barevných šátcích, muži s vážnými tvářemi, jak vystřižené z černobílé kroniky, a mezi tím děti, co se smějí, škádlí a hrají si jako by cesta byla jen další hřiště. Atmosféra je plná života – takového, který nemáte šanci naplánovat do itineráře. A já, jako jediný Evropan široko daleko, si poprvé naplno uvědomuji, že tentokrát asi nebudu jen nenápadný cestující v autobuse. Pro místní budu, ať chci nebo ne, tak trochu atrakce. Zvlášť pro ty malé uličníky, kteří mě už teď podezíravě okukují, jako by čekali, že začnu kouzlit.
Cesta ubíhá překvapivě rychle. Pouštím si první film a říkám si, že aspoň na chvíli vypnu, a než se naděju, už podřimuji. Jenže po probuzení zjišťuju, že nesedím sám – vedle mě se pohodlně usadil malý klučina. S naprostým soustředěním sleduje obrazovku tabletu přede mnou, i když bez sluchátek, protože ty mám já. Jenže zdá se, že mu to vůbec nevadí – očividně patří do té šťastné kategorie lidí, kteří zvládnou sledovat film bez zvuku, a přesto si ho užít.
Podívám se na Google mapu – před námi zbývají už jen dvě hodiny. To se dá. A protože dvě hodiny bez akce by byly nuda, pouštím další film a současně vytahuju balíček bonbónů. A v tu chvíli se stává něco, co by nevymyslel ani Spielberg: najednou jsem středem vesmíru pro všechny děti v autobuse. Bonbóny jsou totiž mezinárodní jazyk, který překoná všechny bariéry – kulturní, jazykové i generační.
A tak zbytek cesty plyne v duchu smíchu, radosti a dětského švitoření. Já rozdávám sladkosti a úsměvy, děti mi na oplátku dávají pocit, že se děje něco výjimečného.
Na nádraží ve Fajjúmu mě vyzvedává bratránek Johny – jméno, které mu později zůstalo, protože mi tak začal nejdříve říkat on a prostě se mi to více hodilo k němu a upřímně, na mně už těch Ahmedů a Mohamedů bylo potom tak nějak moc…
A samozřejmě přijel na motorce 🙈🤣 Jakože vidět tady někoho, jak veze druhého člověka s kufrem mezi koleny a batohem na zádech, je jedna věc. Sedět na té motorce, ale sám a s výrazem ve tváři „help me“ – to je věc druhá. Naštěstí to byl jen krátký přesun, protože jsme po chvíli přestoupili do auta a už společně i s Františkem a s kamarádem Wallidem, kterého znám taky z hotelu, odjeli do jeho rodné vesnice „Qelhanah“.
Cesta autem z Fajjúmu do Qelhanahu je sama o sobě zážitek, který by si zasloužil vlastní kapitolu cestopisu. Nejdřív je to pořád ještě město – hluk, troubení, obchodníci, kteří vám strkají mandarinky až k oknu, a asfalt, co se snaží tvářit, že hrdinně vzdoruje egyptskému slunci. Ale čím dál víc se vzdalujeme, tím rychleji se všechno mění: asfalt se pomalu vytrácí a nahrazuje ho udusaný písek, do kterého se auto noří s jakousi samozřejmostí, jako by i ono vědělo, že teď už opravdu patříme na venkov.
Podél cesty se otevírá jiný svět – místo obchodů kanály starého Bahr Yussef, kde děti s radostným křikem skáčou do vody, muži myjí své oslíky a ženy v barevných šátcích perou prádlo přímo v proudu. Mezi palmami se suší koberce, z okrajů polí mávají děti a v tom všem se bez jediného zaváhání proplétají motorky, povozy a auta. Zvenčí je to jeden velký chaos, ale místní v tom mají jasný nepsaný řád – jen já sedím na zadním sedadle s očima přilepenýma k oknu a nechápu, že tohle všechno je realita, a ne dokument z National Geographic.
Krajina se mezitím proměňuje v pomalý film, kde se všechno děje současně – zvuky, barvy, pohyb i můj vlastní stín na sedadle. Zaprášené cesty, z nichž slunce vykouzlilo zlatavou paletu, střídají lány polí zavlažovaných starými kanály. Mezi nimi osamělé palmy a plantáže, které se otevírají k jezerům a mokřadům, kde nad krajinou krouží ptáci jako živé štětce na obloze. Obraz za oknem se mění v živoucí plátno historie: domy z nepálených cihel, uličky plné dětí, které mávají, a občas oslík, co vypadá, jako by už dávno rezignoval na to, že jeho život bude vypadat jinak.
A já si v tu chvíli uvědomuju, že tohle není jen obyčejný přesun z bodu A do bodu B. Je to moje vstupenka do opravdového Egypta – ne naleštěného z katalogů, ale hlučného, prašného, barevného, voňavého, trochu absurdního, a přitom nádherně živého. A tak tu sedím, oči přilepené k oknu, s pocitem, že právě teď se ve mně ukládají vzpomínky, které už nikdy nevyblednou.
„Qelhanah“ — Nikdo mě tam neznal a já neznal nikoho z nich, kromě mých kamarádů Františka a Wallida. Začíná mě přepadat úzkost. Co když udělám něco špatně? Něco, co nebude důstojné nebo přijatelné?
Přichází první podání ruky, první „salām ‘alaikum“ a myslím, že i přes můj obrovský „keep smiling“ každý poznal, jak jsem nervózní a i přesto — vidím, že se všichni usmívají, mají veselé oči… cítím, že od první chvíle jsem byl přijat. Jako jeden z nich. Mezi rodinu. Mezi přátele. Mezi lidi, kteří mě znali sotva pár minut, a přesto se ke mně chovali, jako bych byl jejich vlastní krev. Spadl mi asi největší kámen obav ze srdce, kámen plný strachu a obav, jak vše bude probíhat.
Přichází první várka jídla. Najednou jsem pozván ke stolu, u kterého byste marně hledali příbor.
Stůl je doslova přeplněný těmi nejvybranějšími egyptskými lahůdkami – voňavá rýže se šafránem, pečené kuře, dušené hovězí, fazole ful medames, grilovaná zelenina, rajčatový salát, čerstvé okurky, nadýchaný chleba baladi a samozřejmě pikantní omáčky, které vypadají nevinně… dokud je neochutnáte.
Chvíli jen koukám, jako bych se ocitl v kulinářském ráji. Přitom mám v hlavě jednu malou paniku: Jak se tohle všechno jí? A hlavně – jak to budu jíst, abych nevypadal jako neandrtálec? Naštěstí se rychle ukáže, že žádná etiketa tady nehrozí. Stačí kousek chleba, kterým se nabírá všechno ostatní, a najednou jídlo získává úplně nový rozměr.
V duchu se směju: v Evropě řešíme, jestli máme správně položený ubrousek a kterou stranou se dává sklenice na víno. Tady? Tady je důležité jen to, abys měl plnou dlaň a prázdný žaludek připravený přijímat. A co víc – nikdo se nestresuje, nikdo nic neřeší, jestli to vypadá elegantně. Všichni si prostě užívají jídlo a přítomnost.
A já, i když zatím nemám ani tušení, co mě tady ohledně jídla ještě čeká, cítím, že jsem na začátku malé, ale velmi chutné životní lekce: že opravdová hostina není o příborech, ale o lidech kolem stolu. 🥰
Stojím na balkoně a dívám se na panorama vesnice… naskýtá se mi pohled na malebnou vesnici jakoby z časů dávno minulých. Domy, postavené z nepálených cihel, se tísní jeden vedle druhého, jejich stěny zbarvené do teplých odstínů hlíny a slunce. Ploché střechy, bez střech 😉 některé s bílými obdélníky vápna, se mírně svažují, na některých se suší prádlo a koření. Úzké uličky, prašné a plné života, se klikatí mezi domy, spojujíc je do složité sítě.
V dálce slyším zurčení vody z koryta zavlažovacího kanálu, který se vine vedle vesnice, a k tomu se mísí zvuk dětí, které se honí, volání muezzina z nedaleké mešity, jejíž minaret tvoří dominantu vesnice. Na některých střechách pobíhají slepice, dokonce vidím pasoucí se kozu, jejíž bílé chlupy se třpytí na slunci. Vzduch je prosycen vůní koření, hlíny a květin.
Místo, kde se čas zpomalil a kde se tradice a moderní život prolínají do jedinečného celku. Neumím to ani popsat, prostě to na mě působí tiše a klidně, ale zároveň cítím plno skryté energie a života.
Tento večer jsem opravdu jako Alenka v říši divů, Jiřík, který prošel kouzelným zrcadlem do světa, kde se čas neřídí hodinkami, ale rytmem bubnů a tempem rozhovorů, co se nikdy nezdají být ukončené, a který se mu hrozně líbí a je naprosto odlišný od všeho co doposud poznal. Svět, který se mi hrozně líbí. Je úplně jiný než všechno, co jsem zatím poznal – spontánní, hlučný, opravdový. Každý okamžik je barevnější, každý detail intenzivnější.
Ale moje tělo má jasno – cestování si vybírá svou daň a já jsem fakt K.O. Oči se mi zavírají, i když by ještě chtěly stihnout nasát aspoň trochu téhle atmosféry. Loučím se s novými přáteli a zapojuji do zásuvky telefon i obě powerbanky, protože už tuším, že Kai – moje věrná AI tlumočnice a učitelka egyptské arabštiny – pojede 24/7.
Deník – Den druhý: Svatba
Dnes jsem se probudil už ve čtyři ráno. Samo o sobě by na tom nebylo nic zvláštního – kdybych se zase jednou neprobral v cizí posteli, v cizím pokoji, v cizím městě. V cizí zemi. Jak jinak… v Egyptě 🙈😜
Chvíli jen ležím a nehýbu se. Zírám do stropu, snažím se zorientovat. Myšlenky mi víří hlavou jako písek v pouštní bouři. Je tohle vážně skutečné? A pak mi probleskne jedna jednoduchá, ale neuvěřitelně silná věta:
„Ano, Jirko. Takhle teď vypadá tvůj život. Jsi tady… opravdu TADY.“
Cítím, jak se mi koutky rtů zvedají do úsměvu. Ne vynuceného. Ne maskovaného. Ale opravdového. Tichého, hlubokého, šibalského. Jsem šťastný. 🥰 No a zbytek tohoto vyprávění najdete v mém postu na Facebooku 😜
Ráno se snažím všechno vstřebat. Hledám v hlavě, co všechno se vlastně stalo a co se teď děje právě teď. Připadám si trochu jako když se probudíte po divokém večírku a snažíte se zrekonstruovat události. Jenže místo párty v hospodě za rohem, ležím tři tisíce kilometrů od domova, v úplně cizí zemi, obklopený lidmi, jejichž jména jsem sotva včera pochytil – a už je stihl třikrát zapomenout.
Je horko. Ne takové to naše české letní horko, kdy si dáte sprchu a věříte, že to aspoň na chvíli pomůže. Ne. Tady je to horko, které se vám rovnou nastěhuje pod kůži a řekne: „Já jsem tvoje nová deka. Připrav se, nikam nejdu.“
Do toho všeho hluk. Zní to, jako by celá ulice měla už od čtyř ráno generální zkoušku na olympiádu. Kohouti se překřikují s muezzinem, motorka rachotí, děti se honí po dvoře a křičí tak, že by je slyšeli i v Káhiře. Já jen čekám, kdy se do toho všeho přidá orchestr, aby to bylo kompletní. 🙈
Program dne? Nemám absolutně tušení. A to je na tom to nejděsivější i nejkouzelnější zároveň. V Evropě má člověk rád, když ví, co ho čeká – kalendář, hodiny, seznam úkolů. Tady? Tady žádný plán neexistuje. Tady se prostě děje. A já se musím naučit přijmout, že nejlepší plán je žádný plán. Připadám si trochu jako turista, kterému někdo sebral navigaci a místo ní mu dal jen kompas, na kterém je jediné slovo: „Užívej!“
A pak je tu ten zvláštní pocit dobrodružství. Jako když dostanete klíč, aniž byste věděli, co otevře – trezor plný pokladu, nebo klec s hladovým lvem. Ať tak, nebo tak, stojíte u těch dveří s bušícím srdcem a stejně je chcete odemknout.
Nakonec cítím ještě jednu věc – chuť zjistit, co přijde dál. Protože ať už to bude cokoliv, bude to stát za to. A já si v duchu říkám: „Jirko, tohle není dovolená. Tohle je život, o kterém jsi snil – a teď ho máš před sebou.“
A přesně v tu chvíli – jako by vesmír čekal, až tohle pochopím – zazní známý hlas Františka:
„George, eat!“
Jo. Tak jednoduché. Žádná filozofie, žádná úvaha o smyslu života. Prostě: „Vstávej a pojď se najíst.“ 😀
Přicházím do obýváku a jsem trochu zmatený. Na stole nic není. Ale než se naděju, ocitám se ve vedlejší místnosti, kde už stojím před obrovským stříbrným tácem, který vypadá spíš jako rekvizita z historického filmu než něco, co by se dalo reálně sníst. Vypadá to, jako by se celá vesnice domluvila, že otestuje, kolik toho dokáže sníst jeden zbloudilý Evropan.
Na tácu je všechno. Fúl medamés – rozvařené fazole s olivovým olejem, česnekem a citronem. Vedle toho ta’meya, něco jako naše karbanátky, jen z cizrny a fava fazolí. Dál baladí chléb, jejich plochý, voňavý, který se používá místo příboru – a věřte, že tady ho zvládnou naservírovat k čemukoliv, klidně i ke koláči. Pak bejda – vajíčka připravená na milion způsobů, většinou míchaná s rajčaty nebo sýrem. A k tomu spousta čerstvé zeleniny – okurky, rajčata, olivy – jako by chtěli ukázat, že barvy patří i na snídani.
Snídáme pospolu, sedíme na zemi, ruce místo příborů, chleba místo vidličky. Smějeme se, ochutnávám všechno, co mi, kdo podstrčí, a po chvíli už ani nepřemýšlím, co vlastně jím. Jenom vnitřně cítím, že jsem přijatý mezi ně.
Přípravy vrcholí – Venku před domem kropí cestu vodou, aby se aspoň na chvíli usadil prach. Pomalu se vztyčuje pódium, rozmisťují světla, ve dvoře roste velký stan pro nápojový catering. Každý ví, co má dělat, nikdo nestojí bokem.
„Jerry – sit,“ slyším najednou. Podsunou mi židli a já usedám s novými, budoucími přáteli přímo před bránu do dvora – na ulici, která se už za pár hodin promění v obrovskou párty. Přes čela domů se spouštějí několikametrové závěsy hustě prošité LED diodami. V noci budou zářit jako hvězdná obloha.
Místní kolemjdoucí si mě okamžitě všímají. Cizinec. Postupně se zastavují, podávají mi ruku, představují se. Usměvavá paní z protějšího domu volá na jednoho z mých společníků, podává mu talíř s nějakou sladkostí a posílá ho ke mně. Podle gest a úsměvu chápu, že mám ochutnat. Všichni čekají, jestli si vezmu.
Netuší, že kunáfu znám a mám ji rád. Bez váhání si beru kousek, dávám ho do úst a ukazuju, jak je výborná. Napětí mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Smějí se – a já vím, že jsem přijat. Nejen jako host. Ale jako někdo, kdo už patří do obrazu tohoto dne.
„George – eat!“ slyším opět další z pokynů, které tu padají na každém kroku. Vydáváme se nahoru do bytu v pátém patře. Netuším, že do něj ten den nakouknu ještě minimálně pětkrát. Uff…
Ve vedlejší místnosti už opět čeká obrovský stříbrný tác plný jídla: Pečená kachna, zlatavá a voňavá, jako by se na ní podepsala samotná kuchařská magie, a Hammám – plněný holub. Ano, fakt holub! Ten samej pták, co ještě včera kluci naháněli po střeše 😅 Představuju si, jak po střeše pobíhá malý holubí aristokrat, uličnickýma očima sleduje všechny sousedy, a teď tu leží na stříbrném tácu jako by nikdy neznal létání. Tak nějak absurdně elegantní a hrdý, i když jeho život právě dostal hodně dramatický zvrat.
Snažím se nevyprsknout smíchy, protože je to kombinace znepokojivého a fascinujícího zároveň: „Jo, vlastně ho teď mám sníst… a on si ještě včera jen tak klouzal po střeše…“ – opět mi dochází, že jsem v Egyptě, a tady se prostě takové věci stávají normální součástí stolování.
A pak jsou tady všemožné plněné zeleniny, rýže ochucená kořením, která voní tak intenzivně, že cítím, jak mi začíná zpívat žaludek. Nechybí čerstvý chléb baladi, tenounký a nafouklý jako polštář, který slouží místo příboru, a samozřejmě torshi – nakládaná zelenina s limetkami a salata baladi z rajčat, okurek a petrželky, osvěžující jako ranní sprcha po noci na rozpálené střeše. A moje první myšlenka? „Tolik jídla a tak málo času.“ Kdo ví, pochopí 🙈😜
Nastává čas rozdělení – muži zvlášť, ženy zvlášť. Zvenčí to může působit přísně, nehostinně, a upřímně, zatím tomu moc nerozumím. Ale brzy si uvědomuji, že je to hluboce zakořeněná tradice, a já jsem tu právě proto, abych ji poznal, porozuměl jí, a zažil ji na vlastní kůži.
Ženy postupně mizí za zdmi domů, jejich kroky se ztrácejí v úzkých průchodech a za rohy, zatímco my, muži, zůstáváme venku, mezi domy, pod otevřeným nebem. Okolo nás blikají světla z postavené rampy, třpytí se v očích těch, kteří tu stojí se mnou, a spolu s nimi vytvářejí zvláštní atmosféru – radostné napětí, které visí ve vzduchu jako neviditelná síť, naplňující všechno kolem očekáváním a něčím téměř magickým.
Z dálky se ozývá charakteristický egyptský ženský jásot – „ululululu“. Zvuk tak živý, tak intenzivní, že připomíná ptáka v extázi. Snažil jsem se ho napodobit, ale je to nemožné. Kdo to slyšel, ví přesně, o čem mluvím: to se nedá popsat, to se musí zažít. 🙈🤣 S každým dalším výkřikem se napětí mění ve smích, radost a úctu k tradici, která tu přežila generace, a já stojím uprostřed toho všeho s otevřenýma očima a široce roztaženým úsměvem, protože chápu – jsem svědkem něčeho jedinečného.
Mezitím se z reproduktorů rozduní hudba. Bubny tepou jako srdce celé čtvrti, světla už blikají do rytmu. Muži a kluci se scházejí, usedají na rozestavěné židle. Žádný zasedací pořádek. Kdo přijde, ten si sedne. Věk? Nerozhoduje. Děti, teenageři, dospělí i staří sedí bok po boku, povídají si a smějí se. Přirozeně. U nás nepředstavitelné.
Sedíme u stolu a kolem nás panuje živá, přátelská atmosféra. Kluci pobíhají sem a tam, roznášejí čerstvé ovocné freshe, džusy, vodu, horkou kávu a čaj – všechno voní a vypadá tak lákavě, že člověk ani neví, čím začít. Na stole se postupně objevují malé talíře s oříšky, chipsy, dokonce i popcorn, který dodává celé scéně hravý nádech.
Postupně mě začínají obklopovat děti. Stačí jeden úsměv, podaná ruka, společná fotka – a najednou jsem uprostřed malého roje malých průzkumníků, kteří mě fascinovaně sledují. Nepůsobím tu jako exponát, ale spíš jako živé překvapení, které je baví a rozesmívá. Každý jejich smích, každé tiché špitání v davu přidává momentu na kouzlu a dělá z obyčejného setkání něco skutečně nezapomenutelného.
Děti? To je tady úplně jiný svět. 😜
Celý život jsem s dětmi pracoval, učil je, hlídal, organizoval aktivity… ale tohle jsem opravdu nezažil. Tohle je něco úplně jiného. Tolik lásky, tolik spontánních doteků, smíchu a čisté přirozenosti – všechno proudí samo od sebe, bez strachu, bez zábran. U nás by už dávno někdo volal sociálku, někdo by vyťukal číslo policie, protože „tohle přece nemůže být bezpečné“. Ale tady? Tady je všechno jinak.
Tady děti patří doprostřed dění, jsou přirozenou součástí života, nikdo je nenechává stranou a zároveň je nelimituje přehnanými pravidly. Nikdo nikoho nepodezírá, nikdo nevyvolává strach z nebezpečí. Všechno je prosté, čisté, normální. A přitom neobyčejné – je úžasné sledovat, jak si děti samy tvoří prostor, jak se smějí, dotýkají, zapojují, a přitom jsou úplně v bezpečí. Ten pocit volnosti, důvěry a propojení s lidmi kolem nich je tak silný, že cítíte, že tady opravdu každý okamžik patří dětem, a přesto všichni, dospělí i malé duše, spolu tvoří jeden harmonický rytmus života.
Chce se mi jen zastavit a dívat se, protože tahle přirozenost, ta opravdovost okamžiku, je něco, co i přes veškerou snahu a zkušenosti, jen málokdy zažijete. Tady to proudí, tady to žije, a já jsem uprostřed – ne jako dozor, ne jako učitel, ne jako host – ale jako někdo, kdo může být součástí toho čistého lidského pulzu.
A tak si v duchu říkám: Kde se to v nás ztratilo?
Hudba stále zní, mísí se s teplým večerním vzduchem. Všichni tančíme hluboko do noci, pohyby jsou už sice unavené, ale oči září – každý úsměv, každý smích je naplněn čistou radostí. Moje tělo cítí únavu, ale zároveň i štěstí, které proudí do každého svalového vlákna. Je sice už dvě ráno, takže bych teoreticky měl jít spát, ale nálada je nakažlivá a nálada našeho malého společenství nás drží vzhůru.
S několika novými přáteli se pomalu přesouváme do zatím neobydleného bytu – jednoduchého, ale s balkonem, odkud jsou vidět střechy okolních domů a světla vesnice. Usedáme na zemi, každý má pod zadkem polštář, a mezi námi se rozlévá smích, rozhovory a zvuky malých překvapení, která přináší noční Egypt. Na balkoně, na zemi s polštářem pod zadkem, usedáme a zničehonic – „Eat!“ slyším Johnyho a už se mi zase protáčejí panenky. Zase jídlo. Obrovská mísa.
Ale když to vidím – nejde odolat. Arabský chleba, salám, sýry, fazolová pasta, zelenina, chipsy… Ano, chipsy. Protože proč ne? Když je možné dát si fazole k snídani, proč by nešlo přidat brambůrky. 😀. A pak miš – voní jako včerejší ponožky po maratonu, chutná jako ďábel s chilli, ale… nějakým záhadným způsobem je to geniální. Ještě dlouho potom mám pocit, že se mi uvnitř úst odehrává malý ohňostroj.
Smějeme se, popíjíme vodu, a občas jen tak mlčíme. Ne trapně, ale doopravdy – v tom tichu není žádné napětí, jen klid, který dovoluje všem být sami sebou a zároveň spolu. Dívám se kolem sebe, do tmy a v tu chvíli mě znovu zasáhne ten známý pocit, který vždycky přijde nečekaně, ale přesně ve chvíli, kdy ho člověk potřebuje – teplo v srdci, jemné chvění, úsměv, který se dere koutky rtů, a oči, jež zůstávají otevřené, aby mohly nasát každý detail okamžiku.
Všechno kolem působí tak živě, tak opravdově. Sleduji své přátele, sleduji svět kolem, a přitom vím, že jsem přesně tam, kde být mám. V krajině, kde se čas zpomaluje, kde lidé žijí naplno, a přitom v harmonii s každodenností. Každý zvuk, každý pohyb, každé mlčení má svůj smysl a svou krásu. A já tady uprostřed toho všeho, cítím jeho pulz, jeho teplo a vnímám, že takhle nějak vypadá opravdový život – neformální, neohlášený, plný drobných zázraků, které se dějí, když se na ně jen pozorně podíváš. 🥰
Ano Jirko… je to pravda. Tohle je Egypt. Ten Egypt, který jsi vždycky chtěl poznat. Ne ten z katalogu, ne ten s upraveným bazénem a sterilními fotkami. Ale ten skutečný. Živý. Milující. Plný hluku, prachu, smíchu… a srdce. ❤️
Svatba – třetí den
Vstáváme až kolem poledne. Tady je to naprosto normální – žádné ranní ptáče dál doskáče, spíš „kdo si pospí, ten víc stihne po setmění“. A musím říct, že se do tohohle rytmu člověk dostane až podezřele rychle.
Kluci se zvedají a odcházejí na modlitbu. Já mířím do koupelny, kde mě čeká kombinace vlažné vody a zrcadla, které mi ráno nikdy mocka nelichotí. Sotva si opláchnu obličej, už slyším známý povel: „Jerry, yalla kul!“ 🙈
U nás doma by moje ranní rutina vypadala asi takhle: káva, sprcha a pak jít uklidit bar. Tady? Jídlo je absolutní priorita. Snídaně? Oběd? Brunch? Nikdo to moc neřeší – prostě se jí, když je jídlo. A že ho je vždycky hodně.
Začínám uvažovat, jestli mě třeba nechtějí jen vykrmit jako na nějakou egyptskou verzi „Perníkové chaloupky“, nebo jestli je to fakt jejich běžný standard. Možná mě jen testují, kolik toho vydržím, než se vzdám a poprosím o dietní polévku. 🙈🤣 Každopádně zatím držím krok. Tedy aspoň doufám.
Usedáme v denní místnosti. Na zemi klasicky leží obrovský stříbrný tác a na něm všechno, co tak miluji. Tradiční egyptská snídaně: čerstvý chléb baladi, různé sýry, vejce natvrdo, míchaná zelenina, ful medames (vařené fazole), falafely, slaný sýr mish a samozřejmě chipsy… už jim začínám přicházet na chuť.
Zjišťuju, co nás dnes čeká, a dozvídám se, že proběhne hlavní focení a svatební obřad. Následující čas trávíme na dvoře rodinného domu – společnost nám dnes dělá také oslík a několik kusů skotu, kteří jsou „parkovaní“ tam, kde ještě večer probíhal catering. Chvíli sedíme tady, chvíli tam… „Jerry, yalla!“ – „George, go!“ Už si na ty přesuny zvykám. Nevadí mi to, protože pokaždé míříme někam jinam – a potkávám nové a nové přátele. Až na to páté patro… bez výtahu. 🤣🤣🤣 Už teď cítím, že zítra budou nohy bolet víc než po maratonu.
Kluci se mě ptají, jestli se nechci projít ven do vesnice. Nadšeně souhlasím. Jdeme po hlavní silnici mezi malými obchůdky a kavárničkami. Pro někoho díra na konci světa… ale pro mě? Hollywoodský chodník slávy. Cizinec ve městě – lidé, kteří mě včera neviděli, ale jen slyšeli, mě teď prohlížejí od hlavy až k patě. V některých poznávám známé tváře z večera, někteří mávají, jiní jen opatrně zkoumají pohledem…
Jeden z mých „bodyguardů“ si všimne, že pořád držím prázdnou PETku. Bere mi ji z ruky, kroutí nechápavě hlavou a bez váhání ji odhodí na zem. Pomyslím si: „Kdyby tě tak viděla Greta, ta by ti dala lekci z ekologie, kterou bys hned tak nezapomněl…“ Výraz v obličeji mě prozradí – tohle přece není normální. Kluci vysvětlují, že tady je to běžné. Že plasty z ulic pak sbírají děti, protože je mohou prodat do výkupen nebo je jejich rodiny přímo třídí a využívají jako palivo – chudší domácnosti je prý často pálí místo dřeva či uhlí.
No to si děláte prdel… to jste ještě neslyšeli o slavných emisních povolenkách 🤣🤣🤣Jakože západní svět řeší jak zachránit planetu a jak je důležité snižovat emise CO2, a vy tady žijete v úplně jiné realitě, kde jsou takové věci jako „emisní povolenky“ jen neznámým pojem, který se vás vůbec netýká? Takže když se jim snažím taky vysvětlit evropskou strategii o uhlíkových kreditech, a o tom, jak západní svět platí miliardy za to, aby mohl dál vypouštět skleníkové plyny, tak na mě koukají s výrazem, jako bych jim právě nabízel lístky na Mars. Zjevně jsem je dobře pobavil…
Po příchodu, no kdo by to čekal 🙏 Opět je čas jíst! Nejdřív si říkám, že už nemůžu ani sousto, ale když vidím zas tu velkou hostinu, tu tradiční venkovskou kuchyni… Nestačím se divit, jak se to jídlo do mě vejde. Je to jako by se mi žaludek roztáhl do nekonečna, jako by se ve mně probudil nějaký skrytý egyptský bůh hladu. Hromady zeleniny, masa, rýže, a těch úžasných omáček… Najednou zapomínám na všechno – na dietu, na kalorie, na to, že už jsem vlastně plný. Prostě se nechávám unášet tím gastronomickým rájem. Po jídle jsem se s obtížemi přesun do sprchy a další zastávka „barber“… a tady se musím zase zastavit.
U nás má kadeřníka hlavně nevěsta, aby vypadala jako princezna z pohádky. Tady je to ale trochu jinak. Péče je připravená hlavně pro muže – účes, gel, oholení… a kdo chce, podstoupí i depilaci nití „fatla“, což doslova znamená „nit“ nebo „zatočení“. Jakože sedíš tam, kadeřník ti napne nit mezi zuby a začne ti trhat chloupky z obličeje. Zní to jako horor, co? Celkem zvláštní mučící technika, ale výborná pro pleť. A když se na to podívám z té druhé strany, je to vlastně docela fajn. U nás by mi to nikdo neudělal. A tak se na chvilku zase cítím jako místní, a to je přece to, co jsem chtěl.
Vyrážíme auty do Fajjúmu pro nevěstu. Ještě, než vyrazíme, nečekaně získávám parťáka – šestiletý syn řidiče mě chytá za ruku s takovou samozřejmostí, jako bychom spolu byli sehraná dvojka už léta. Cesta probíhá v rytmu, který se nedá nazvat jinak než „egyptská svatební kolona“ – hlasité troubení, zpěv, bubny a radost, která se na chvíli zdá být nakažlivější než jakýkoli virus, co si pamatuju ze všech hororových filmů.
Vždycky když jsem to viděl v Hurghadě, tak jsem tyto kolony nadšeně pozoroval. Není to totiž jen takové troubení jako u nás, kde to spíš zní jako protest řidičů proti dopravní zácpě. Tady jsou lidi vykloněni z okýnek aut a zpívají s plným nasazením, na korbách dodávek se tančí, jako by měli na střeše diskotéku, a to všechno s úsměvem od ucha k uchu. Nechávám se unášet tímhle chaotickým, ale naprosto kouzelným proudem a neskutečně moc si užívám tuto chvíli okamžiku, jako bych byl součástí nějakého epického hudebního videoklipu. V tu chvíli sedím, hlavou mi víří všechny ty vjemy, srdce mi přetéká vděčností za tenhle neuvěřitelný zážitek.
Poprvé vidím nevěstu – Za doprovodu bubínků vychází nevěsta z domu. Tradiční bílé šaty, které se třpytí jako sníh v zemi, kde sníh nikdo pořádně ještě neviděl, obrovská sukně, vlasy důmyslně zahalené, líčení tak výrazné, že by se za něj nemusela stydět ani Nastěnka z Mrazíka. Připadám si vedle ní jako bledý komparsista, který se ztratil cestou na konkurz. 🤣🤣🤣
Na focení vyrážíme k jezeru Karún, na místo s poetickým názvem „Panorama Palace“. Nestačím žasnout. Na ploše areálu postává víc než dvacet nevěst. Ano, dvacet. V jednu chvíli. Každá krásnější než ta předchozí, každá s vlastním týmem příbuzných, vizážistů a fotografů, kteří pobíhají kolem jako mravenci. Všichni si hledají své dokonalé místo – někdo u hladiny jezera, jiní u palem, někdo dokonce u obyčejného keře, který se v tu chvíli mění na kulisu z katalogu. Západ slunce barví oblohu do oranžova, jezero se třpytí a já mám pocit, že jsem se ocitl v paralelním vesmíru, kde jediným povinným „dress codem“ jsou svatební šaty.
A pak mě na chvíli bodne zvláštní lítost – takový ten tichý hlas uvnitř, který šeptá: „Tak tohle ty bohužel nikdy nezažiješ.“ Není to závist, spíš taková jemná melancholie. Protože realita je prostě jiná – příroda to chtěla jinak a můj příběh nebude nikdy vypadat jako tyhle pohádkové scény.
Jenže já vím, že to není důvod ke smutku. Moje pohádka bude mít prostě jiný scénář. Bez princezny v bílých šatech, ale s princem, kterého možná jednou potkám – a věřím, že až to přijde, nebude potřeba palác ani jezero, protože to kouzlo se odehraje úplně jinde. V očích, v doteku, v obyčejném okamžiku, který bude mít hodnotu všech těchto západů slunce dohromady.
A tak stojím mezi těmi dvaceti nevěstami a místo pocitu prázdna cítím vděčnost. Protože i když tahle kapitola není napsaná pro mě, jsem tu, můžu ji vidět, můžu ji prožít. A kdo ví – třeba jednoho dne budu mít taky svoje „Panorama Palace“. Jen nebude o šatech a focení. Ale o tom, že vedle mě bude někdo, s kým ten život bude dávat smysl. 🌅
„Johny, yalla!“ někdo mě bere pod paží a táhne kupředu. Vypadá to, že mám vlastní nevěstu, jen jsem o ní dosud nevěděl. Kráčím nesměle, Mohamed se na mě podívá a jediným pohledem mi dá najevo, že je všechno v pořádku – „jen buď součástí hry, užívej si to“. Moji přátelé zůstávají opodál a já najednou stojím přímo v centru svatebního chaosu, kde není čas přemýšlet, jen se nechat vtáhnout.
A v tom cítím na ruce známý malý stisk. Můj parťák. Chce fotku. Samozřejmě, že ji má mít. Pózujeme spolu – oba se náramně bavíme. V duchu se přistihnu, že přemýšlím, jestli si tenhle kluk třeba tak za deset let vzpomene na „toho bílého strejdu“, který ho jednou hlídal na svatbě jeho příbuzných. Asi ne. Ale já si ho budu pamatovat určitě. Protože některé momenty se nezapomínají – i kdyby šlo jen o krátké stisky dětské ruky uprostřed víru, kde se reálný svět míchá s pohádkou.
Je už tma. Vracíme se zpátky na hlavní svatební oslavu a v dálce se rýsuje budova, která by se dala označit jako kulturní dům… Venku postává shromážděný dav – muži i ženy pohromadě, hlasitý šum, smích, děti pobíhající kolem jako volně puštěné konfety. A pak ta světelná show. Neonové řetězy, blikající reflektory, které vytvářejí iluzi, že celý prostor je obrovská diskokoule. Světla blikají tak intenzivně, že i Las Vegas by si mohlo brát poznámky.
Někdo mě bere zase pod loktem a vede dovnitř. Tentokrát se cítím jako nevěsta já… 🙈cítím pohledy žen, které se na mě dívají a většina z nich mě vidí poprvé. Ty starší se usmívají s takovou tou typickou vlídností, kterou znají jen babičky – tak trochu pobaveně, tak trochu shovívavě. Mladší se snaží odvracet zrak, ale občas neodolají, koutkem oka si mě přeměří a rychle pohled stáhnou zpátky, jako by se právě spálily.
Ani pořádně nedojdeme ke stolu a mužská část mě bere mezi sebe a najednou už stojím na parketu. Když se přidám, začínají tleskat, přidávají se, jásají. Je to neskutečný pocit. Nechávám se strhnout rytmem. Nikdo se tady neptá, jestli to umíš. Tady se netančí pro výkon ani pro body poroty. Tady se tančí, protože hudba tepe do žil a tělo nemá jinou možnost než poskakovat. Nikdo kolem netuší, že jsem ještě nedávno měl pod palcem celou taneční skupinu… Smích, výskot, objetí, ruce nahoře, nohy ve vzduchu – chaos, který se ale nějakým zázrakem proměňuje v dokonalý řád radosti. Ženich tančí uprostřed – pot mu stéká po čele, ale úsměv mu svítí víc než všechny reflektory dohromady. A já? Neřeším, jestli vypadám ladně nebo jako když mám epileptický záchvat. Když atrakce, tak se vším všudy. 🤣🤣🤣
Skáču s nimi, křepčím, mávám rukama, a v hlavě mi běží jediná myšlenka: tak tohle moje nohy ráno fakt nerozchodí. Ale je mi to jedno. V tenhle okamžik mám pocit, že jsem součástí něčeho, co je větší než já – a že i kdybych vypadal jako bizarní směs Michaela Jacksona a pražského taxikáře, tady je to jedno. Tady se totiž netančí stylem. Tady se tančí srdcem.
Ale přiznávám – už nejsem nejmladší a tyhle egyptské rytmy mají v sobě něco, co dokáže z člověka vysát duši rychleji než tři hodiny aerobiku. Pot se ze mě lije, nohy už protestují a tváří se, že za chvíli podají výpověď. Takže volím strategický ústup – usedám na židli, která má očividně za sebou víc svateb než kdejaký matrikář, a natahuju se po láhvi s pitím.
A co jiného než voda… V Egyptě se totiž alkohol nepije – a svatba není výjimka. Žádné šampaňské, žádné panáky, žádné „na zdraví!“ s očima upřenýma do stropu. Jen voda, nebo limonáda a čaj, který je sladší než moje představy o ideálním životě. A přesto – nebo možná právě proto – je tady atmosféra, kterou u nás nezažiješ.
Tanečníci řádí, smích je nakažlivý, radost upřímná a všudypřítomná. Není potřeba nic „rozvazovat“ alkoholem – lidi tu prostě tancují, protože chtějí, smějí se, protože jim je dobře, a objímají se, protože jim to připadá přirozené. A já si v duchu říkám, že kdyby se někdo pokusil importovat tenhle model na naše středoevropské svatby, polovina hostů by utekla už po polévce. Jenže tady? Tady to funguje. A funguje to nádherně.
Tak si tak dál sedím na svojí židličce, a protože už třetí den si tak nějak nemám s kým popovídat – jakože ne že by nebylo s kým, ale prostě neumím arabsky – honí se mi hlavou spousta myšlenek…
Je to trochu ironií, protože právě alkohol mě sem vlastně přivedl. Možná kdybych předtím tolik nepil, neměl bych teď vlastně až tak důvod ke změně. Přemýšlím o tom, co bych teď dělal doma. Pravděpodobně bych teď balil na tábor. Je to legrační… a cítím, jak se mi zas zvedají koutky. Vzpomněl jsem si na Lídu, která na táboře zrovna je… Lili, omlouvám se.
Sleduju kolem sebe pohyby lidí, jejich smích, gestikulace, občasné výkřiky, a snažím se odhadnout, o čem asi mluví. Občas přikyvuju, usmívám se, dělám, že rozumím, a v duchu si říkám: „Super, Jerry, jsi hvězdou ticha.“ Je to vtipné a smutné zároveň, že právě tady, obklopen tolika úžasnými lidmi, jsem úplně sám, jen ve své hlavě. Takže už dál jen sedím, přikyvuju, a uvnitř si zase šeptám: „I když neumím arabsky, možná umím aspoň být… a to taky něco znamená.“
Sedím a nemůžu se vynadívat. Přinášejí čtyřpatrový dort, který by klidně mohl sloužit jako orientační bod pro piloty letadel, kdyby náhodou ztratili kurz. K tomu přichází taneční trio s tradičními vystoupeními – bubny duní, kroky se odrážejí od stěn sálu a já si připadám, jako bych se ocitl v jiné dimenzi. A pak přichází on – točící se muž v sukních, tanoura. Fascinující. Je to hypnotické, barevné, trochu absurdní a úplně geniální. Jestli je pravda, že život je divadlo, tak já teď opravdu sedím v první řadě – s popcornem z místní cukrárny by to bylo dokonalé.
Večer se pomalu chýlí ke konci, hosté odcházejí, a já si myslím, že ta největší show už skončila. Ale kdepak. Vždycky jsem se v Hurghadě smál, když jsem viděl auto, ve kterém sedělo patnáct lidí, a ještě někdo visel ven oknem. Jenže teď? Teď už vím, jak to vypadá zevnitř. 🙈🤣 Sedím namačkaný mezi kamarády, bratranci, dětmi… A měl jsem vlastně štěstí – náš řidič byl dospělý! Na vedlejší motorce totiž sedí čtyři lidi a řídí ji kluk, který vypadá, že by měl spíš dělat domácí úkol než se proplétat nočním provozem. 🙈
Jedeme „domů“. Ne spát, jak by se dalo čekat, ale na tradiční balkonovou „snídani“. Hodiny ukazují cosi mezi půlnocí a časem, kdy už jen pekaři vstávají, ale tady to nikomu nepřijde divné. Chci se omluvit a proklouznout do postele, protože v sedm ráno mám odjet. Jenže Mohamed se na mě podívá, jako bych právě řekl, že si myslím, že pyramidy postavili mimozemšťani a vyvádí mě z omylu. „Ne, ne, George zítra ještě nee… pojedeš až baʕda bukra.“ Aha… takže zůstávám. Nevadí mi to, a jsem za to vlastně moc rád.
Sedíme všichni společně na balkoně, kolem se nosí, jak jinak než zase jídlo a já jen koukám do noční tmy, ve které pořád ještě doznívá ozvěna bubnů a smíchu. V hlavě se mi víří směs vzpomínek z dnešního dne, domněnek, co mě čeká, a fantazií, které si maluju jen tak pro sebe.
Přemítám, co všechno jsem dnes viděl. Tolik barev, tolik lidí, tolik momentů, že bych to doma v „becku“ vyprávěl snad celý večer – a stejně by mi plno věcí nikdo nevěřil. A možná právě proto mám pocit, že jsem se na chvíli dotkl něčeho, co není jen zážitek, ale skutečná zkušenost.
Uvědomuju si, že tohle všechno – chaos dopravy, světelná show, tanoura, i čtyřpatrový dort, který by mohl soutěžit s Eiffelovkou – má v sobě kus opravdovosti, který mi doma často chybí. A že někdy je potřeba se nechat strhnout proudem, i když člověk zrovna netuší, kam ho dovede.
Dneska to byl proud bubnů, smíchu a lidské blízkosti. Zítra? Kdo ví. Ale něco mi říká, že tahle cesta mě nenechá vrátit se stejným člověkem, jakým jsem sem přijel.
Život na vesnici… Poslední den.
Den, který se mi stále dokola přehrává v hlavě, protože ve mně zanechal asi nejvíce emocí. Vím, že Egypťané jsou proslulí svou pohostinností. Ale tohle bylo víc. Něco hlubšího. Něco, co prostě nejde popsat slovy. To, co jsem cítil, bylo mezi řádky. Mezi pohledy. Mezi doteky rukou. Bylo to teplo. Byla to láska. Bylo to jako bych byl skutečně doma.
Pro někoho jako já je tenhle styl života naprosto krásný. Dveře bytu jsou pořád otevřené, takže sousedi i příbuzní volně proudí dovnitř a ven, někdo si sedne na gauč, jiný se rovnou připojí k jídlu – žádné formality, žádné omluvy. Prostě jedna velká rodina. Najednou chápu, proč se říká, že když se v Egyptě žena vdá, nevezme si jen manžela, ale i jeho rodinu. Ne v teoretickém smyslu, ale doslova – s maminkou v čele, která zůstává v domácnosti, a mladá nevěsta se tak vlastně stává součástí celého rodinného organismu. Žádné „my dva a zavřené dveře“, ale „my všichni“ a věčný proud lidí, kteří tvoří jeden dům. Upřímně? Je v tom něco hřejivého. A taky pro naše dívky trochu děsivého :D :D :D
Nicméně dnešní ráno začíná tak, jak už jsem si tu zvykl – žádné dramatické vstávání s budíkem, spíš takové líné, přirozené probuzení do ruchu vesnice. Tentokrát je ale u snídaně něco navíc: na stříbrném táce se objevili sladké zákusky a mezi nimi cosi mezi pudinkem a krémem… vzhledem k tomu, že už jsem vyzkoušel snad všechno, co dalo, neváhám, beru si jeden a jen tiše přikyvuju, protože je to velmi lahodné.
Mohamed mi s úsměvem sype do dlaně hrst místních oříšků, které chutnají trochu jako pistácie, trochu jako pražené kešu – a možná taky trochu jako prach z cesty – a vyrážíme ven. Procházíme vesnicí a já nasávám každý detail, jako bych si chtěl ten obraz vypálit do paměti. Na ulicích se lidé zdraví, zastavují, povídají si, někdo popíjí čaj, jiný jen sedí na patníku a pozoruje dění kolem. Staří i mladí dohromady, bez spěchu, bez honičky, prostě jen jsou.
A to je přesně ten moment, kdy vám probleskne hlavou, jak rozdílný je svět odsud a ten náš „moderní“. My Evropané, ti věční běžci s hlavou dole, s pohledem přilepeným k mobilu, věříme, že jsme „civilizovaní“. A tady? Tady se na sebe lidé usmějí, obejmou, zastaví se, i když mají práce nad hlavu. A je vám z toho až smutno – protože tohle je něco, co my jsme ztratili.
Což mi připomíná, že jsem nedávno na Facebooku viděl příspěvek, ve kterém byla tam citace Keanu Reevese:
„Vidíte ty lidi tam za mnou? Spěchají do práce a ničeho si nevšímají. Někdy jsme tak ponořeni do svých každodenních povinností, že se zapomínáme radovat z toho, jak je život krásný. Jsme jako zombie. Zvedněte oči a sundejte si sluchátka z uší. Řekněte někomu: ‚Ahoj.‘ Obejměte někoho, kdo vypadá, že má nějakou bolest. Někomu pomozte.
Každý den je třeba žít tak, jako by byl poslední. Každý den je drahocenný a měli bychom s ním podle toho zacházet. Nemáme žádnou jistotu, že zítřek opravdu přijde, tak pojďme žít hned dnes!“
Teď si uvědomuju, že tohle všechno tu vidím na vlastní oči. To, co Reeves napsal jako myšlenku, tady lidé prostě žijí – bez velkých řečí, bez citátů na sociálních sítích, jen tak, jak jim to přijde přirozené.
Vracíme se domů a na dvoře už čekají kluci s motorkami. Jedna mašina už stojí připravená – Mohamed s Walidem na ní vyrážejí zpět do Fajjúmu, směr autobusové nádraží. Loučení bez velkých gest, prostě kývnutí, pár slov a motor už řve. Druhá motorka ale stojí vyzývavě před námi – a já už tuším, že se nevyhnu dalšímu dobrodružství. Takže nasedáme. Tři chlapi. Na jedné motorce. Ano, správně – tři. U nás by to znamenalo minimálně policejní zastavení, pokutu, přednášku o bezpečnosti, a ještě večerní reportáž v televizi: „Čech v ohrožení života na dovolené v Egyptě!“ Tady? Tady je to jen další normální odpoledne.
Mahmoud si bere řídítka, Ahmed sedí vzadu, a já se snažím vmáčknout mezi ně, aniž bych vypadal, že právě testujeme limity fyzikálních zákonů…
Projíždíme vesnicí a já se opět nemůžu ubránit srovnání. U nás se řeší helmy, reflexní vesty, cyklo pruhy, dokonce snad i správný úhel náklonu elektrokoloběžky. Tady? Osmileté dítě jede na kole bez brzdy, vedle něj se řítí osel s vozíkem plným cukrové třtiny, a do toho my – tři dospělí chlapi na jedné motorce, mezi poli, v cuklích, šortkách, bez helmy, bez stresu a hlavně – bez jediného pohledu „tohle se nesmí“. Nikdo se nad tím ani nepozastaví, prostě normální scéna z jejich života.
Je zvláštní, jak ten kontrast funguje – my Evropané si myslíme, že jak moc jsme civilizovaní, že máme pravidla, řády, značky a předpisy. A přitom? Tady jezdí život sám, bez značek, ale s respektem k sobě navzájem…
Jednou rukou natáčím selfie. Cítím se neskutečně svobodný. Jako by se ze mě na chvíli setřásly všechny starosti, tabulky, maily a povinnosti. Prostě jen cesta, motorka a ten pocit, že život je vlastně docela jednoduchý.
Projíždíme kolem rýžových polí, kde se voda třpytí v zapadajícím slunci. Oslíci postávají u cesty a líně se za námi otáčejí. Mezitím děti poskakují kolem, běhají bosky přes prach a jejich smích se mísí s rachotem motoru. Skáčou tak lehce, že se zdá, jako by pro ně gravitace platila jen na půl plynu.
Vítr mi šlehá do tváře, prach se míchá s vůní slámy a kouřem z polí. Kdybych měl ještě vlasy, vlály by mi jako v nějakém reklamním spotu na šampon. Takhle mi vlají aspoň iluze o bezpečnosti dopravy. A tak, přimáčknutý mezi Ahmedem vpředu a Mahmoudem vzadu, se musím smát. Jako by se tenhle moment zhmotnil jen proto, aby mi připomněl, že svoboda se někdy vejde i na tři místa na jedné staré motorce.
První zastávka – Stoh slámy a cosi jako srub. Vypadá to spíš jako polní verze obýváku: velká kláda místo gauče, ohniště místo stolku, a vedle toho křeslo z auta, které už má nejlepší roky dávno za sebou. A stejně je pohodlnější než půlka sedaček z IKEA.
Kolem ohně sedí moji známí ze svatby spolu se starším pánem. Ten mi rukou naznačuje, ať si přisednu, a mladším klukům kývne, ať mi připraví čaj. A teď pozor – žádné ksichty, žádné protočené panenky, žádné „musíme?“. Ne. Úsměvy, nadšení a čirá radost, že můžou být užiteční. Přesně ta přirozená úcta ke starším, kterou my ve městech tak často postrádáme. Tady to není o „musím poslouchat“. Tady je to „chci poslouchat, protože tě respektuju“. A já si říkám – možná to je jeden z těch malých důvodů, proč vesnický život působí tak soudržně.
Sedíme, povídáme si přes překladač, a já mám najednou pocit, že jsem se ocitl v nějaké alternativní realitě. Oáza klidu uprostřed Egypta. Pod sebou křeslo, které se každou chvíli může rozpadnout (a já mám pocit, že až se to stane, celé se to promění v největší show večera), před sebou oslík uvázaný ke stromu, co mě hypnotizuje pohledem typu: „A Ty jsi jako kdo?“ A mezi tím hrnky čaje, kouř stoupající k nebi a pomalý rytmus života, který by měl dostat vlastní orchestr.
A já si říkám – tohle je přesně ten moment, který chci zamknout do paměti. Na věčné časy.
„Jerry go…“
Aha, to už znám. Když slyším tyhle dvě slova, znamená to jen jedno – někdo mě zase někam táhne. Tentokrát je to Mustafa. Chytí mě za ruku a s tajemným úsměvem vede pryč od ohně. Procházíme kolem stohů slámy… 🙈🤣(mám pocit, že mě bere do nějakého tajného klubu).
Jakože skoro fakt jo. Další „bunkr“. Úplně jako kdybych se vrátil do dětství – jen místo dek a prken tady mají pořádné trámy a kusy starých dek. A vedle – poprvé v životě – vidím z takové těsné blízkosti bůvoly.
Stojí tam, obrovští, černí jako noc, s očima hlubokýma a klidnýma, a přesto jde z nich respekt. Žádné „Moo“ jako v dětských knížkách. Tihle tvorové jen stojí, dýchají, a já si vedle nich připadám strašně malinký. Je to nádhera. Majestát v té nejčistší podobě.
Mustafa mi ukazuje, že si můžeme zalézt do bunkru, nebo že se můžu projet na jednom z oslíků, kteří se líně pasou opodál. (No to víš, že jo… si na něj sednu a půjde ke dnu jak Titanic. Stačilo by, aby udělal první krok, a už by se psaly egyptské báje o potopeném bělochovi.) Naštěstí mě z tohoto scénáře vysvobozuje Mahmoud, který přichází i s dalšími kamarády ze svatby.
Vracíme se zpátky a usedáme kolem malého ohniště, na kterém bublá voda na čaj. A najednou je tu zase plno – mladí, staří, všichni spolu. Fascinuje mě, jak přirozeně se k sobě chovají: žádné „já jsem starší, tak poslouchej“, ale zároveň jasně cítíte, že respekt tu má pevné místo. Stačí jeden pohled staršího muže a mladší se hned, bez jediného protočení očí, zvedá a s úsměvem mi podává skleničku čaje. U nás by to vypadalo spíš na: „Proč zase já? Vždyť jsem to dělal včera!“
Oslíka tedy vřele odmítám (to bych mu chudákovi fakt nemohl udělat 🙈🤣) a radši se nechávám unášet rozhovorem. Translator jede na plné obrátky, občas z něj vypadne věta, která dává smysl asi jako horoskop v bulvárním plátku, ale i tak se všichni smějeme a snažíme pochopit jeden druhého. A pak přichází ten okamžik, který se mi, ani nevím pořádně proč, vryje hluboko – společná fotka. Jeden stisk spouště, ale v sobě nese celý tenhle okamžik. Vím, že kdykoliv ji uvidím, vrátí mě zpátky k tomu ohni, do toho prachu a k těm lidem.
A než stihnu tu fotku uložit, přijíždí další motorka. Tentokrát sám Mohamedův strýc, který mi dává znamení, že exkurze zdaleka nekončí. Už zkušeně naskakuju, jako by tříčlenná jízda na motorce byla moje celoživotní disciplína, a vyrážíme dál.
Druhá zastávka – Všude kolem palmy, a hlavně nekonečná rýžová pole. Slunce pomalu zapadá a já mám pocit, že jedu přímo do pohlednice, která se prodává jako upomínka na Fajjúm. Je to zvláštní, když se tomu člověk otevře, začne svět vnímat jinak – ne jako kulisu, ale jako živou bytost, která s tebou komunikuje.
Dojíždíme skoro do středu polí a strýc mi ukazuje rukou, jak daleko sahá jeho pozemek, o který se jeho rodina den, co den stará. Vysvětluje mi, že prakticky všechno, co jsem tu ochutnal, pochází právě odsud. A pak přichází moment, který by u nás skončil zvednutým obočím hygienika: uprostřed polí stojí malá kůlna, na ní přidělaný starý kohoutek, pod ním zavěšený plecháček. Zdroj vody – pro všechny.
Strýc se na mě dívá s očekáváním. Cítím, že čeká, jestli se napiju. V té chvíli mi hlavou prolítne všechno, co jsem kdy četl o střevních potížích v Egyptě. A pak si řeknu: „No co, buď a nebo.“ Beru plecháček, lok, úsměv… a je to. Pokud to přežiju, budu mít historku. Pokud ne – no, aspoň jsem si naposledy připadal jako dobrodruh. 🙈 Kecám, už od prvního dne přece vím, že tady se voda z kohoutku může pít 😉
Pokračujeme dál a motorka se líně kodrcá kolem polí, kde se na rozložených plachtách a dekách suší rostliny. Zastavujeme a já se seznamuji s dalším členem rodiny, který o pole pečuje. Žádné formality – dle gest, prostě „pojď, sedni si k nám na deku“.
Každopádně dostávám do ruky čerstvě utrženou rostlinu a muž mi s vážnou tváří přednáší odborný výklad. Já nasazuju výraz „jasně, chápu každý detail, kámo“ a přikyvuju jako student před tabulí. Ještě že mám KAI – cvaknu fotku, nahrávám… a ejhle! Pelargonie vonná. Citronová muškátová královna aromaterapie, základ esenciálních olejů. Tak proto tak vehementně chtěl, ať si ji rozetřu v dlaních! Vůně citronu, trochu růže, trochu „voňavého mýdla od babičky“. Dostávám svazek rostliny na památku – upřímně, mám radost, jako bych právě dostal diplom.
Pokyn „yalla!“ je jasný: pokračujeme. Přecházíme přes zavlažovací kanál po rezavé rouře (baletní gracii bych si za to nedal, ale aspoň jsem nespadl), a už zase sedím na motorce. Vím, že se budu opakovat, ale ten pocit svobody, když projíždíte mezi poli, palmy vám rámují cestu a před vámi zapadá slunce – to je něco, co se slovy popsat prostě nedá. Je to směs radosti a melancholie, protože v hloubi duše vím, že tahle chvíle už se nikdy nebude opakovat úplně stejně. A to bolí i hřeje zároveň.
Hadží – U ohně mezitím prořídlo, takže jen přesedám na další motorku k Mahmoudovi a pokračujeme k dalšímu domu. Už se šeří, když přijíždíme k velké kovové bráně. Vcházíme do útulného dvora, kde nás vítá starší pán. Tipuju dědeček. A tady se musím všem omluvit: během těch pár dní jsem poznal tolik lidí, slyšel tolik jmen… že v tom mám „strašný“ chaos. (ano, Kristýnko, na tebe si teď vzpomenu vždycky, když použiju tohle umocňovalo 🙈🤣) Každopádně vím, že tento pán je Hadží – tedy člověk, který vykonal pouť do Mekky. To mu v očích všech ostatních dává obrovský respekt.
Jen co nás zahlédl, odkládá lžíci, vstává od stolu a jde k nám. Mně je trochu trapně, že jsme ho vyrušili u jídla, ale pán se usmívá a automaticky mi nabízí, ať si přisednu. Zdvořile odmítám, že opravdu nemám hlad, což ho stejně neodradí. Vzápětí je na stole meloun, hrozny a káva, kterou mezitím připravil Mahmoud. Prostě klasická egyptská pohostinnost – řekneš „ne, děkuju“ a dostaneš rovnou dvojitou porci.
Dozvídám se, že všechno, co kolem vidím, si pán postavil vlastníma rukama. Dnes už práci nechává na ostatních, a jen tak s úsměvem dodává, že jim dává dva dolary na den. A opravdu se tváří, že nechápe, proč si stěžují 🙈Co na to říct? Jiný kraj, jiný mrav. Já jen tiše sedím, cucám kávu a v hlavě mi běží, že za ty dva dolary by v Česku sotva koupil to kafé, které právě popíjím.
Mahmoud mezitím přináší ukázat co všechno zde roste… máta, jasmín, limety, guava… Snažím se tvářit, že alespoň trochu rozumím, co mi k tomu oba vykládají.
Na chvilku se odpojujeme od hovoru a Mahmoud mě bere do malé hospodářské budovy. Uvnitř mě hned přivítá směs vůní – seno, sláma a ta nepopiratelná venkovská realita, která se prostě nedá zaměnit. Žádná romantická pohlednice, spíš pravdivý obraz toho, jak tu lidé skutečně žijí. Holé cihlové zdi a jednoduchý betonový rám dávají místu svůj vlastní druh estetiky – drsný, ale upřímný. A možná právě proto mi to přišlo mnohem opravdovější než cokoliv, co bych našel v cestovatelském katalogu.
Mahmoud se směje od ucha k uchu a s hrdostí mi ukazuje jejich skot. Největší hvězda? Malé telátko, které ovšem nemá náladu na focení. Já už mám prst na spoušti foťáku, scéna připravená, jenže telátko má vlastní režijní vizi. Výsledek: série fotek, které vypadají spíš jako casting na největšího introverta mezi hospodářskými zvířaty. Mahmoud se řehtá, já se směju taky… jen telátko už evidentně ztrácí trpělivost.
Do dvora mezitím přichází další postavy – Mahmoudova sestra a Hadžího manželka. Obě září úsměvy a působí tak mile, že okamžitě vnášejí do prostoru ještě víc světla. A nezůstává jen u úsměvů – za chvíli mizí v kuchyni a vracejí se s obrovskou sklenicí čerstvého juicu z limety a máty. Napiji se a mám pocit, že mi v ústech vybuchl letní vánek. Dokonalá poezie ve sklenici.
A pak přijde moment, který mě zaskočí. Sestra odchází a starší žena si nesedá k nám, ale stranou – na schody. V první chvíli nechápu proč. V Evropě bychom automaticky seděli všichni společně u stolu. V hlavě mi bliká kontrolka: „Děje se něco špatně? Je to kvůli mně?“ Naštěstí Mahmoud hned vytuší moje rozpaky a vysvětluje. Mluví o tradicích, jemných pravidlech a zvyklostech, které tady fungují odjakživa. Nejsou psané, nikde je nenajdeš v knížkách, prostě se předávají z generace na generaci.
A já poslouchám a čtu z telefonu co zároveň píše. Většině slov nerozumím, ale stejně hltám každé gesto, každé vysvětlení. Zjišťuji, že ženy tady mají jinou roli, než na jakou jsme zvyklí doma – ale ne menší. Naopak. Jsou trochu stranou, ale jejich přítomnost je všude cítit. Ony servírují čaj, připravují občerstvení, tiše sledují, co se kolem děje, a mají přehled o všem. Nemusí být uprostřed scény, protože v mnoha ohledech tu scénu samy řídí. Jako neviditelné dirigentky, které drží pohromadě celý orchestr rodinného života.
Sedím, popíjím limetový juice a cítím, že mě to celé zasahuje víc, než jsem čekal. Sedím tam, s hlavou plnou pocitů a srdcem plným vděčnosti. Jako by mě obklopovalo teplé objetí, které připomíná, že i v odlišnosti je krása. Že ty rozdíly nejsou překážkou, ale pokladem.
Nejsem unavený, nejsem zmatený – jsem naměkko. Z té směsi pohostinnosti, klidu, respektu a jednoduché lidskosti. Prostě, když si uvědomíš, že svět má milion podob – a že všechny dokážou fungovat, pokud v nich má své místo „respekt“.
Po téhle další lekci života – nenápadné, ale nezapomenutelné – nastal čas vyrazit zpět k domu Mohameda. Slunce už dávno zapadlo a na scénu nastoupil večer i s invazí komárů, kteří si mě okamžitě připsali na menu. „Chceš jet na motorce, nebo půjdeme pěšky?“ ptá se Mahmoud s úsměvem, z kterého by roztál i ledovec. A já volím pěší variantu. Ne proto, že bych se bál, ale protože chci ještě chvíli nasávat atmosféru téhle vesnice – každý detail, každý krok, každou vůni. Protože vím, že přesně tohle je ten okamžik, který se už nikdy nebude opakovat.
Když jsme se vydali na cestu, stal jsem se opět středem pozornosti. Děti, s jiskrou v očích a širokými úsměvy, které si hrály u domů, mávaly a volaly „Hello! Hello!“ Některé se odvážily přiblížit blíž, zvědavě si mě prohlížely a pak se rozesmály a utekly zpět ke svým kamarádům. Připadám si zase trochu jako chodící atrakce, ale přiznám se – je to milé.
Starší lidé se zastavovali, přátelsky přikyvovali a sledovali náš průchod s klidným zájmem. Jeden starší muž, s tváří zvrásněnou léty slunce, nás zval k sobě domů na čaj. V tu chvíli se ve mně opět vzedmula vlna emocí. Pozvání na čaj od cizího člověka je tady běžné a upřímné, což ve mně vyvolávalo směs fascinace, zmatení a lehké nejistoty. Něco takového by se u nás asi těžko stalo, že? Tak schválně, kdy jste naposledy pozvali cizince k sobě domů na čaj a povídání? Přiznávám se, mě by to doma určitě ani nenapadlo. :D :D :D
S pokorou a vděčností jsem odmítl, protože už se stmívalo a před námi byla ještě cesta přes půlku vesnice. Jdeme dál přes vesnici, ve které je vzduch plný vůně pečeného chleba, koření a dalších neidentifikovatelných, ale nesmírně příjemných pachů. Přes úzké uličky, kde se na chvíli zastavil čas, jako vstup do jiné dimenze. Pro kluka z města, zvyklého na rychlý životní tep města, fascinující kontrast. Domy z nepálených cihel, žádný beton, žádné silnice, jen udusaný písek. Místo monotónního hukotu města tu byla symfonie zvuků – štěkot psů, smích dětí, vzdálený hlas muezzina. Každý krok je jako dotek jiného světa, kde je tempo života jiné – pomalejší, ale plnější.
Lidé se tady nesnaží dohnat vlak, spíše si vychutnávají přítomný okamžik. Sledovat Mahmouda je fascinující – každé setkání na ulici je pro něj příležitostí pro krátký rozhovor, sdílení novinky, úsměv. Všechno tu působí propojeně, jako by vesnice byla jedna velká rodina. Děti pobíhají všude kolem, samy, bez dozoru, ale jakoby pod ochranou celého společenství.
Ano, zas ty malé energetické baterky s jiskrou v očích a úsměvy od ucha k uchu, které mě od začátku cesty pronásledují. Bylo to jako bych byl opět na pódiu, kde můj evropský vzhled ze mě dělal hlavní hvězdou večera. Po chvíli se za námi vytvořil vláček sledujících dětských detektivů. Mahmoud se je snažil odhánět, ale zdálo se, že si to užívají stejně jako já.
Když se blížíme k Mohamedovu domu, mám hlavu plnou dojmů a srdce plné vděčnosti. Připadám si, jako bych se právě prošel nejen vesnicí, ale i jiným způsobem života – pomalejším, propojenějším, plným drobných okamžiků, které se doma často ztrácí v každodenním spěchu. A tohle uvědomění je možná tím největším darem, který mi tahle cesta dává.
Perníková chaloupka – Když jsme vešli do domu, přivítala nás Mohamedova rodina s úsměvem, který dokáže rozpustit všechny obavy. Všichni se na mě dívali s opravdovou radostí, jako by jim moje přítomnost dělala čest. A já si v duchu uvědomil, že to dnes není jen obyčejná návštěva – poprvé jsem byl pozvaný přímo do bytu Mohamedových rodičů. V té chvíli jsem cítil zvláštní směs hrdosti a nejistoty. Hrdosti, že mě přijali tak blízko, a nejistoty, abych v té spleti zvyklostí neudělal nějaký nechtěný přešlap.
Procházíme bytem a dojdeme k pokoji, kde na zemi sedí rodiče Mohameda. Scéna má něco pohádkového – kolem nich se tyčí pět obrovských košů plných sušenek, jejichž vůně se line celým bytem. Na velkých stříbrných tácech se blyští čokoládové dobroty a barevné bonbóny, taková hostina, že by z ní i medvídek z dětské knížky ztratil hlavu. Připadám si, jako bych vstoupil do orientální verze perníkové chaloupky – jen tady místo čarodějnice čekají dobrosrdeční lidé a hromada sladkostí.
Než se naděju, sedím už na zemi mezi nimi. Maminka na okamžik odchází a vrací se s talířem, na který naskládala výběr všech těch dobrot. Odmítnutí nepřipadá v úvahu, a tak beru jeden kousek, pak další a další. Sladkost střídá sladkost, až mám pocit, že moje chuťové pohárky zažívají koncert bez konce. „Azeem gedan!“ – fantastické, božské.! Jestli tohle není nebe v hubě, tak už nevím co. Jestli po tomhle nedostanu cukrovku, tak už nikdy! Mno, snad si mě nechtějí vykrmit a upéct… už vidím tu scénu, jak mě strkají do pece :D :D :D
Ve dveřích se objevuje Mohamed, který mě s pobaveným výrazem pozoruje. Vidí můj „zoufalý“ pohled, jak se snažím vměstnat další sladkost do už, tak dost plných úst. Jde vidět, že je mu jasné, že jsem v pasti sladkého přetlaku, a evidentně ho to celkem baví. V tu chvíli se pokoj pomalu zaplňuje dalšími kamarády a já se dozvídám, že se připravují balíčky pro všechny známé ve vesnici, které bude potřeba potom roznést. Tradičně všechno peče rodina nevěsty a rodina ženicha to poté balí a roznáší. Ani se mi nechce věřit, že já mám tu čest sedět uprostřed toho všeho, ochutnávat, smát se a naslouchat jejich příběhům. Bylo moc fajn cítit se jako součást rodiny, jako bych tam patřil odjakživa. Ta pohostinnost a vřelost, se kterou mě přijali, byla prostě neuvěřitelná.
Když jsem tam tak seděl, obklopen tou sladkou vůní a smíchem, cítil jsem, jak se ve mně mísí tolik protichůdných pocitů. Na jedné straně ta naprostá únava z celého dne, z těch nových vjemů, z toho neustálého vstřebávání nového světa. Cítil jsem se tak výjimečně, že jsem byl součástí něčeho tak autentického, něčeho, co je hluboce zakořeněné v tradici a rodinných vazbách.
Pomalu naznačuju, že tento talíř pro osm lidí opravdu sám nesním, a tak se systematicky loučím. Ale ne úplně. S Mohamedem a jeho kamarády jsme se přesunuli na náš známý balkon v poslední patře domu. Cítím úlevu, že tento Mount Everest zdolávám naposledy :D :D :D A tady, pod hvězdami, s láhví vody v ruce, jsme si ještě chvíli povídali, smáli se a sdíleli poslední dojmy. Cítil jsem se tak dobře, tak uvolněně, jako bych se znal s těmi lidmi už celou věčnost.
Únava se nakonec nedala zastavit. Loučil jsem se s pocitem, že sice odcházím, ale zároveň něco zůstává – kousek mého srdce tam mezi nimi. A já věděl, že se sem chci vrátit. Už ne jako host, ale jako někdo, kdo má v téhle vesnici své místo.
Když jsem pak ležel ve svém provizorním pokoji, ještě dlouho jsem přemýšlel. Na ten smích, na otevřenost, na to, jak se tady bohatství měří ne v penězích, ale v tom, co se sdílí. Najednou jsem si uvědomil, že to největší, co si odtud odvezu, není exotický zážitek, ale lekce: umění víc se zastavit, naslouchat, vážit si obyčejných chvil a nebát se otevřít dveře – obrazně i doslova. Protože jestli mě tahle vesnice něco naučila, pak to, že skutečné bohatství se neukrývá v tom, co máme, ale v tom, co sdílíme s ostatními. ❤️
V kontrastu s mým často osamělým životem v Bohumíně, kde jsou vztahy tak nějak povrchnější a lidé si od sebe drží větší odstup, tohle bylo jako balzám na duši. Nacházel jsem v tomhle novém prostředí krásu nejen v těch sladkostech a tradicích, ale hlavně v té lidskosti, v té otevřenosti a v té prosté radosti ze společně stráveného času. Bylo to, jako bych se učil znovu dýchat, znovu vnímat svět kolem sebe.
Brzy ráno mě čekal odjezd zpět do Hurghady. Den, který jsem nechtěl, aby vůbec začal. Kufr je nabalený, nálada spíš těžká. Mohamed sedí za mnou na motorce, pevně svírá kufr a Ahmed, jak jinak než s kamenným klidem, řídí vpředu. Já mezi nimi, ruce sevřené kolem stonku pelargonie, kterou jsem ještě stihl dostal na rozloučenou. Tenhle křehký dárek mi v tu chvíli připadá důležitější než cokoliv jiného – jako kotva, která mě má navždy spojovat s tímhle místem. Ta vůně, jako by mi měla připomínat tenhle neuvěřitelný týden.
Projíždíme vesnicí, která se líně probouzí do nového dne. Před obchody už sedí muži na patnících, popíjejí čaj nebo kávu a sledují svět kolem sebe s klidem, který Evropan jen těžko pochopí. Někteří zvedají ruku na pozdrav, usmějí se, jiní jen letmo pohlédnou. Možná ani nevnímají, že kolem nich projíždí cizinec, který si v téhle vesnici nechal kus duše. A mně se v tu chvíli svírá žaludek. Asi mi vlétl písek do očí… dobré, že mám sluneční brýle, aspoň nikdo neuvidí, že se loučím i sám se sebou.
Ve Fajúmu ještě krátká zastávka – malé autobusové nádraží, rychlé silné kafé z malého plastového kelímku. Pálí mě v ruce, pálí mě na jazyku, ale vím, že přesně tohle potřebuju. Loučení s kamarády je vřelé, obejmutí pevná, úsměvy upřímné, ale v očích všech trochu toho nevyřčeného smutku. Samozřejmě slib, že se zase brzy uvidíme – slib, kterému chci věřit celým srdcem. Pak už jen usedám do autobusu, který se pomalu dává do pohybu.
Tyhle dny ve mně otevřely něco, co jsem dlouho neviděl: zrcadlo. Zrcadlo, které mi ukázalo, jak moc jsem si doma zvykl na samozřejmost. Jak často beru věci jako nárok, ne jako dar. V jejich skromnosti jsem našel opravdové bohatství. V jejich pohostinnosti pokoru. A v sobě samém… přiznávám, trochu hlupáka. Hlupáka, co si myslel, že všechno ví, a přitom měl ještě tolik co objevovat. Ale možná to tak mělo být. Možná jsem musel odjet tisíce kilometrů, abych konečně zahlédl vlastní cestu.
Já určitě vím, že až se vrátím do svého starého života, do ulic Bohumína, kde lidé spěchají, kde se moc nemluví s neznámými, kde se mezilidská setkání často vejdou do jedné věty: „Dobrý den.“ Že už budu trochu jiný. Chci být… Budu si nosit v sobě ten pocit, že skutečné bohatství není v tom, co mám, ale v tom, co sdílím. A že když otevřeš dveře – ať už svůj dům, nebo svoje srdce – může se stát něco, co ti změní celý svět. ❤️
Možná si z toho vezmete něco i vy. Možná vás to donutí na chvíli se zastavit a zamyslet, jestli si někdy nestěžujeme až příliš na maličkosti. Možná pochopíte, proč se tak rád vracím do Egypta, proč mi ten svět dává tolik radosti a proč se snažím zůstat pozitivní, i když kolem někdy všechno padá.
A pokud ne? Nevadí. Aspoň už víte, proč jsem měl poslední týdny ten přihlouplý úsměv na tváři a proč jsem se tvářil, jako bych si tajně šlehnul medovník. 😅
Každopádně – děkuju. 🙏 Vám všem, kteří jste to dočetli až sem. Děkuju, že jste se mnou prošli tímhle „filmem“. Ať vás Bůh chrání a žehná vám – inshallah (إن شاء الله). Z celého srdce vám přeji zdraví, štěstí, dlouhý a radostný život. ❤️
🙏 Mohamede, Tobě děkuji ti z celého srdce.
Tobě i celé tvé rodině – za otevřenost, lásku, objetí, úsměvy a všechno, co jste mi dali.
Děkuji, že jste mě pustili do svého světa – a ukázali mi jeho nejkrásnější podobu.
🙏 Děkuji i všem novým přátelům – za bláznivé jízdy na motorce, za večerní posezení plné smíchu, za obranu před všemi těmi zvědavými dětmi (a že jich nebylo málo! 😄), za tanec, vtipy, a každé „yalla“ plné nadšení.
Za všechno, co jsme sdíleli – i beze slov.
🙏A samozřejmě i Tobě Kai – že dáváš tvář mým vzpomínkám. Tvář, ze které se dá číst.
