Článek
Debata o možnosti stejnopohlavních párů uzavírat sňatky je velmi rozšířená, což rozhodně není na škodu. Často ovšem sklouzává spíše k emocionálním výkřikům než racionálním argumentům, což je asi pochopitelné, když mnozí mají strach z násilného ukončení „starého, tradičního světa“. Většina lidí se vyjadřuje k obecné možnosti stejnopohlavních párů uzavřít sňatek. Je ovšem nutné rozlišovat mezi sňatky civilními a církevními, což si mnozí diskutující neuvědomují.
Je překvapivé (a chce se říci až nesmyslné), proč mají někteří představitelé (či bývalí představitelé) katolické církve tendenci se vyjadřovat k možnosti civilních sňatků stejnopohlavních párů. Jejich právo na názor je samozřejmě nezpochybnitelné, ale nedává to logiku – proč by v sekulárním státě měli církevní představitelé ovlivňovat civilní sňatky? Je nasnadě, že sňatky církevní si musí každá církev vyřešit sama, ostatně diskuse, která na toto téma probíhá v Českobratrské církvi evangelické, je toho dobrým příkladem. (V této době probíhá v ČCE debata o možnosti – nikoli nutnosti – farářů žehnat stejnopohlavním párům, je otázkou času, kdy se začne řešit také možnost uzavírat církevní svazky mezi těmito páry.) Není ale důvod, aby se představitel jakékoli církve snažil ovlivnit možnosti sňatku civilního. Je proto nutné ostře rozlišovat, zda se jedná o diskusi o civilních sňatcích stejnopohlavních párů, nebo církevních.
Můžeme se na to podívat i z druhé strany: z vyjádření mnohých politiků (především odpůrců stejnopohlavních sňatků), kteří by se měli vyjadřovat a zajímat především o civilní sňatky, protože především tyto sňatky dokážou ovlivnit, je ale zřejmé, že tyto dvě sféry neoddělují a dlužno podotknout, že argumenty, které předkládají, by se hodily spíše do diskuse o církevních sňatcích, nikoli civilních. Dáme-li si dohromady názory, které prezentují politici odmítající stejnopohlavní sňatky, a odečteme-li od toho ty názory, které se hodí spíš na pole diskuse o církevních sňatcích, dost možná nám vyjde nula. Racionálních důvodů pro odmítání civilních sňatků stejnopohlavních párů moc není. (Ne, násilný konec „tradičního světa“ za racionální důvod nelze považovat.) Shrneme-li to, vyjde z toho jen to, že církevní představitelé by se měli více vyjadřovat k církevním sňatkům a politici v sekulárním státě by se měli zajímat o civilním sňatky a tomu přizpůsobit i svou argumentaci.
Je obtížné pochopit, proč se ještě vede diskuse o (ne)možnosti civilních sňatků stejnopohlavních párů, v moderní společnosti by to mělo být absolutní samozřejmostí. Je-li ale řeč o církevních sňatcích, je to už jiná debata. Nikdo nemůže donutit žádnou církev, aby oddávala stejnopohlavní páry, je to naprosto legitimní postoj, byť jakkoli kontroverzní.
Jak už bylo řečeno, tuto otázku si musí každá církev vyřešit sama. Pokusy o řešení této nelehké otázky se daří více v Českobratrské církvi evangelické než v katolické církvi, často stačí jen diskuse v daném společenství (dost možná je tato širší debata v největší evangelické církvi v Česku způsobena větší „demokratičností“; spíš než katolická církev, je Českobratrská církev evangelická tvořena „odspodu“). Z těchto debat uvnitř církve je potom zřetelné, že odpor ke stejnopohlavním svazkům mezi věřícími není takový, jak by se na první pohled mohl zdát, naopak.
V opačném případě, tedy když diskuse probíhat nebude, se pak může stát, že u církví, které budou požadavky na sňatky stejnopohlavních párů ignorovat, budou odcházet nejen lidé, kteří by o tento typ sňatku měli zájem, k jiné církvi, kde jim to umožněno bude (nebo kde minimálně nebudou považování za něco zvláštního či odpudivého), ale i lidé, kteří součástí takového společenství prostě být nechtějí. Zdá se, že s tímto bude mít v budoucnu problém především katolická církev, která dlouhodobě nové lidi nepřitahuje, a navíc své mnohé členy (a jsou to především mladí lidé) ztrácí svou odmítavostí k čemukoli novému. Z tohoto důležitého důvodu může z této debaty vyjít katolická církev jako poražený a může to mít výrazné důsledky pro její fungování v budoucnu.
