Historický kontext arabsko-izraelského konfliktu

Arabsko-izraelský konflikt  je  nejkomplexnějším konfliktem na planetě. Jaký je jeho historický kontext? A proč vlastně tento článek?

Existují přeci miliony článků, knih, videí a jiných materiálů. Nicméně v poslední existují také hlavně miliony zkratkovitých názorů a zdrojů informací na sociálních sítích. Ať už nepřesné, zjednodušené, nebo jednoduše jednostranné. A je velmi jednoduché vstřebávat pouze jednu stranu a být hluboce přesvědčen o tom, že tak je to pravda. Protože ony útržkovité informace jsou třeba pravdivé, i ověřitelné, ale bez širšího kontextu. Je velmi jednoduché vytvořit video, ať už deseti vteřinové nebo hodinové, které bude naprosto nacpané informacemi, všechny budou pravdivé, a v divákovi přesto vzbudí naprosto falešný a jednostranný pohled na věc. Obzvlášť, pokud už si podobný závěr udělal sám předtím a toto mu ho potvrzuje. Což je velmi snadné udělat, např. ve stínu posledních událostí a emocionálních zpráv a soudů, které si čtenář interpoluje i do historického kontextu. Navíc je u aktuálně probíhajícího konfliktu v centru dění dnešního ultra rychlého mediálního cyklu mnohem jednodušší přijmout krátkou zprávu na sociálních sítích a vynést soud, než čekat na potvrzené informace, které přichází s velkým zpožděním. To není pohodlné. To nevyvolává takové emoce, to nepůsobí senzaci. A toto provinění nesou v dnešní době bohužel do určité míry i tradiční média (bez pejorativního podtextu), která jsou nucena zprávy vydávat rychle, vydávat senzačně, a vydávat čtivě a poutavě, tedy ideálně s emocionálním nábojem. Taková je (bohužel) doba. Navíc má každý potřebu se ke konfliktu vyjádřit a mít svůj vlastní silný názor. A když ho nevyslovíte rychle, nikdo ho neuslyší. A ještě obtížnější je, a většina lidí na to nemá ani čas, ani energii, si poodstoupit, nevyjadřovat se, a konfliktu nejdříve porozumět hlouběji např. přečtením aspoň nějaké odborné literatury.

Ironie kritiky toho, že má každý potřebu se vyjadřovat během psaní vlastního článku jsem si plně vědom. Také jsem měl tu potřebu. Také jsem vnitřně cítil, že na to mám nějaký silný názor (ať už naučený od okolí či výchovou, nebo jinak). Také pro mě bylo téma blízké až osobní. A přišlo mi, že pokud se chci k něčemu vyjadřovat, měl bych tomu alespoň trochu rozumět. Proto jsem sáhl po knihách, dlouhoformátových podcastech s odborníky či přímo zainteresovanými stranami, a ano, i autentických příspěvcích na sociálních sítích přímo od lidí, jenž se to týká — ať už z jedné, nebo druhé strany. V tomto zase na druhou stranu žijeme v naprosto bezprecedentní informační době, kdy jsou k dispozici ještě před nějakou dobou nepředstavitelně kvalitní primární zdroje.

Pro pochopení aktuálního konfliktu je však důležité nejprve znát historii. A protože je mi historie blízká a baví mě, zdržel jsem se u ní déle, než jsem původně plánoval. Tento (první v řadě) článek se tedy zaměřuje čistě na historický kontext a slouží jako pokud možno objektivní shrnutí historických skutečností a událostí, které vedly k současné či nedávné situaci a mohl by sloužit jako podklad pro někoho kdo by chtěl získat základní faktické historické povědomí ve stravitelné délce. Končí rokem 2023 a nepokrývá události po říjnu téhož roku. Je samozřejmě zjednodušený, zestručněný (z očividných důvodů —  téma nelze plně obsáhnout ani ve stovkách knih) a obsahuje základní historická data, přesto snad poskytuje ucelený stručný základ.

A prosím všechny, aby pokud narazí v článku na jakoukoliv faktickou nesrovnalost, nepravdu, či chybějící kontext, aby mě kontaktovali, a článek upravím. Snažím se toto pojmout jako trochu moderní medium vhodné pro rok 2025, jak je snad vidět i ze skladby zdrojů, i ze stylu textu. Zároveň berte prosím na vědomí, že nejsem expertem v oboru, a pokud to myslíte se vzděláním v této problematice vážně, doporučuji obětovat ten čas a sáhnout po literatuře — např. Knize Izrael a Palestina od Marka Čejky. Já sám jsem čerpal z různých zdrojů: jak objektivních, tak těch s jasně vyhraněným pohledem — a to z obou stran. Mezi hlavní zdroje a inspirace pro představu patří:

Další zdroje naleznete v samostatné sekci na konci textu. Tyto čtyři patří mezi klíčové — každý z nich jsem minimálně jednou přečetl či zhlédl v plném rozsahu a velká část článku z nich přímo vychází, i tam, kde není konkrétní citace uvedena.

Evergreen otázek a snad už i klišé této problematiky. A už i odpověď na ni by mohli někteří soudit jako důkaz zaujatého pohledu. Kdy to všechno začalo? Od kdy začít popisovat konflikt, který je tak hluboce zakořeněn v historii? Prosím čtenáře o odložení vynášení soudů a trpělivost s mým výběrem — aby byl co nejobjektivnější, přišel mi výběr „tak daleko v minulosti, jak je možné“ nejenom vzhledem k tomu, že minimálně pro jednu stranu je dávná minulost důležitou součástí příběhu, nejlogičtější.

Odpověď na tuto otázku je značně jednodušší, ale je záhodno ji specifikovat. Tento článek se zaměřuje na historický vývoj konfliktu v oblasti, která dnes zahrnuje území dnešního státu Izrael, Západního břehu Jordánu a pásma Gazy (tedy autonomní oblasti pod Palestinskou samosprávou). Tyto regiony byly v průběhu historie označovány různými názvy, včetně Palestiny, Kanaánu, Eretz Izrael, Levanty či Svaté země (zdroj: Izrael a Palestina, M.Čejka). Pro účely tohoto článku budu používat termín „Izrael a Palestina“, který odpovídá současnému politickému kontextu.

První zmínky o obyvatelstvu, které obývalo diskutované území, je označují jako Kananejce (angl. Canaanites). Šlo o různorodou skupinu etnik, která zde žila přibližně od 3. tisíciletí př. n. l. (zdroj). Později, přibližně v 10. století př. n. l., se na tomto území začaly formovat první politické jednotky, které mají relevanci k tomuto článku, jako byly království Judea a Izrael.

Z (nejen) židovské perspektivy historie samozřejmě začíná v příbězích popsaných v Bibli. Podle ní stojí na počátku Abrahám, který byl povolán Bohem, aby opustil svou rodnou zemi a vydal se do Kanaánu, země zaslíbené jeho potomkům. Abrahám je považován za praotce nejen Izraelitů, ale i  Arabů, a jeho příběh tvoří základní kámen židovské, křesťanské i islámské tradice. Jeho syn Izák, považovaný za předka Židů, měl mladšího bratra Ismaela, který je vnímán jako předek Arabů. Tento příběh spojuje židovskou i islámskou víru společným kořenem (viz Abrahámovské náboženství). Podle Bible jsou Izraelité potomky Abrahámova vnuka Jákoba, který dostal jméno Izrael. Jeho 12 synů je považováno za první generaci Izraelitů a jejich potomstvo zformovalo 12 Kmenů Izraele. Podle příběhů uprchli do Egypta, kde se postupem času dostali do období velkého útlaku a byli zotročeni. Po generacích strávených v Egyptě je Mojžíš vyvedl z egyptského otroctví během události známé jako Exodus. Na Kanaánu následně došlo k ustanovení prvního království pod vládou Saula, které se později sjednotilo a rozrostlo pod vládou krále Davida a jeho syna Šalamouna, během jejichž vlády bylo známo jako Království Izraele a údajně sahalo od Sinaje až po řeku Eufrat. Bible popisuje v tomto období např. stavbu tzv. Prvního chrámu nebo konflikty s rozličnými národy na Kanaánu vč. Filištínů (kteří podle reálných pramenů pravděpodobně byli mořeplavečtí lidé geneticky příbuzní s Evropskou populací a možnými kořeny v oblasti dnešního Řecka, Kréty, či Kypru. Na Kanaánu byli přítomni zejména v oblasti měst Gaza, Ašdod, Aškelon, Ekron a Gat. V pozdějších dobách už se tito lidé v této oblasti nevystkytují (zdroj)).

Předchozí odstavec vychází převážně z náboženských textů spíše než z ověřených historických pramenů, ale přesto poskytuje důležitý kontext. I když jejich úplná historická přesnost není potvrzená, je pravděpodobné, že alespoň v některých aspektech odráží reálné události. Navíc pro minimálně jednu stranu tohoto konfliktu představují nedílnou a autentickou součást jejich historického povědomí, i když odhlédneme od čistě náboženského pohledu.

První nebiblická zmínka o izraelitském (židovském) obyvatelstvu se objevuje na tzv. Merneptahově stéle (zdroj: On Stone and Scroll) zhruba kolem roku 1200 př. n. l. Tato staroegyptská památka zmiňuje „Izrael“ jako skupinu lidí (nikoli jako geografické území) a popisuje jejich porážku faraonem Merneptahem. Jedna z pasáží například uvádí: „Knížata leží tváří k zemi a říkají ‘Shalom!’“ (shalom znamená hebrejsky „mír“; zde jde o můj překlad/parafrázi původní anglické interpretace v uvedeném zdroji). Jde o první historický důkaz hebrejsky mluvící etnicko-náboženské skupiny, která později nepopiratelně formovala velkou část identity této oblasti.

Někdy po období údajně jednotného Království Izraele se na území nacházela dvě samostatná království — severní Království Izrael s hlavním městem Samaří a jižní Království Judea s hlavním městem Jeruzalém. Severní království bylo dobyto Novoasyrskou říší, přičemž jeho obyvatelstvo bylo vyhnáno do diaspory a prakticky zmizelo z historických záznamů. Často se označuje jako „deset ztracených kmenů Izraele,“ přičemž existují legendy o jejich přesídlení na dálném východě a jejich možném budoucím návratu. Jižní Království Judea, které po určitou dobu fungovalo jako vazalský stát Novoasyrské říše, bylo nakonec napadeno a dobyto Novobabylonskou říší vedenou králem Nebukadnezarem. Jeruzalém byl zničen, včetně Šalomounova chrámu, a většina židovského obyvatelstva byla buď odvedena do otroctví, nebo poslána do vyhnanství. Z vyhnanství se údajně Židé později vrátili z exilu až díky ediktu perského krále Kýra, který povoloval vyhnancům návrat do jejich zemí. Tento edikt je formulován obecně a výslovně Židy nezmiňuje, avšak někteří jej považují za klíčový důkaz biblické interpretace o hromadném návratu Židů do své zaslíbené země (a.k.a. “Return to Zion/Návrat na Sión”) a následném postavení Druhého chrámu.

Po dobytí Perské říše Alexandrem Velikým se Judea dostala na několik století pod řeckou nadvládu. Zpočátku byla židovská kultura tolerována a Židé si mohli zachovat své náboženské zvyky, ale s časem rostl tlak na přizpůsobení řecké kultuře (helenizace) a spolu s tím i napětí. To vyeskalovalo za vlády Antiocha IV. Epifanése, za jehož vlády došlo k vyrabování jeruzalémského Chrámu, masakrování Židů, a judaismus byl postaven mimo zákon. Tyto události vedly v roce 167 př. n. l. k makabejskému povstání, které vedl kněz Matitjáš a jeho synové, známí jako Makabejci. Povstání bylo úspěšné — Chrám byl osvobozen a znovu vysvěcen. Tato událost se dodnes připomíná židovským svátkem Chanuka.

Později se Judea ocitla pod nadvládou Říma a v roce 6 př. n. l. se oficiálně stala římskou provincií. Právě do tohoto období spadá pravděpodobné narození židovského kazatele Ješuy, známého jako Ježíš. O jeho historické existenci a autenticitě biblických pramenů pojednává rozsáhlá řada studií a textů, ale zmínky o něm se objevují i v nebiblických textech Římských historiků (zdroj). V průběhu římské nadvlády vypuklo několik povstání, známých jako Židovské války. První Židovská válka skončila zničením Jeruzaléma a vypálením Druhého chrámu. Přesto následovalo další povstání — Povstání Bar Kochby, které bylo zpočátku úspěšné — Židům se podařilo získat Jeruzalém a většinu Judeje. Římané však povstalce nakonec porazili a důsledky byly ještě tvrdší. Císař Hadrián při potlačení povstání zabil více než půl milionu Židů a další prodal do otroctví. Také nechal znovu zakázat jejich náboženství. Jeruzalém přestavěl na římské město Aelia Capitolina, kam Židům zakázal vstup, a oblast Judeje přejmenoval na „Syria Palestina“ podle starověkých nepřátel Židů — Pelištejců (Filištínů). Tím pohřbil naděje na obnovu židovského státu na dlouhá staletí, a většina Židů se znovu ocitla rozptýlena v diaspoře.

V 7. století našeho letopočtu bylo území dobyto muslimskými Araby, kteří založili nové město Ramla, jež se stalo hlavním městem oblasti nyní nazvané “Jund Filastin”*. V tomto období byl zrušen zákaz vstupu Židů do Jeruzaléma. Na místě původního Šalomounova chrámu v Jeruzalémě byl postaven Skalní dóm a mešita Al-Aksa. Ačkoliv arabské dobytí proběhlo relativně bez větších destrukcí či útlaku, mělo zásadní vliv na demografickou strukturu obyvatelstva této oblasti (zdroj). Pod muslimskou nadvládou musely ne-muslimské menšiny platit džizju, daň „jinověrců“, a Židé byli povinni nosit viditelné označení žlutou hvězdou, křesťané modrou. Muslimská nadvláda nad Jeruzalémem trvala až do roku 1099, kdy město během První křížové výpravy dobyli křižáci a založili Jeruzalémské království. Křížové výpravy s sebou přinesly značné násilí, které dopadlo na místní muslimské i židovské obyvatelstvo a také na evropské Židy, které křižáci považovali spolu s muslimy za nepřátele víry, a plenili jejich obydlí po cestě do Svaté země. Při obraně Jeruzaléma tak Židé a muslimové čelili křižákům bok po boku a také jich společně po dobytí Jeruzaléma tisíce zemřelo. Město nakonec zpět od křižáků dobyl sultán Salah-al-Din (Saladin), který následně uzavřel Jaffskou smlouvu s Richardem Lví srdce. Tato dohoda zaručovala muslimskou kontrolu nad Jeruzalémem, ale zároveň umožňovala křesťanským poutníkům svobodný přístup. Po skončení šesté křížové výpravy se Jeruzalém ještě jednou dostal pod křesťanskou nadvládu, než ho v polovině 13. století vyplenili Tataři. Následně se území ocitlo pod nadvládou Mameluků — Egyptská kasta válečníků převážně Tureckého původu — a bylo považováno za součást Sýrie. Když se území dostalo pod nadvládu Osmanské říše na začátku 16. století, pokračoval trend imigrace dříve vyhnaných Židů ze zahraničí, který započal za Mamelucké vlády. Židé často hledali útočiště v Osmanské říši, kam imigrovali z katolické Evropy, aby unikli pogromům a perzekuci (Zdroj: Izrael a Palestina, M.Čejka, str. 20). V Osmanské říši žili relativně v míru a poklidném soužití, zejména ve srovnání s projevy antisemitismu v tehdejší Evropě. Tvrzení, že židovsko-arabskéhý konflikt trvá již od pradávna, nebo má základy v čistě náboženských důvodech, není tedy vůbec jednoznačné.

*pozn. autora: dále v tomto článku budu celé území, o kterém pojednává, označovat „Palestina“

Na základě předchozí kapitoly věnující se zejména židovské historii lze pozorovat několik trendů — a to téma návratu do země zaslíbené, opakovaný postupný útlak od vládnoucích elit a vzdor proti němu. Není tak divu, že v 19. století v prostředí liberalismu, který hlásal nárok na sebeurčení, v kombinaci se širokým antisemitismem a pronásledování Židů ať už po celé Evropě nebo v Rusku, se zrodila (ne úplně nová) idea sionismu — tedy touha Židů po vlastním státu. Sionismus měl nejen politické, ale i kulturní a náboženské a ideologické aspekty. Mezi nejznámější proponenty patří Theodor Herzl, který založil Světovou sionistickou organizaci a který sám byl např. svědkem soudního procesu s kapitánem Dreyfusem a s antisemitskými náladami ve Francii jako byly davy skandující „Smrt Židům“. S ohledem na předchozí kapitoly je pochopitelné, že přestože byly zpočátku sionistického hnutí (které bylo v principu sekulární) zvažovány i jiné lokality pro zřízení potenciálního židovského státu, jako například Argentina, Kongo nebo Uganda, nakonec padlo rozhodnutí vybudovat stát právě v Palestině, na území někdejšího Izraele a Judeje.

Společně s myšlenkou sionismu začala také organizovaná a intenzivnější imigrace Židů do Palestiny, která probíhala v jednotlivých vlnách nazývaných alija (hebrejsky “vzestup”). Počet přistěhovalců v rámci těchto vln se odhaduje přibližně takto (zdroj: Izrael a Palestina, M.Čejka, str. 26):

Některé arabské skupiny vnímají sionismus jako uměle vytvořený koncept nebo přinejmenším jako hnutí silně podporované Británií v rámci její čistě pragmatické snahy o kolonizaci Blízkého východu. Tvrdí, že sionismus nesouvisel s původními židovskými snahami, ale že jej Britové vnímali jako prostředek k prosazování vlastních zájmů. Z tohoto pohledu jej považují za spiknutí mezi Brity a Židy.

Ze začátku se židovskými přistěhovalci místní Arabové neměli zásadní konflikty a nedocházelo k problémům. Arabové se v této době více zaměřovali proti nadvládě Osmanské říše a snahu o vlastní sebeurčení. Téměř souběžně se vznikem sionismu se na tedy území Palestiny formovalo už druhé hnutí, které usilovalo o vytvoření vlastního státu — hnutí arabského nacionalismu, který zesílil zejména po pádu Osmanské říše.

S postupným narůstáním přistěhovalců však docházelo k prvním problémům. Štědře sponzorované židovské alije (např. Židovským národním fondem zal. Edmondem Jamesem de Rothschildem) spoléhali nejen na osídlení zatím prázdných oblastí (např. oblast severně od přístavního města Jaffa — dnešní Tel-Aviv, správně Tel Aviv-Jaffa — který původní město plně obklopil), ale i na nákup pozemků od jejich vlastníků — po většinu velkých arabských rodin a klanů, kteří často na území Palestiny ani nežili. Arabští rolníci a pastevci, kteří dlouhodobě na území žili* a hospodařili na ní jako na vlastní, se ocitli na „cizím“ pozemku. Zároveň neměli zdroje, zkušené nákupčí pozemků, ani organizaci na takové úrovni jako Židé, aby jim mohli konkurovat.

*Opět s odkazem na předcházející kapitolu o dávné historii je potřeba poukázat, že muslimští Arabové se na území Palestiny vyskytují již od 7. století, a to vlastně bez přerušení

Postupem času začaly problémy narůstat, zejména kvůli rostoucí míře židovské imigrace a některým postojům části sionistů, kteří se k místnímu arabskému obyvatelstvu začali stavět nevraživě či s mírou dehumanizace. Například popis osidlování Palestiny jako „země bez lidí pro lid bez země“, místních Arabů jako „kamenů na cestě, které je třeba odstranit“, či označování přistěhovalců za „výspu civilizace proti barbarství“ vyvolávaly napětí. Arabové tak stále více vnímali toto přistěhovalectví, společně se silnou silnou snahou přistěhovalců na území získat ekonomickou a politickou nadvládu jako hrozbu a pokus o evropskou kolonizaci území, které jim po staletí patřilo.

Během první světové války se z nepřátel Osmanské říše stali potenciální spojenci Velké Británie, která usilovala o upevnění svého vlivu na Blízkém východě. Mezi těmito spojenci byli i Arabové, kteří za svou podporu požadovali zřízení nezávislého státu. Britové jejich pomoci využili, ale vyhýbali se jednoznačným závazkům. Místo toho formulovali své sliby obecně, například jako „svobodu Arabů“. V roce 1915 však Sir Henry McMahon v tajné korespondenci se šarífem Husajnem zmiňuje (zdroj), že „Velká Británie je připravena uznat a podporovat nezávislost Arabů ve všech oblastech navržených šarífem z Mekky“ (tyto zmíněné oblasti zahrnovali Irák, Sýrii, Libanon, Jordánsko, i celou Palestinu — tedy Izrael, Gazu, i Západní břeh) a přestože nešlo o jednoznačný a bezpodmínečný slib, Arabové jej často vnímali jako závaznou dohodu. O to větší pobouření pak vyvolalo zveřejnění tajné Sykes-Picotovy dohody z roku 1916, která stanovila poválečné rozdělení Osmanské říše. V této dohodě bylo území Palestiny rozděleno mezi Francii a Velkou Británii, aniž by se počítalo se vznikem jakéhokoliv nezávislého arabského (či židovského) státu. Podobně se ovšem Britové zachovali i ve vztahu k sionistům, formulováno slavnou Balforovou deklarací z r. 1917:
„Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“ (zdroj). Tato deklarace je příznivci sionismu dodnes považována za prvopočátek legitimního moderního Izraele, a odpůrci za jednu z prvních z řady velkých tragédií, která legitimizovala odepírání práv místním Arabům, jejich útlak, či kolonizaci jejich území. Jak příznivci, tak odpůrci Izraele totiž často vědomě či nevědomě přehlíží její druhou část (cit., zdroj: Z Izrastiny s láskou, kap. 13 III), která tvrdí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině.

Po válce však k realizaci Sykes-Picotovy dohody ani ke vzniku nezávislých států nikdy nedošlo a na tomto území byl zřízen Britský mandát Palestina. V tomto období došlo k výraznému nárůstu židovské imigrace (viz výše zmíněné alije), což vedlo k nepokojům a prvním ozbrojeným střetům. Arabové, kteří se cítili zrazeni, vnímali Britský mandát jako pouhou výměnu jedné nadvlády (Osmanské říše) za jinou a obávali se, že se dostanou do područí židovského státu. Zároveň někteří sionisté do značné míry s odporem Arabů počítali a byli připraveni k jeho potlačení. Ke zmíněným ozbrojeným střetům patří jako jedny z prvních například nepokoje v Jeruzalémě v roce 1920, kdy se zde konalo setkání s muslimskými a arabskými řečníky. Jedním z témat byla otázka sionismu a obavy, které vzbuzoval. Nepokoje, jejichž výsledkem bylo 5 mrtvých a stovky zraněných Židů a 4 mrtvých a desítky zraněných Arabů, vypukly poté, co skupina Židů kolem „procházela poněkud provokativním způsobem“ (cit., zdroj: Side by Side, Palestinian text). Další příklad — nepokoje v Jaffě z roku 1921 — původně vzniklé jako střet mezi židovskými komunisty a socialisty, byly sice rozehnány, ale následně se rozšířily do okolí; místní Arabové to interpretovali jako židovský útok proti nim a reagovali napadáním židovských obydlí, rabováním a v některých případech i vražděním, což v konečném důsledku vyústilo v několikadenní ozbrojené střety s výsledkem 47 mrtvých a 146 zraněných Židů a 48 mrtvých a 73 zraněných Arabů (zdroj).

Vzrůstajících násilností z obou stran se Britové zalekli a pokusili se situaci řešit omezením židovské imigrace tzv. Bílou listinou, společně s kterou vznikl návrh na vytvoření legislativního orgánu reprezentující různorodé komunity v Palestině a odmítala interpretaci Balfourovy listiny jako vytvoření čistě židovského státu. Přestože někteří Arabové v Bílé knize spatřovali naději na změnu britského přístupu k řešení situace v Palestině a přesnější vymezení kontroverzní Balfourovy deklarace, zaujali k ní „nejednotný a nejednoznačný postoj“ (cit., zdroj: Izrael a Palestina, M.Čejka).

S nástupem Adolfa Hitlera v Evropě se přistěhovalectví ještě významně stupňovalo a ve třicátých letech 20. století bylo obyvatelstvo Palestiny již z 30 % židovské (v roce 1922 to bylo pouze 10 %). Roku 1936 vypukla vlna nepokojů známá jako Arabská revoluce, která trvala až do roku 1939. Konflikt odstartovala vražda dvou Židů spáchaná arabskými nacionalisty, na niž židovská paramilitantní organizace Hagana* odpověděla zabitím dvou Arabů. Obě strany byly v té době už na pokraji vzájemného napětí a arabské frakce se sjednotily pod Vysokou arabskou komisí, která vyhlásila generální stávku, odmítání placení daní, bojkot židovských výrobků a výzvy k útokům na židovské i britské úřady. První fáze revoluce byla potlačena Brity, kteří k tomu povolali 20 000 vojáků, a z pohledu arabské strany byla vnímána jako neúspěšná. Po jejím skončení Britové ustanovili Peelovu komisi, která měla najít řešení pro budoucí uspořádání Palestiny. Komise navrhla dvoustátní řešení: menší židovský stát pokrývající asi 20 % území, větší arabský stát s vazbou na sousední Transjordánsko a neutrální zónu pod britskou správou zahrnující Jeruzalém, Betlém a Jaffu (zdroj). Arabové plán jednohlasně odmítli, protože by židovský stát získal nejúrodnější části území a mnoho Arabů by muselo žít pod jeho správou nebo být přesídleno. Židé na návrh reagovali převážně kladně, ačkoliv někteří, včetně Ben Guriona, vnímali hranice jako dočasné a věřili v možnost jejich budoucího rozšíření. Arabové, frustrovaní z nepříznivého návrhu, stále pokračujícímu přistěhovalectví a nevyřešení žádného z bodů sporu z roku 1936 násilí obnovili a britská správa se stala poprvé jeho otevřeným cílem. Britové a sionisté začali v tomto ohledu spolupracovat — výcvikem jednotek, výzbrojí, vojenským zpravodajstvím, organizací přepadových skupin. Do jejího konce roku 1939 Arabská revoluce vedla celkově ke ztrátě 400 židovských, 200 britských a 5000 arabských životů.

*V meziválečném období a období nepokojů vznikala řada uskupení a paramilitantních skupin, na židovské straně zejména již zmíněná Hagana, která se později transformovala na dnešní IDF (Israeli Defense Forces — Izraelské Obranné Síly), nebo radikální hnutí Irgun. Na Arabské straně např. Muslimské bratrstvo nebo Černá ruka.

Roku 1939 byla jako další pokus o řešení situace vydána druhá Bílá listina radikálně omezující židovské přistěhovalectví, která Židy zejména v tomto období, vzhledem na situaci v Evropě, značně pobouřila a byl tím tak otřesen vztah sionistů k Velké Británii. Bílá listina také přinesla další návrh na (tentokrát jednostátní) řešení uspořádání Palestiny — pouze arabský stát, v jehož rámci bude budována „židovská národní domovina“. Jak Arabové, tak Židé listinu odmítli. Arabové požadovali nikoliv omezení, ale úplné zastavení židovské imigrace a nesouhlasili s tím, že navrhovaný stát nemá vzniknout hned. Židé v listině viděli popření všech předešlých pro nich výhodnějších slibů a dohod s Brity. Přesto však během 2. světové války stáli na jejich boku, viz citát Bena Guriona: „Musíme bojovat ve (2.sv.) válce tak, jako by nebyla žádná Bílá listina, a musíme bojovat proti Bílé listině tak, jako by nebyla žádná válka.“. Židé však očekávali po válce konflikt, a proto směrovali část úsilí k vlastnímu vyzbrojení a pašování zbraní.

Po válce se situace nijak neulehčila. Odhalení hrůz holokaustu zvýšilo sympatie západního světa k sionistickému hnutí a vzniku nového židovského státu, zatímco nově vzniklá Liga arabských států důrazně odmítala spojovat utrpení Židů v Evropě s děním v Palestině. Britové se stále snažili imigraci kontrolovat a mnoho evropských Židů tak do země přicestovali nelegálně, a docházelo např. k situacím, kdy přeživší holocaustu a koncentračních táborů byli ihned po příjezdu do Palestiny zadrženi a poslání do internačních táborů (zdroj 1, zdroj 2: Z Izrastiny s láskou, J.Szántó). Imigrační vlny však stále nezpomalovaly a radikálové na obou stranách stupňovali násilí vůči sobě i vůči Britům. Po sérii vzájemných „odvetných“ akcí došlo např. k teroristickému útoku radikálních sionistů ze skupiny Irgun proti Britům v hotelu Král David, při kterém zemřelo 91 Britů. Britové ztráceli s Palestinou trpělivost a předali zodpovědnost nad oblastí nově vzniklé Organizaci Spojených Národů. OSN odsouhlasila v roce 1947 rezoluci č. 181 o rozdělení Palestiny na dva státy a Jeruzalém jako nezávislého území pod správou OSN. Při tomto rozdělení by židovský stát měl v té době populaci 905 000 (z toho 407 000 Arabů a ostatních menšin) a arabský stát 725 000.

Židé toto rozdělení přijali a brali ho jako potvrzení legitimity židovského státu, ale palestinští Arabové i arabské státy daly najevo, že zřízení židovského státu v Palestině nepřipustí. Obě strany se začaly připravovat na válečný konflikt, což rychle přerostlo v prakticky otevřenou občanskou válku. Po schválení rezoluce zaútočily arabské oddíly na delegace států, jež hlasovaly pro její přijetí, a na židovské obyvatele, což vyvolalo tvrdou odvetu židovských vojenských složek. V dubnu roku 1948 napadly jednotky sionistických radikálních skupin Irgun a Lechi vesnici Dejr Jásin, kde zmasakrovaly její obyvatele (více než 100 osob) vč. žen a dětí. Jako reakci Arabové napadli konvoj se 77 zdravotníky, přičemž všichni pasažéři ve vozech uhořeli. Další reakcí na masakr v Dejr Jásin byl ale rozsáhlý palestinský exodus, kdy snaha arabské strany využít událost k posílení odporu přinesla opačný efekt. Statisíce Palestinců opustily oblasti přidělené židovskému státu podle rezoluce OSN, což značně usnadnilo situaci sionistickým silám. Teroristické akce radikálních skupin Irgun a Lechi však pokračovaly, protože jejich cílem bylo získat větší území, což vedlo také k eskalaci vnitřních konfliktů mezi Židy. Jedním z příkladů bylo rozhodnutí Davida Ben Guriona nechat potopit loď Altalena, která nesla zbraně a bojovníky Irgunu.

14. května 1948, den před oficiálním vypršením platnosti Britského Mandátu Palestina, oznámil Ben Gurion vznik nového státu Izrael*. Hned následující den nově vzniklý stát napadla koalice arabských států (které již předtím signalizovali nesouhlas s plánem dle rezoluce OSN 181) — Egypt, Zajordánsko, Sýrie, Libanon a Irák. Tím začala první arabsko-izraelská válka, která ale svým způsobem volně navazovala na předchozí válku občanskou. Izrael označuje tuto válku jako „Válka za nezávislost“, v arabském světě si vysloužila označení „Nakhba“ (překl. “Katastrofa”) — Izraelcům se totiž podařilo ve válce zvítězit (mj. díky dodávkám zbraní a výcviku jednotek od tehdejšího Československa) a důsledkem bylo nejen dobytí území, které jim v původním plánu dle OSN nebylo přiděleno (zhruba o 23 % více území), ale i masivní exodus Palestinských Arabů za hranici příměří, které bylo uzavřeno v r. 1949 (tzv. “Zelená linie” — zdroj).

* V deklarci nezávislosti státu Izrael se prohlašuje mj. „rovnoprávnost bez rozdílu náboženství, rasy a pohlaví“ a vyzívá arabské obyvatele k účasti na budování nově vzniklého státu „na základě plné občanské rovnoprávnosti a odpovídajícího zastoupení ve všech státních institucích“ (zdroj).

Nahkba je často arabskými zdroji označována za etnickou čistku. Přibližně 750 000 Palestinců přišlo o svoje domovy a buď uprchlo, nebo bylo násilně vytlačeno z území ovládaného novým židovským státem. Druhý stát, který měl podle plánu OSN vzniknout, tedy ten pro Palestinské Araby, vůbec nevznikl. Pásmo Gazy ovládl Egypt a celý Západní břeh anektovalo Jordánsko. Palestinští Arabové se tedy ocitli bez státu, často bez domova, v uprchlických táborech v Egyptě, (nově přejmenovaném) Jordánsku, Libanonu či Sýrii. Žádný z těchto států neměl zájem nový Palestinský stát zřídit (ať už z důvodu neochoty „obírat“ se o území, neuznání Izraele a naděje na návrat uprchlíků, či ambicím na velký pan-arabský stát). Současně v roce 1949 vnikla speciálně pro řešení problému palestinských uprchlíků organizace UNRWA (“Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě”). Další reakcí na výsledek války byl ale ještě jiný, neméně zásadní přesun obyvatelstva — a to židovské diaspory v arabských státech Blízkého východu a severní Afriky (mizrachi a sefardští Židé). Více než půl milionu Židů z těchto států uprchlo před perzekucí a antisemitskými (anti-sionistickými) postoji v reakci na výsledek války a našlo svoje útočiště právě v Izraeli (zdroj).

Následující léta byla ve znamení příměří, ale nikoliv míru. Izrael fungoval jako mladý, mobilizovaný stát, obklopený nepřátelskými režimy, které jeho existenci odmítaly uznat. Palestinci se ocitli ve velmi těžkých podmínkách, ale přesto se jim stále dařilo organizovat buňky odporu proti Izraeli. Jedním ze známých incidentů tohoto období je Kibíjský masakr. Šlo o izraelský odvetný útok v reakci na opakované nájezdy na nově izraelské území, které se vystupňovaly až k vraždě matky s jejími dvěma dětmi. Tyto nájezdy často podnikali Palestinci, kteří byli po válce nuceně vysídleni na území Jordánska a vraceli se přes linii příměří do oblastí, které dříve považovali za své. Izraelské jednotky v odvetném útoku napadly vesnici Kibíja na Jordánském území a zabily 69 civilistů (zdroj). Tento incident vyvolal mezinárodní odsouzení vč. židovské komunity a vyvolal debaty o přiměřenosti odvetných útoků a schylování se k násilí v boji proti teroru (zdroj).

Součástí tohoto období bylo i několik tajných operací, mezi nejznámější např. tzv. „Levonova aféra“, kdy izraelští rozvědka provedla pod falešnou vlajkou několik bombových útoků proti americkým i britským silám na území Egypta za účelem zhoršení vztahů Egypta a Západu, kvůli stupňujícímu se napětí okolo Suezkého průplavu. Účastnil se i nejznámější izraelský špion Eli Cohen, kterému se podařilo uniknout a který později infiltroval vysoká patra vedení v Sýrii a stal se blízkým poradcem syrských generálů*.

*pozn. autora: Na toto téma byl zpracován např. seriál „Spy“ se Sacha Baron Cohenem v hlavní roli

Palestinci zatím zůstávali rozptýleni mezi uprchlické tábory, často bez střechy nad hlavou, připraveni o svoje obydlí i majetek, vnímaní okolními režimy často spíš jako politická karta než jako partneři. Právě v tomto prostředí vznikla roku 1964 Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) — původně pod kontrolou Arabské ligy, postupně ale získala větší samostatnost a stala se hlavním reprezentantem palestinského národního hnutí. OOP si kladla za cíl být entitou reprezentující všechny Palestince a osvobození celé historické Palestiny — tedy zřízení arabského státu v celém rozsahu bývalého Mandátu Palestina a zničení státu Izrael. V praxi to znamenalo především partyzánské a teroristické útoky proti izraelským cílům — ať už na izraelském území, nebo v zahraničí. Hnutí, jako Fatah vedený Jásirem Arafatem, rychle získávalo popularitu mezi palestinskými uprchlíky, ale i podporu řady arabských režimů.

Toto období vyvrcholilo v roce 1967 během tzv. Šestidenní války, nebo (v arabském světě známé jako) Agrese z pátého června (zdroj: Side by Side, Palestinian text, kap.6). Důležitou roli hrály stále častější střety s palestinskými ozbrojenými skupinami, které podnikaly útoky z území sousedních států, zejména Sýrie, jež tyto aktivity otevřeně podporovala, stejně jako Egypt v čele s prezidentem, arabským nacionalistou, Gamalem Abdulem Násirem, který podporoval de-kolonizační aktivity nejen v Palestině, ale např. i v Alžírsku. Z Golanských výšin docházelo k opakovanému ostřelování izraelských zemědělských osad, na což Izrael reagoval odvetnými útoky. Palestinští Fedajíni podnikali útoky i z Jordánského území. Napětí dále vystupňovalo Sovětským svazem šířené falešné varování, že Izrael připravuje plnohodnotný útok na Sýrii. Násir reagoval nařízením stažení jednotek OSN ze Sinaje, přesunul armádu k izraelské hranici a zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři. Následovalo vojenské spojenectví Egypta, Sýrie a Jordánska. Roli také hrál spor o přístup k vodě a možné odklonění řeky Jordán. Dne 5. června 1967 zahájil Izrael letecký útok proti egyptským silám*, který označoval jako preventivní. Z arabského pohledu šlo o agresi, jejímž cílem byla expanze a získání nových území. Během šesti dnů porazil Izrael egyptské, syrské a jordánské síly a obsadil Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu (včetně východního Jeruzaléma**) a Golanské výšiny. Tato území byla do té doby pod kontrolou arabských států — Egypta, Jordánska a Sýrie — žádné z nich však nebylo oficiálně palestinským státem. Formální okupací Západního břehu a pásma Gazy se Izrael poprvé dostal do přímé a trvalé správy území, na kterém žilo statisíce Palestinců (ovládal v tuto chvíli celé území tehdejšího Mandátu Palestina). Reakcí na situaci na mezinárodní scéně bylo přijetí rezoluce č. 242 (zdroj), požadující stažení Izraele z okupovaných území, uznání práva všech států v regionu žít v míru v uznávaných hranicích a spravedlivé řešení uprchlické otázky.

*Pozn. autora: Egypt byl v tuto chvíli spojenec Sovětského svazu a z tehdejšího Československa byly tentokrát dodávány zbraně této straně konfliktu

**Izrael tak získal kontrolu nad celým Jeruzalémem poprvé po více než 1800 letech

Na palestinské straně mezitím sílily snahy o sebeurčení palestinského národa, nezávislost, ale i radikalismus. OOP se přemístila z Jordánska do Libanonu, odkud vedla ozbrojené útoky proti Izraeli a začala se více profilovat i na mezinárodní scéně. Vrcholem této fáze byl útok na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově roku 1972, který provedla skupina Černé září. Jedenáct izraelských sportovců bylo zavražděno — událost, která otřásla světem a upevnila vnímání palestinského boje jako spojeného s terorismem. Izrael reagoval sérií cílených atentátů na osoby odpovědné za útok, včetně akce s názvem „Boží hněv“, která trvala roky.

Po několika neúspěšných mírových jednáních mezi Egyptem a Izraelem, V roce 1973 během židovského svátku Jom Kipur zahájily egyptské a syrské síly útok na Izrael. Útok byl z počátku úspěšný a způsobil Izraeli těžké ztráty, jak na Sinaji, tak v Golanských výšinách a hrozilo prolomení fronty. Postupně se ale izraelské armádě podařilo situaci stabilizovat, útok odrazit a následně i získat převahu — na jihu se izraelské jednotky dokonce překročili Suezký průplav a pokračovali na Egyptské území, na severu pronikly do území Sýrie až do blízkosti Damašku. V reakci vydala 22. října 1973 Rada Bezpečnosti OSN rezoluci 338 (zdroj), volající po okamžitém příměří, a implementaci předchozí rezoluce 242 z roku 1967. Po válce byla nejen pro okolní arabský svět upevněna pozice Izraele jako státu, kterého se nepůjde zbavit pouhou silou. Toto kulminovalo tzv. dohodami z Camp David (“Camp David accords”) a uzavřením míru s Egyptem v roce 1979. Egypt se stal prvním arabským státem, který oficiálně uznal Izrael, výměnou za úplné stažení izraelských sil ze Sinajského poloostrova.

Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), v čele s Jásirem Arafatem, se ve stínu nedávných událostí začala v této době kromě ozbrojeného odporu soustředit i na diplomacii a získávání mezinárodní podpory. Součástí byl Arafatův projev v OSN v roce 1974, kde vystoupil se slovy: „Přinesl jsem vám olivovou ratolest a pistol bojovníka za svobodu — nenechte olivovou ratolest vypadnout z mé ruky“ (zdroj). Tím Arafat demonstroval ochotu palestinské reprezentace jednat o míru, ale zároveň signalizoval, že násilný odpor zůstává možností, pokud nebude dosaženo spravedlivého řešení.

Libanon, země na severu od Izraele byla dlouho vnímána jako „Švýcarsko Blízkého východu“ díky své náboženské a politické pluralitě — vedle muslimských komunit zde žili i maronitští křesťané, drúzové a další menšiny (zdroj — Izrael a Palestina, M.Čejka). Po válkách v letech 1948 a 1967 se ale situace změnila. Libanon se po Jordánsku stal novým útočištěm OOP a do jižního Libanonu se přemístily statisíce palestinských uprchlíků. Z této oblasti podnikala palestinská ozbrojená hnutí četné útoky na severní Izrael, často přímo z uprchlických táborů. V roce 1982 Izrael zahájil rozsáhlou vojenskou operaci s cílem vytlačit OOP z Libanonu. Operace však rychle přerostla v plnohodnotnou invazi, která vyústila v izraelské obléhání Bejrútu. Invaze si vyžádala velké množství civilních obětí a otřásla izraelskou společností. Zvláště silnou kritiku vyvolal masakr v táborech Sabra a Šatíla, kde libanonské křesťanské milice (falangisté) zavraždily stovky palestinských civilistů a izraelská armáda vědomě nezasáhla. Událost vedla k protestům v Izraeli a rezignaci ministra obrany Ariela Šarona, který byl za masakr shledán nepřímo odpovědným. Po izraelském stažení vzniklo ve vakuu ší’itské hnutí Hizballáh, silně podporované Íránem. To je podobně jako Hamás v Gaze nejen ozbrojená organizace, ale má i svoje politické křídlo, které má ovšem společný cíl — zničení státu Izrael (“Sionistického režimu”).

Po tom, co v roce 1977 v Izraeli poprvé za jeho existenci zvítězila pravicová vláda strany Likud v čele s Menachimem Beginem, bývalým vůdcem radikální skupiny Irgun, následovala dekáda opětovného stupňování napětí uvnitř území ovládaného Izraelem, umocněno nově pravicovou vládou zlegalizovanou a oficiálně podporovanou výstavbou židovských osad na Západním Břehu a v Gaze. Intenzivní výstavba jak legálních, tak nelegálních osad doprovázely časté střety, odsuny a vykořisťování místního palestinského obyvatelstva (o osadách více dále). Toto napětí opět vystupňovalo až do otevřeného násilného střetu v roce 1987, kterému se říká „Intifáda“, arabsky „povstání“. Po pobobodání izraelského občana na území Gazy následoval střet izraelských tanků se dvěma dodávkami s palestinskými dělníky, kde 4 byli zabiti před spoustou očitých svědků. Následující dny vypukly masové nepokoje, které se rychle rozšířily do celého území. Intifáda měla zpočátku spontánní charakter — mladí Palestinci házeli kameny na izraelské vojáky, konaly se stávky a demonstrace. Rozbuškou dalšího vystupňování konfliktu bylo, když jako na hození zápalné lahve izraelští vojáci odpověděli ostrou palbou a zabili tak jednu ženu a zranili 16 dalších lidí. Povstání přešlo do otevřeného násilného povstání, které cílilo jak na izraelské vojáky, tak civilní obyvatelstvo. Izraelská armáda, nevycvičená na potírání domácích nepokojů, odpovídala tvrdě a neúprosně. Ačkoliv intifáda byla nejprve spontánní, postupně se do vůdčí role dostala OOP, proti které Izraelská armáda podnikala sérii útoků. Během šesti let intifády mezi roky 1987 a 1993 bylo zabito kolem 1200 Palestinců a 200 Izraelců a bylo zničeno přes 1000 palestinských domovů (zdroj).

Důsledky první intifády byly pro Izrael značně negativní zejména na mezinárodní scéně — opět se zintenzivnila debata o přiměřenosti použití síly a četná obvinění z porušování lidských práv. Zároveň však rostl i mezinárodní tlak na palestinské vedení, aby omezilo násilí, což ve výsledku vedlo k prvnímu vážnějšímu uvažování o diplomatickém řešení v podobě „dvoustátního řešení“ z obou stran. Výsledkem byla tajná jednání mezi Izraelem a OOP zprostředkovaná Norskem, která vyústila v tzv. Dohody z Osla (Oslo Accords), oficiálně podepsané v roce 1993 ve Washingtonu za účasti tehdejšího izraelského premiéra Jicchaka Rabina, palestinského vůdce Jásira Arafata a amerického prezidenta Billa Clintona. Dohody přinesly několik zásadních posunů a ústupků obou stran: OOP oficiálně uznala právo Izraele na existenci, zavázala se k ukončení násilí a terorismu, a Izrael na oplátku uznal OOP jako legitimního zástupce palestinského lidu a stáhl se z části Západního břehu a Gazy. Dohody rovněž vedly ke vzniku Palestinské samosprávy na Západním břehu a v Gaze, která měla vést k postupnému zřízení palestinské autonomie a vyjednání trvalého dvoustátního řešení. Za uzavření dohody byla jak Jicchaku Rabinovi, tak Jásiru Arafatovi, udělene Nobelova cena míru.

Mírové dohody se ovšem setkaly nejen s kladným přijetím, ale i z vnitřním odporem na obou stranách. Na palestinské straně, např. militantní hnutí Hamás, které se účastnilo už Intifády, otevřeně konkurovalo OOP s mnohem tvrdší alternativou a cílem „kompletního zničení Izraele“ a kontinuálním používání teroristických taktik. Hnutí sbíralo podporu a dokázalo se adaptovat na údery izraelských složek proti jeho vůdcům, zejména decentralizací či využitím civilní infrastruktury. I na izraelské straně se Jicchak Rabin setkal s odporem proti „jednání s nepřítelem“ a demonstracemi proti mírovému procesu. To vyvrcholilo v roce 1995, kdy byl na Jicchaka Rabina spáchán atentát radikálním pravicovým ortodoxním židem, který ho zastřelil během mírové demonstrace. Jeho smrt dále zkomplikovala vnitřní situaci v Izraeli i mírový proces celkově.

Navzdory dohodám z Osla a vzniku Palestinské samosprávy zůstalo mnoho klíčových otázek stále nevyřešených a mírový proces komplikovaný oběma stranami je neposunul k finálnímu řešení — především status Jeruzaléma, budoucnost izraelských osad, návrat palestinských uprchlíků a konečné hranice. Ve druhé polovině 90. let se tak situace začala opět zhoršovat. Na obou stranách sílily radikální hlasy: izraelskou politiku stále více ovlivňoval odpor k ústupkům, zatímco palestinská frustrace z pomalého pokroku a zároveň aktivita Hamásu rostla. Teroristické útoky i izraelské bezpečnostní operace pokračovaly, obojí se značnými počty obětí. V roce 2000 svolal tehdejší americký prezident Bill Clinton mírový summit v Camp Davidu, jehož cílem bylo pokusit se dotáhnout jednání k finálnímu řešení. Za Izrael se účastnil tentokrát nový premiér Ehud Barak, za Palestince Jásir Arafat. Barak předložil návrh na vznik palestinského státu na většině území Západního břehu a celé Gazy, s výměnou území za některé osady a dočasným rozdělením Jeruzaléma. Návrh byl považován za nejdál, kam kdy izraelský premiér zašel. Arafat jej ale k překvapení všech odmítl — argumentoval, že návrh neřeší zásadně otázku práva návratu uprchlíků a že by vedl k roztříštěnému, nesoudržnému státu pod izraelskou kontrolou. Bill Clinton později prohlásil, že to bylo „jedinkrát, co mu Jásir Arafat zalhal“, když mu slíbil, že návrh přijme*.

*Ačkoliv přesné znění návrhu není do detailu jasné, Bill Clinton také později odhalil detaily návrhu: Palestinci by dostali 96 % Západního Břehu + 4 % území Izraele podle jejich výběru, hlavní město ve Východním Jeruzalémě, a nepřetržitý přístup k bezpečnostnímu opevnění podél hranic Izraele a Západního břehu (zdroj).

Po zhroucení dohod z Camp David se opět stupňovalo napětí a další událostí, která časově souvisela se spuštěním druhé intifády byla návštěva Ariela Šarona Chrámové hory, kde se nachází muslimská mešita Al-Aksa. Událost vyvolala silné pobouření, a to i kvůli tomu, že se odehrála krátce po výročí masakru v Sabře a Šatíle v Libanonu, kde Šaron jako tehdejší ministr obrany čelil obvinění za nepřímou odpovědnost. Druhá intifáda bylo opět masivním násilným střetem odehrávajícím se na Západním Břehu i v Gaze. Poté, co byl zabit velitel jeruzalémské policie, použily opět izraelské složky ostrou munici a zabili několik Palestinců. Situace, tak jako v minulých případech, postupně eskalovala dále, doprovázená stávkami, demonstracemi a protesty. K dalšímu vyhrocení situace přispěla situace v městě Ramalláh na Západním Břehu, kdy dva izraelští rezervisté byli zadrženi na policejní stanici složkami Palestinské samosprávy. Během toho, kdy byl před stanicí nashromážděn dav, byli oba rezervisté brutálně ubiti a ubodáni. Jeden z lynčujících, Aziz Salha, byl zachycen jak ukazuje své zkrvavené ruce z okna stanice jásajícímu davu. Následně byla těla obou rezervistů táhnuta po městě až na náměstí k oslavám vítězství.

Událost vyvolala vlnu pobouření a vedla k izraelským odvetným útokům na cíle spojené s OOP, včetně leteckých úderů. Aziz Salha byl zadržen a uvězněn*. Následné měsíce přinesly oboustranné násilnosti — od sebevražedných útoků na civilní cíle v Izraeli až po intenzivní vojenské operace IDF v palestinských městech. V roce 2003 Jásira Arafata za nátlaku ze strany USA kvůli otevřené podpoře teroristických skupin nahradil v roli premiéra Mahmúd Abbás, který odsoudil a dočasně zastavil násilné útoky těchto skupin — Hamásu, Fatahu, Islámského džihádu a ostatních. Příměří ale netrvalo dlouho — Sebevražedný útok Hamásu na autobus v Tel Avivu, při němž zahynulo 23 lidí, vyústil v rozsáhlou operaci izraelské armády, která se měla za cíl kompletní likvidaci vedení Hamásu v Gaze a Hebronu. Tento cíl byl z velké části splněn a vedení Hamásu téměř zničeno, včetně všech, kteří se podíleli na útoku na autobus v Tel Avivu. Vojenské operace izraelské armády zahrnovaly letectvo, tanky i demolice palestinských domů, což opět vyvolalo debatu o proporcionalitě zásahů a kolektivní vině. Sílící frustrace na izraelské straně vedla v roce 2003 k rozhodnutí o výstavbě fyzické bariéry mezi Izraelem a Západním břehem. V roce 2004 zemřel Jásir Arafat a novým prezidentem Palestinské samosprávy se stal Mahmúd Abbás. Následně došlo k částečnému útlumu násilností a k dohodě mezi Hamásem a Palestinskou samosprávou o příměří, což přispělo k postupnému, nejasně definovanému, ukončení druhé intifády.

*později v roce 2011 propuštěn v rámci výměny zajatců s Hamásem

V roce 2005 provedl Izrael jednostranné stažení z Pásma Gazy, které o rok dříve oznámil premiér Ariel Šaron. Tento krok, v izraelské společnosti velmi kontroverzní, zahrnoval zrušení všech židovských osad v Gaze a nucený přesun jejich obyvatel na izraelské území mimo pásmo. Pásmo Gazy se tím formálně dostalo mimo přímou izraelskou správu, avšak zůstalo pod výraznou izraelskou kontrolou: Izrael nadále kontroloval většinu hraničních přechodů, vzdušný prostor a přístup po moři. Území bylo zároveň izolováno i z jihu — egyptská strana přechodu Rafah byla rovněž silně regulována. Gaza se tak ocitla v částečné blokádě a hluboké izolaci.

V roce 2006 ve volbách do Palestinské legislativní rady překvapivě zvítězil Hamás (zdroj), což bylo překvapení jak pro konkurenční hnutí Fatah, ale i pro Izrael a Západ, pro které byl Fatah a Palestinská samospráva oproti Hamásu příslibem stability a naděje na mírové řešení. Následné měsíce docházelo ke sporům mezi Hamásem a Fatahem, které přerostly v otevřený ozbrojený konflikt, během kterého v r. 2007 Hamás převzal úplnou kontrolu nad Pásmem Gazy, zatímco Fatah si udržel vládu na Západním břehu Jordánu. Výsledkem byl trvalý rozkol mezi těmito dvěma hlavními palestinskými frakcemi — de facto dvě samostatné správy s odlišnými politickými agendami a přístupy ke konfliktu s Izraelem. V reakci na převzetí Gazy Hamásem zavedl Izrael přísnější blokádu území, oficiálně z důvodu bezpečnostní hrozby. Omezil pohyb zboží, surovin i lidí do a z Gazy. Blokáda měla silný dopad na každodenní život místních obyvatel a byla opakovaně kritizována mezinárodními organizacemi jako kolektivní trest. Izrael naopak tvrdil, že opatření jsou nezbytná k omezení pašování zbraní a raketových útoků.

Po roce 2007 následovala řada ozbrojených střetů mezi Izraelem a Hamásem. Tyto konflikty se vyznačovaly vysokou intenzitou násilí, rozsáhlými škodami a značnými civilními oběťmi na obou stranách. Mezi největší patří izraelské vojenské operace v letech 2008–2009, 2012, 2014 a 2021, které obvykle začaly v reakci na raketové ostřelování izraelského území a vyústily v rozsáhlé letecké útoky, někdy doplněné i pozemními invazemi. Tyto konflikty trvaly od několika dnů po několik týdnů a způsobily tisíce obětí, především mezi palestinskými civilisty. Navzdory dočasným příměřím se žádná ze stran nedokázala prosadit trvale a násilí se vracelo v pravidelných cyklech, doprovázené zhoršující se humanitární situací v Gaze.

Po letech stagnace mírového procesu a opakovaných konfliktů mezi Izraelem a palestinskými skupinami došlo k diplomatickému posunu až v roce 2020 — uzavření tzv. Abrahámovských dohod (Abraham Accords). Tyto dohody, zprostředkované Spojenými státy za vlády prezidenta Donalda Trumpa, vedly k normalizaci vztahů mezi Izraelem a několika arabskými státy — především Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem, později i Marokem a Súdánem. Šlo o naplnění strategie, kterou dlouhodobě prosazoval premiér Benjamin Netanjahu: normalizovat vztahy s arabským světem bez nutnosti předchozí mírové dohody s Palestinci. Pro Izrael představovaly dohody významný diplomatický průlom, zatímco arabské státy v nich viděly příležitost ke spolupráci v oblasti bezpečnosti, technologií a jako protiváhu k rostoucímu vlivu Íránu. Dohody byly na Západě i mezi některými arabskými zeměmi přijímány pozitivně jako krok ke stabilizaci regionu, nicméně palestinské vedení je striktně odmítlo — považovalo je za porušení dosavadní arabské solidarity a za zrazení palestinské věci.

Tím se dostáváme téměř k současnosti. Pro úplnost obrazu situace, jaká panovala těsně před říjnem 2023, je potřeba zmínit ještě dvě klíčové skutečnosti, které nebyly dosud podrobněji rozebrány — situaci na Západním břehu Jordánu a vnitřní uspořádání samotného Izraele.

Západní břeh Jordánu je území, které bylo od roku 1967 okupováno Izraelem, přičemž část pravomocí zde od 90. let drží Palestinská samospráva (dle dohod z Osla). Území je však silně fragmentované — rozděleno do zón A, B a C — z nichž největší (zóna C, tvořící asi 60 % území) zůstává pod plnou izraelskou kontrolou. Právě zde se nachází většina izraelských osad, jejichž výstavba a rozšiřování je jedním z největších zdrojů napětí.

Izraelské osady jsou města, obce nebo menší osady budované izraelskými občany na území, které většina mezinárodního společenství považuje za okupované. Podle mezinárodního práva jsou tyto osady nelegální (zejména podle čtvrté Ženevské konvence), Izrael to však odmítá. Osadníci často čerpají výhody a ochranu ze strany izraelského státu, zatímco místní palestinské obyvatelstvo čelí omezenému přístupu k půdě, vodě, dopravní infrastruktuře či právní ochraně.

V posledních letech docházelo k výraznému nárůstu nejen v počtu osadníků (v roce 2023 jich bylo přes 700 000 včetně východního Jeruzaléma), ale také v počtu střetů mezi osadníky a Palestinci. Některé radikální skupiny osadníků podnikají násilné výpady do palestinských vesnic — včetně žhářských útoků a ničení majetku — často bez zásahu izraelské armády, nebo dokonce za jejího krytí. Takové akce vedly k výraznému nárůstu napětí a mluvčí OSN i lidskoprávní organizace dlouhodobě varují před narůstajícím pocitem bezpráví u palestinské populace.

Stát Izrael je pluralitní a demokratický stát se silnou občanskou společností, stabilní ekonomikou a vysokou technologickou vyspělostí. Demograficky má přibližně 9,5 milionu obyvatel, z nichž zhruba 21 % tvoří arabská menšina — včetně muslimů, křesťanů a drúzů. Tito občané mají plné občanské právo volit i být voleni, a zastávají pozice ve veřejné správě, justici či zdravotnictví. Přesto se dlouhodobě diskutuje o systémových nerovnostech, např. v přístupu ke vzdělání, infrastruktuře či financování obcí.

Dalším výrazným tématem posledních let je vnitřní politická polarizace. Napětí mezi sekulární a náboženskou částí společnosti, mezi liberálními a konzervativními proudy, a mezi židovským a arabským obyvatelstvem, se dále prohlubuje. V roce 2018 přijal Kneset kontroverzní Zákon o národním státě, který definoval Izrael jako výlučně „národní stát židovského lidu“ (zdroj)— což vyvolalo ostrou kritiku ze strany menšin i části izraelské veřejnosti. V izraelské vládě se také od nástupu strany Likud a zejména od r. 2019, od kdy se o ně opírá pravicová vláda Benjamina Netanjahua, významně profilují i krajně pravicové strany a hlasy, které se hlásí k odkazu hnutí, které byly dříve jednoznačně odsouzeny jako extremistické a byla jim i zakázána kandidatura (zdroj). V roce 2022 se tyto strany dostaly přímo do vlády, která je jednoznačně nejpravicovější v historii Izraele (zdroj), a získaly v ní klíčové pozice pro prosazování jejich programu — např. rozšíření osadnictví či ochrana ortodoxní (nepracující, nesloužící v armádě) menšiny. V roce 2023 pak izraelskou společností otřásla hluboká politická krize v souvislosti s plánovanou reformou soudnictví, která měla omezit pravomoce nezávislých soudů na úkor vlády a premiéra a vyvolala jedny z největších protestů v dějinách státu.

V této atmosféře vnitřního napětí, pokračující okupace a většinové rezignace na mírové řešení, zklamání palestinské mládeže, a faktického rozdělení Palestinců mezi dvě nekompatibilní vlády (Fatah na Západním břehu, Hamás v Gaze), se Izrael nacházel ve stavu, který byl z vnějšího pohledu relativně stabilní — ale z vnitřního pohledu zdaleka ne klidný. A právě v tomto kontextu přišel říjen 2023.

Tento článek slouží jako poskytnutí historického kontextu — proto končí zde, před říjnem 2023. O nesmírně obtížné situaci po něm bude (pravděpodobně) pojednávat článek samostatný.

Za zmínku také stojí role OSN a mezinárodní diplomacie v tomto konfliktu. Na toto téma připravuji také samostatný článek.

Je nesmírně těžké vyvodit jakýkoliv závěr či dokonce soud či názor na řešení, jak už jsem napsal v úvodu, „nejkomplexnějšího konfliktu na planetě“. Tento článek slouží hlavně ke dvěma účelům:

Zároveň osobně nemám rád byť pochopitelné, ale často se opakující, odmítání jakéhokoliv shrnutí či poskytnutí vlastního názoru od autorů či odborníků. Proto se pokusím shrnout některé závěry, či vzorce, kterých jsem si při „studiu“ problematiky všiml. Toto jsou čistě osobní názory, mohou být chybné, a pravděpodobně doznají větší či menší změny v budoucnu. Navíc je to jen malá část, pokud bych měl napsat všechny svoje myšlenky, bude tato kapitola stejně dlouhá jako zbytek článku. Zdravý nesouhlas a případnou diskuzi uvítám: