Tajemství zaniklého zámku v Sadové u Hradce Králové

Nejstarší písemná zmínka o východočeské vsi Sadová pochází už z roku 1086. Roku 1448 ves získal ambiciózní rytíř Petr ze Sloupna a založil zde novou větev rodu, tj. Sadovské ze Sloupna, kteří zde prosperovali téměř dvě stě let.

Posledním Sadovským na Sadové byl Jiří Sadovský ze Sloupna, královský krajský hejtman a štědrý podporovatel Jednoty bratrské. Za účast na stavovském povstání mu však byla na počátku 30leté války zkonfiskována většina majetku a byl donucen směnit s Albrechtem z Valdštejna Sadovou za propůjčené lenní panství v Bílé Třemešné, kde ještě stačil poskytnout útočiště Janu Ámosi Komenskému, než byl i on sám donucen k emigraci do protestantského Švédska.

V následujících letech se zde v rychlém sledu střídali různí majitelé, z nichž nikdo o Sadovou příliš nedbal, až nakonec panství vyženil r. 1652 rytíř Jan Arnošt ze Schaffgotsche a Bohuslavic, královéhradecký hejtman a chudý příbuzný mocného slezského rodu Schaffgotschů, jemuž se navzdory velmi skromnému původu podařil až téměř neuvěřitelný společenský vzestup, kdy r. 1695 umírá jako dědičný říšský hrabě a majitel jednoho z nejvýnosnějších fideikomisů v zemi.

V seznamech pobělohorských konfiskací se při Sadové uvádí tvrz, pivovar a poplužní dvůr, avšak po konci války zde zbývalo již jen 21 obyvatel v pěti chalupách a čtyřech barácích. V ostrém kontextu k tomu zde vzniká rozlehlý hospodářský dvůr s pivovarem, vinopalnou, pekárnou, stájemi a dalšími stavbami, včetně nového mlýnu a mlýnského náhonu na místě zaniklého rybníka.

Jan Arnošt přežil všechny své legitimní potomky, a tak téměř veškerý majetek odkázal synovci Janu Arnoštu Antonínovi ze Schaffgotsche, který nejprve sbíral zkušenosti na kavalírské cestě po Evropě, aby se následně rozhodl pro kariéru v zemské správě, která byla tehdy stále ještě ovládána tradičními českými staropanskými rody. Díky rozlehlé síti kontaktů a vlastním talentům se dostal až na pomyslnou nejvyšší příčku nejvyššího zemského purkrabí a pro své zásluhy byl císařem Karlem VI. jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.

Právě on rozhodl o výstavbě nového zámeckého sídla, které by lépe odpovídalo prestiži, majetku a postavení vlastníka. Z plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichela tak r. 1728 vznikl rozlehlý barokní zámecký areál s pravidelným půdorysem a kaplí Povýšení sv. Kříže, kterou vysvětil sám biskup královéhradecký, Václav z Košína a kam se údajně mělo vejít až 500 lidí najednou.

Hlavní budova zámku měla valbovou střechu s věžičkou, dvě patra o devíti oknech v průčelí každého z nich a po obou stranách přiléhaly třípatrové věže, oddělené jednopatrovými křídly s průjezdy krytými vraty. Opodál byly přistavěny odpovídající budovy pro služebnictvo a úředníky, nové hospodářské budovy a pivovar, nyní již účelově komponované do jednoho jednolitého dynamicky barokního areálu. Na jih a východ od zámku se rozkládal anglický park se zahradou, pomerančovnou a fíkovnou, kde svého času žil a pracoval zahradník Matěj Smetana, praděd proslulého skladatele Bedřicha Smetany.

Souběžně se zámkem byl přestavován také kostel v Dohaličkách, ke kterému od zaniklého zámku dodnes vede rovná stromová alej. Stavbu kostela i zámku provází mnoho otázek, ale bohužel se k oběma z nich dochovalo jen naprosté minimum záznamů. Neznáme přesné plány ani jméno stavitelů, ale z kontextu můžeme předpokládat, že přestavba zámku byla natolik finančně náročná, že Janu Arnoštu Antonínovi přinesla dluhy, se kterými se nedokázal do konce života vypořádat. Pravděpodobně kvůli tomu byla přestavba kostela přerušena a stejně jako Schaffgotschský palác v Praze zůstal nedokončený.

Po smrti Jana Arnošta Antonína se r. 1747 fideikomis ocitá nejprve v nucené správě a poté již rovnou v konkursu na zadlužený majetek a jeho potomci nedokáží rodové sídlo udržet a celé panství Sadová prodávají nejvyšší nabídce od Tobiáše Gretzela z Gränzensteina.

On ani další držitelé panství nedokázali nákladný zámek náležitě náležitě udržovat, až sem r. 1829 přichází rod Harrachů. Těm sto let starý zámek nevyhovoval, a tak zde sídlili panští úředníci, zatímco si František Arnošt z Harrachu nechal na okraji obory v nedalekém Hrádku u Nechanic postavit zcela nový zámek v novogotickém slohu.

Posledním hřebíkem do rakve zámku byl den 6. října 1844, kdy zámek vyhořel až do základů, anglický park byl přeměněn na pole a honosné sochy byly rozvezeny do okolních obcí.

Sadovská kronika zachycuje příběh, ve kterém byl zámek nedlouho před požárem pojištěn na nemalou částku, a navíc z něj byly odvezeny veškeré dokumenty, pozemkové knihy a umělecká díla. Mezi lidmi se potom vypráví o podezřele rychlé demolici ohořelých zdí a bourání stojících komínů ještě před příjezdem inspektorů. Nesporným faktem však je, že ze zámku, který bychom mohli směle přirovnat k zámku v Rychnově nad Kněžnou, nezbyl dnes už ani kámen a na zbytcích základů vyrůstá obilí.

FALTA, Drahoslav, Kronika obce Sadová, Sadová 2006.

MAŤA, Petr, Der Aufstieg des Hauses Schaffgotsch in Böhmen im 17. und 18. Jahrhundert, in Das Haus Schaffgotsch. Konfession, Politik und Gedächtnis eines schlesischen Adelsgeschlechts vom Mittelalter bis zur Moderne, Würzburg 2010, s. 37-106.

NEJEDLÝ, Zdeněk, Bedřich Smetana, Kn. 1., Praha 1950.

SOA Hradec Králové, fond Velkostatek Sadová - Libčany (1599-14948), inv. č. 5044, Urbarium de Anno 1690, 1693.

ÚAZK, Originální mapy stabilního katastru 1 : 2 880 (1824-1843) - Čechy, NAD 8, inv. č. 7047, sign. B2/a/4C, Sovětice, berní okres Nechanice, 1841 (1874).

ZAHRADNÍK, Pavel, Santini na opočenském a sadovském panství, in Průzkumy památek I., 1999, s. 5-20.

Další informace dostupné na:

https://eadwin-cz.wixsite.com/zamek-sadova

Našli jste ve článku nějakou chybku? Víte o zámku něco víc? Podělte se do komentářů níže.