Článek
Jak jsem odnaučoval žáky házet odpadky na podlahu
Zazvonilo. Opouštím kabinet a s podklady pod paždí směřuji k učebně. Přede mnou je výuková hodina s třemi desítkami 16letých. Cestou si opakuji program hodiny: čím začnu, co bude následovat a jak hodinu ukončím. „Budeš si hlídat čas a nebudeš přetahovat!“ přikazuji si. Ještě schodiště, pak chodbou k učebně … Jsou tam! Už z dálky je slyším, přestože jsou dveře zavřené. Sáhnu po klice, chystám se vstoupit. Teď je ten zvláštní okamžik proměny. Až vstoupím, stanu se někým jiným. Budu hercem, národním buditelem, krotitelem, policejním vyjednavačem a psychologem v jedné osobě. „V jaké sestavě dnes nastoupí?“ snažím se odhadnout mančaft soupeře. „Podaří se mi navázat kontakt? Kolik minut dnes udržím jejich pozornost? Budou spolupracovat? Nerozhodí mě? … Přežiji to?“
Odhodlaně jsem otevřel dveře a vstoupil. Na mé ušní bubínky nalehl nápor řevu opepřený nahodilými skřeky. Do nosu mě praštil pach nevyvětrané místnosti plné vitálních, hormony zmítaných jedinců. Od prahu dveří směrem ke koši ležely roztrhané papíry a obaly od potravin. Popošel jsem a letmým pohledem skouknul podlahu. Odpadky v uličkách, odpadky pod lavicemi, zbytky jídla. „Kde jsem se octnul a co tu vlastně pohledávám?“ ptám se sám sebe, a vybavuje se mi vzpomínka na zoologickou zahradu. To jsem tenkrát, coby malé dítko, poprvé vstoupil do pavilonu opic.
Pozdravil jsem se s žáky, vyzval je k odklizení odpadků a zamířil k nejbližšímu oknu vyvětrat. Zatímco jsem otevíral obě křídla okna volal někdo za mými zády: „Služba!!!“
„Sultánové v harému … mazánkové máminý …na vojnu nepůjdou …chudáci manželky …chudáci všichni okolo!“ běží mi v hlavě.
„Jak si to vlastně představujete?“ zahřímal jsem rozčileně, „Budete pod sebe stlát a jiní to mají po vás uklízet? Od toho tu služba není!“ Před mými zraky truchlivý obraz: tři žáci se plouhali místností a štítivě zdvihali jednotlivé kousky z podlahy, zbytek žáků zvolil strategii mrtvého brouka. Jako v životě, nápravy se zhostili ti slušnější. Nespravedlivé! Horečně hledám řešení.
„Každý si ukliďí svůj revír!“ zavelel jsem, přistoupil k nejbližší lavici a mácháním pažemi ukazoval obdélník představující hraniční čáry revíru kolem žáka. To, aby bylo všem jasné, co je myšleno slovem revír a kde se rozprostírá. Nikdo se nezvedl ze židle, jen hrstka žáků zrakem propátrala nejbližší prostor, a zdvihli ze země největší kousek a seděli dál na svých židlích. Jiní své odpadky odkopávali k sousedům, ti jim to vzápětí vraceli zpět. Učebnu rázem opanovala vzrušená bitva. Nohy jim bleskově kmitaly při výměnách odpadků mezi hracími plochami. Borci podávali nevídané výkony v lítém boji před zraky přihlížejících diváků. Proboha! Toto ne! Vyhlásil jsem zákaz kopání do odpadků a nejaktivnějším borcům přikázal úklid v uličkách a u tabule. Vláčně se zvedli ze židlí a pomalým uklízením procvičovala tělo v nevyhlášené soutěži o nejpomalejšího uklízeče. Ostatní se nudili v roli diváků.
Neúnosně se to táhlo. „Takhle ne!“ vzbouřil jsem se: „Když mě takto budete okrádat o čas, budete výuku nahrazovat v odpoledních hodinách!“
Na tvářích žáků se objevil výraz údivu: Odpoledne? Za odpadky? Neslýchané!
Příští hodinu byla učebna čistá, zdálo se, že to zabralo. Během následujících týdnů však množství odpadků na uvítanou přibývalo a stav učebny vracel do zaběhnutých kolejí. „To bude tím, že to nechápou a jsou bez motivace!“ napadlo mě, když jsem se doma převaloval na lůžku a nemohl zabrat do spaní. A tak jsem příští hodinu, rozkročen mezi odpadky, pronesl emotivní proslov na téma: požadavky společnosti na úroveň středoškolské mládeže, kulturní pracovní prostředí, zpětný vliv prostředí na osobnost jedince a tak podobně. Uzavřel jsem to upozorněním, že jim nikdo z učitelů nevyjde vstříc, až oni to budou potřebovat.
„Odnesli si z toho něco? Jak dlouho to asi vydrží?“ pokouším se během následujících dnů odhadnout budoucí vývoj. Tušíte správně, dlouho nám to nevydrželo. Stlali pod sebe vesele dál, den po dni to bylo horší. Neúnosné. „V tomhle chlívku učit nebudu!“ prohlásil jsem po příchodu do učebny. „Dávám vám dvě možnosti: buď to budu řešit s vaším třídním a vedením školy, nebo to vyřešíme spolu. Vyberte si! Teď odejdu na chodbu a za tři minuty se vrátím. Vy to mezitím posbíráte a pak mi řeknete, jak jste se rozhodli.“
Vypadl jsem chodbu. Jakmile dveře za mnou zaklaply, prostoupil mě pocit úlevy. Tichá, čistá chodba, vysoký strop s obloukovými výztuhami na letitých téměř metr silných zdech navodila představu katolického kostela. Procházel jsem se, postával u okna a užíval jsem si těch pár minut klidu. Promýšlel jsem další varianty postupu. Za dveřmi mezitím panoval čilý ruch, něco během uklízení řešili. Pak se otevřely dveře učebny, vykoukla hlava předsedy a oznámila mi, že už se dohodli a že mohu dovnitř. Vešel jsem, zvědav, co bude dál. Podlaha v učebně byla uklizená, v učebně ticho, všechny oči upřeny na mě. „Ó jak vzácná chvíle!“ blesklo mi hlavou, zatímco předseda oznamoval stanovisko třídy: „Chceme, aby se to řešilo s Vámi a dohodli jsme se, že na vaše hodiny bude uklizeno!“. Rychle jsem v sobě potlačil nutkání zeptat se jich proč jen na mé hodiny a odsouhlasil jim to v duchu přísloví o vrabci v hrsti. Od té doby už to s nimi šlo, třída první A pochopila, o co jde.
Zato v Béčku to bylo horší. Nezabíraly domluvy, nezabíraly výhrůžky.
„Takhle ne!“ vykřikl jsem hned po příchodu do třídy, otočil se na patě a odešel do kabinetu pro archy papíru. Rozdal je žákům, oznámil, že napíšeme sankční test a nadiktoval zadání. Dali se do práce. Seděli tam s hlavami skloněnými, žmoulali propisky a soustředěně přemýšleli. Nedařilo se. „Nepřehnal jsem to s obtížností otázek?“ přemítám nad nimi ve stoje. Pak jsem si všimnul žákyně Kropáčkové. Měla otevřený sešit a s nasupeným výrazem na v něm rázně listovala. Něco tu nehraje!
„Od této chvíle povoluji používání sešitů!“ vyhlásil jsem, abych získal čas a skryl bezradnost. Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou: nemusel jsem řešit Kropáčkovou a ostatním dostali příležitost něco na prázdný papír ještě vyplodit. „Za dvě minuty to budu vybírat!“ zahlaholil jsem nad jejich hlavami, zatímco oni horečně listovali v sešitech a proklikávali se záznamy ve svých počítačích. Ti, co si sešit zapomněli doma, proplétali své ruce s rukama sousedovýma při listovaní ve společně používaném se- pronesené námitce mě to konečně docvaklo. V tom rozčilení jsem se spletl a zadal jim látku, kterou jsme neprobírali. Přiznal jsem se ke svému omylu a ukončil to slovy: „Dnešek se nepočítá. A vy jste si teď vyzkoušeli, jak to budeme dělat vždy, když mě naštvete!.“
Byl to zlomový bod, pak už to s nimi šlo. Občas jsem jim musel připomenout, že moje požadavky stále platí a lehce jsme poklidili.
Později, během roku, jsme k sobě našli cestu, připravovali mi různá překvápka a vtípky, byla to živá a veselá třída. Zkušenosti se sbírají těžce, jak vidíte, na takové situace nás nikdo nepřipravil. Dva měsíce uběhly, než Homo Sapiens zvítězil.
Nevíte o nějaké rychlejší metodě?
